Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Poslední štace má šanci

    Hudební komedie Suchého a Šlitra Poslední štace měla první semaforskou premiéru v režii Jiřího Menzela v dubnu 1968, v tom krátkém svobodném nadechnutí uprostřed pražského jara. A bylo očividné, že je metaforou, zpodobněním neblahých společenských poměrů, v nichž jsme tenkrát žili. Dějištěm je tu krachující špitál, překračují úmrtnost o tři sta procent, a tak je za úplatu jako pacient najat zdravý člověk. Nemocnici spravují podvodníci bez lékařského vzdělání, odiózní postavy, z nichž vyniká asistent Kroupa, experimentující se sérem na všecko. Podobné experimenty prováděla tehdy strana a vláda na Češích a Slovácích už dvacet let.

    Jitka Molavcová v dopsané roli Emánka a Jiří Suchý coby primář FOTO IRENA ZLÁMALOVÁ

    Josef Škvorecký v dobovém sloupku v Divadelních novinách označil Poslední štaci za vaudeville absurdity a prvky absurdna jsou v ní evidentně přítomny. Ostatně celý název hry zní Proč nám říkají Poslední štace a mně Vrahoun, ptá se pan primář – Jiřího Suchého tehdy inspirovala komedie amerického dramatika Arthura Kopita Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno, která je vnímána jako parodie absurdního divadla a konvencí avantgardního dramatu.

    To se ví, že publikum se na Menzelovu inscenaci do Semaforu jen hrnulo, poznávalo v ní „svůj svět“, ale myslím, že olbřímí divácký zájem způsobovalo i její hvězdné obsazení: Naďa Urbánková, Josef Laufer, Milan Drobný a samozřejmě Jiří Suchý coby pacient a Jiří Šlitr jako podvodný primář – pokud si dobře pamatuji, role nejvíc aplaudovaná. Figury zloduchů šly Šlitrovi, komikovi, který povstal doslova od svého klavíru a jehož pohybová kultura přicházela bezpochyby z hudby (Alena Urbanová), vždy nejlíp. Bylo to však zlodušství tak průhledné a nešikovné, že se jeho plány pokaždé zvrhly v opak toho, co zamýšlelo.

    Po pětapadesáti letech se Semafor k Poslední štaci vrací, a zda souzní s publikem i v jiném společenském kontextu, je ovšem otázka. Šance tu je. Libreto má umně vypracované situace a dramatickou logiku – jen ten konec je trochu deus ex machina. Tomu se ale v současné inscenaci šťastně vyhnuli zcizujícím efektem: zavražděný pacient na jevišti ožije, teď už jako jeho představitel, herec Michal Stejskal. Šlitrovy, Suchého a Havlíkovy songy jsou sice svým jazzovým laděním mimo soudobé módní trendy, ale jejich hudební a textová kvalita je nesporná. Kvartet divadla Semafor hraje jako o život a například excelentní jazzové sólo saxofonisty Davida Vrobela provázel o premiéře potlesk, který málem neměl konce.

    Původní text autor lehce přepsal a do kulis podvodné nemocnice vpustil novou postavu, jakéhosi Emánka, který po nemocničních mejdanech sbírá prázdné lahve k recyklaci, jelikož recyklovat je jeho životním posláním. Jitka Molavcová ho ztělesňuje v osobité stylizaci cirkusového klauna, který se svobodně pohybuje v manéži a jehož úkolem není nic jiného než bavit lidi. Zaslechl jsem o přestávce kritickou připomínku, že vůbec nesouvisí s dějem. No jistě, je to cizorodý prvek, atrakce, která ale velmi dobře slouží k ozvláštnění lineárního příběhu. Na rozdíl od Šlitrova groteskně rozevlátého primáře, který pacienta léčil především hudbou, ho Jiří Suchý hraje komorně, jakoby útrpně, tak, že je nám toho fušera skoro líto. Z hereckého semaforského „fluida“ vystupují do popředí ještě skvěle zpívající Jolana Haan Smyčková (Vrchní setra) a Jiří Štědroň (První asistent), jehož dojemná interpretace dávného hitu Růže růžová přiměla dříve narozené v hledišti, aby se přidali. Výraznou figurku Funebráka, balancujícího mezi mystikou a komikou, vytvořil Igor Šebo.

    Nová inscenace Poslední štace zatím není usazená, při premiéře drhla v temporytmu a švy mezi jednotlivými sekvencemi byly příliš znatelné. Ale to se – předpokládám – během repríz spraví.

    Semafor, Praha – Poslední štace. Libreto a režie Jiří Suchý, hudba Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Ferdinand Havlík, hudební nastudování Jakub Přibyl a Jiří J. N. Svoboda. Premiéra 18. ledna 2024.


    Komentáře k článku: Poslední štace má šanci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,