Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poutník proti proudu došel pro Nobelovu cenu

    Peter Handke (*1942 Griffen, Korutany), rakouský prozaik, dramatik a básník, který žije dlouhodobě ve Francii, se vedle Olgy Tokarczuk stal letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

    Vyrůstal na korutanském venkově, odkud pocházela jeho matka (rozená Sivec), jež patřila ke korutanské slovinské menšině. (Ke konci druhé světové války byli místní Slovinci odvlečeni do koncentračního tábora. Vzpomínky na toto období ztvárnil Handke ve hře Immer noch Sturm – Bouře trvá, premiéra 12. 8. 2011 na Salcburském festivalu v režii Dimitera Gotscheffa.)

    Experimenty s jazykem

    Handke studoval práva v Grazu, kde se připojil k uměleckému seskupení Forum Stadtpark, přispíval do avantgardního časopisu manuskripte a psal pro rozhlas. Od roku 1966 je pověstným enfant terrible německojazyčné literatury a dodnes tomuto přívlastku nezůstává nic dlužen. Poprvé na sebe výrazně upozornil na zasedání Skupiny 47 na jaře roku 1966, kde kritizoval současnou německy psanou prózu a její metodu jako směšnou a idiotskou, impotenci popisu. Ve stejném roce Claus Peymann nastudoval Handkeho provokativní hru Spílání publiku (Publikumsbeschimpfung, 1965, česky 1972 a 2012) pro první ročník divadelního festivalu Experimenta ve Frankfurtu. Kritici inscenaci označili za divadelní událost roku, Günther Rühle dokonce napsal, že znamená pro hraní divadla nový bod nula […]. To, co se dělo ten večer, lze v divadle zažít jen zřídka: výbuch a průlom mládí1.

    V mluvených hrách jde Handkemu především o jazyk. Jazyk (a umění) je pro něj primární skutečností, zkušeností i materiálem: V mluvených hrách není obraz potud, že neposkytují obraz světa. Nepoukazují na svět formou obrazů, nýbrž formou slov, a slova mluvených her nepoukazují na svět jako na cosi, co je mimo slova, nýbrž na svět ve slovech.2 Handke se zde zřetelně inspiruje Wittgensteinovou filosofií jazyka. Texty Prorokování (Weissagung, 1964), Sebeobviňování (Selbstbezichtigung, 1965, česky 1969) nebo Volání o pomoc (Hilferufe, 1967, česky 1972) lze charakterizovat jako svébytné autoreferenční gramatické a syntaktické útvary. V Sebeobviňování například sledujeme proces vznikání a sebeuvědomování gramatického, nikoli dramatického subjektu. Také identita Kašpara ze stejnojmenné hry (Kaspar, 1967, česky 1979) je spjata se slovy, respektive s jedinou větou, kterou hrdina v první části hry opakuje. S její pomocí si mapuje svět a pojmenovává předměty ze svého okolí. Když mu anonymní Mluvčí jeho větu vyženou z hlavy, ztrácí Kašpar vlastní identitu a je definitivně zapojen do vnějšího odcizeného a nepřátelského světa.

    V dokumentárním filmu režisérky Corinny Belz Bin im Wald. Kann sein, dass ich mich verspäte (Jsem v lese. Je možné, že jdu pozdě, 2016) FOTO ZERO ONE FILM

    Básník ve věži ze slonoviny

    Ovšem nebyl by to Handke, aby nešel vždy proti proudu – v umění i v realitě. Nejprve zaútočil na zastaralou poetiku literatury i divadla, ale ve chvíli, kdy se společnost v šedesátých letech zpolitizovala, napsal dva eseje proti angažované literatuře: Literatura je romantická (Die Literatur ist romantisch, 1966) a Jsem obyvatelem věže ze slonoviny (Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms, 1967). Umění nemá podle něj žádný význam mimo svůj vlastní rámec, samo je významem3. V roce 1968 se v Evropě rozhořely revoluční bouře a studentské demonstrace, v Německu se 11. května 1968 konal takzvaný hvězdicový pochod. Tentýž večer měla v Theater am Turm premiéru hra Kašpar, opět v režii Clause Peymanna. Ve srovnání se skutečným děním však jeho Kašpar působil příliš neškodně. Diváci premiéru vypískali. Jenže Handke osmašedesátý rok i s jeho revolučním patosem stejně upřímně nesnášel.

    Konec jazykových experimentů

    K proměně Handkeho divadelní poetiky dochází v roce 1973, kdy píše hru Nerozumní vymírají (Die Unvernünftigen sterben aus, premiéra 17. 4. 1974 v režii Horsta Zankla v Theater am Neumarkt v Curychu). Je to Handkeho jediná aktuální společenskokritická hra, odehrávající se v prostředí kapitalistických podnikatelů. Současně se zde poprvé objevuje ideál „krásné literatury“ – jako vzpomínka na svět, který byl ještě úplný. Jedná se o Handkeho nejpesimističtější text. Hlavní hrdina Quitt trpí pocitem neskutečnosti světa i vlastního já, marností a nesmyslností života. Tento jeho prožitek ve světě hry souvisí s úbytkem fyzické reality vůbec.

    K tvorbě pro divadlo se poté Handke vrátil až po osmi letech dramatickou básní Přes vesnice (Über die Dörfer, 1981, česky 2012). Hra je součástí volné tetralogie, kterou kromě ní tvoří prózy Pomalý návrat domů (Langsame Heimkehr, 1979), Učení Sainte-Victoire (Die Lehre der Sainte-Victoire, 1980) a Dětský příběh (Kindergeschichte, 1981, česky 1997). S tetralogií se v Handkeho tvorbě objevuje nové pojetí psaní, literatury. Od počátku osmdesátých let usiluje o to, stvořit svým dílem Krásu, a tak opět učinit možnou i jednotu a harmonii světa.

    V autobiografické dramatické básni Přes vesnice (premiéra 8. 8. 1982 na Salcburském festivalu v režii Wima Wenderse, česky 2012) nachází Handke svůj charakteristický styl, který je pro jeho dramatické dílo typický dodnes, dává vyvstat poetické kráse, která má být zpřítomněním zvláštní kvality světa. Dramatický svět není obrazem světa vnějšího, reálného, ale jakousi jeho ušlechtilejší variantou. Hra je sice naplněna apokalyptickým pocitem „konce času“, ale současně i utopickým mesianismem.

    Stvoření divadelního mýtu

    Textem Hra o ptaní aneb Cesta do Sonorní země (1989, premiéra 16. 1. 1990 v Burgtheateru v režii Clause Peymanna, česky 2012) chtěl Handke vedle tradičních žánrů komedie a tragédie vytvořit žánr nový, který by rehabilitoval postoj tázání. Sedm postav, symbolicky zastupujících různé fáze lidského života, odlišné profese a typy (v pěti případech spojené s literaturou a divadlem), se vydává na pouť do Země zaslíbené, tedy na Cestu do Sonorní země. Jevištně má být putování naznačeno pootáčením šikmy a posunutím stromů a několika rekvizit. Handke zde pracuje s motivem teatrality, umělosti a kašírovanosti divadla, takže předměty jsou postupně vidět ze „zadní strany“. Spolu s tím ruší divadelní mimezi, napodobení vnější reality. Namísto toho zapojuje do dramatického dění mytické, bájné a biblické postavy (Parsifal) a ve světě svých děl nastoluje realitu novodobého mýtu, který je zcela soběstačný a má svou vlastní hmatatelnou realitu, i když „pouze“ realitu umělou, meta-divadelní.

    Inovace dramatické formy

    V následující tvorbě Handke dál zkouší různé možnosti divadelní formy. V roce 1992 píše hru beze slov Hodina, kdy jsme o sobě nic nevěděli (Die Stunde da wir nichts voneinander wussten, premiéra v Theater an der Wien v koprodukci Burgtheateru a Wiener Festwochen, premiéra 9. 5. 1992, režie Claus Peymann). Dá se říci, že jejím tématem je naladění, atmosféra. Lyrický živel zde splývá se vzpomínkou a nadosobní pamětí. Na scéně se postupně objevují biblické a mytické postavy. Hra končí chůzí, putováním volným prostorem, který zdůrazňuje její kontemplativní rozměr. V roce 2003 následovala monologická hra Podzemní blues (Untertagblues. Ein Stationendrama, premiéra 24. 4. 2005 v Burgtheateru, režie Friederike Heller, česky 2011), dikcí připomínající Spílání publiku. Heterogenní text Proč kuchyň? (Warum eine Küche?, 2000, premiéra 1. 1. 2001 v podání Théâtre Tattoo v Théâtre Garonne v Toulouse, režie Mladen Materić4, česky 2012) pojednává o kuchyni jako zvláštním „meziprostoru“, v němž se protíná soukromý a veřejný, vnější a vnitřní svět. Kuchyň jako centrum rodiny i vesnice. Místo početí, zrození i smrti. A někdy také střed světa a symbolické, posvátné místo. Krátký text nenese žádné atributy dramatické formy, je to lyrický scénář: skládá se z fragmentů nejrůznějších druhů a žánrů – z písní, básniček, úryvků vyprávění, bájí, dialogů a litanií.

    Ve hře Stopy zbloudilých (premiéra 17. 2. 2007 v Berliner Ensemble v režii C. Peymanna) rozvíjí Handke postbrechtovskou divadelní formu. Jedinou konkrétní postavou a mluvčím veškerého textu je Divák, který popisuje osoby a akce na jevišti (které tam být mohou, ale nemusí), cituje jejich repliky (uvedené uvozovkami jako přímá řeč). Epický vypravěčský subjekt a brechtovský komentátor jsou tentokrát tím jediným, co z epického divadla zbylo.

    Ve svém „tichém“ domě v Chaville poblíž Paříže (1993) Foto BARBARA KLEMM

    Burgtheater a angažmá ve prospěch Srbska

    Claus Peymann uvedl v rozmezí padesáti let většinu Handkeho her. Za svého šéfování v Burgtheateru (1986–1999) nastudoval čtyři z nich: kromě Hry o ptaní a Hodiny, kdy jsme o sobě nic nevěděli to byly i Handkeho umělecky a ideově nejslabší Přípravy na nesmrtelnost. Královské drama (Zurüstungen für die Unsterblichkeit. Königsdrama, 1995, premiéra 8. 2. 1997) a Plavba na kánoi aneb Hra k filmu o válce (Die Fahrt im Einbaum oder Das Stück zum Film vom Krieg, premiéra 9. 6. 1999), kterou Peymann uvedl těsně před odchodem z Burgtheateru.

    Od devadesátých let Handke provokuje veřejnost svým jednostranným angažmá ve prospěch srbské strany ve válce v bývalé Jugoslávii. Na toto téma publikoval i řadu dalších textů: v roce 1996 vydal cestopisy Zimní cesta k Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko (Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien) a Letní dodatek k zimní cestě (Sommerlicher Nachtrag zu einer winterlichen Reise). V roce 2005 byl dokonce Miloševićovými přívrženci požádán, aby u mezinárodního soudního tribunálu v Haagu vystoupil jako svědek (což odmítl), se zpožděním však uveřejnil esej Bubny z Daimielu (Die Tablas von Daimiel) s podtitulem Opožděné svědectví v procesu proti Slobodanu Miloševićovi (Ein Umwegzeugenbericht zum Prozess gegen Slobodan Miloševićs). Hovořil též na Miloševićově pohřbu 18. března 2006. V souvislosti s tím stáhla Comédie-Française premiéru Hry o ptaní. Handke následně v roce 2006 odmítl Cenu Heinricha Heineho města Düsseldorf. Z iniciativy některých herců a šéfa Berliner Ensemble Clause Peymanna byla ovšem ve prospěch autora vybrána stejná suma, která mu byla i s cenou předána při premiéře hry Stopy zbloudilých v Berliner Ensemble. Handke ji věnoval kosovské, převážně srbské vesnici Velika Hoča.

    (Text autorka zpracovala s využitím svého doslovu Rozhněvaný i nostalgický poutník Evropou. In: Handke, Peter. Pět her. Překlad Zuzana Augustová a Barbora Schnelle. Praha: Transteatral, 2012, s. 277–301.)

    1 Rühle, Günther, in: Koberg, Roland.Claus Peymann. Aller Tage Abenteuer.Berlin: Henschel Verlag, 2000, s. 71.

    2 Handke, Peter. Poznámka k mluveným hrám, in: Sebeobviňování. Západoněmecké moderní drama.

    Praha: Orbis, 1969, s. 198 (překlad Jitka Bodláková).

    3 Handke, Peter. Die Literatur ist romantisch, in: Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1972, s. 39.

    4 Jedná se o první text, který Handke napsal ve francouzštině pro srbského režiséra Mladena Materiće, pocházejícího ze Sarajeva, který odtud musel v roce 1992 i s divadlem Théâtre Tattoo odejít. O rok později (2001) Handke text přeložil pro knižní vydání do němčiny.


    Komentáře k článku: Poutník proti proudu došel pro Nobelovu cenu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,