Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Poslední slova

Touto stránkou končí nejen současná redakce Divadelních novin, ale i čtrnáctideník Divadelní noviny. Symbolicky v Kristových polistopadových letech…

Od příštího roku se z Divadelních novin stává měsíčník a od ledna nastupuje nová redakce. Věříme, že má nač navazovat. Nejen na polistopadové Divadelní noviny, které v roce 1992 obnovil Jan Kolář, nebo na ty, které jsme s maximální snahou a úsilím v posledních letech vedli a řídili v čele s Josefem Hermanem, jenž jejich kormidlo převzal v roce 2014, ale i na ty z šedesátých let minulého století, jež byly zlatou érou české divadelní publicistiky. Především ale bylo pro všechny její autory a autorky podstatné, že Divadelní noviny vždy měly – a věříme, že stále budou mít – o čem psát a vy o čem číst.

Pro nás bylo důležité, aby Divadelní noviny – včetně jejich webových stránek – byly aktuálním, otevřeným, liberálním listem pro setkávání a tříbení rozličných pohledů na divadlo, přemýšlení a psaní o něm. Divadelní život u nás – a také v Evropě a ve světě – je třeskutě živý, bohatý, napínavý. Hodný toho, abychom se o něm a o jeho dění, osobnostech a kontextech dozvídali, psali, četli a přeli se o nich. Právě třeba v Divadelních novinách. Ať už v podobě tištěného čtrnáctideníku či chystaného měsíčníku, nebo i v jejich webovém prostoru iDN.

A tak se s vámi, naši čtenáři – divadelníci a jejich diváci, jak zní dlouholetý podtitul DN –, za stávající redakci loučíme a děkujeme za přízeň.

Vzhůru do nových dobrodružství!

red

Milé Divadelky,

děkuji vám za školu divadla i života. Byly jste prvním místem, kam jsem nastoupila po dokončení magisterských studií. Jsem vděčná za tu šanci.

Díky vám a lidem, kteří vás tvořili, jsem se naučila mnohé. A to nejen sebevědomě pracovat s textem, důsledněji přemýšlet o divadle a lépe formulovat své názory. Zapracovala jsem na své asertivitě a schopnosti říkat ne. Uvědomila jsem si, že dělat to, co mě baví, neznamená nechat se tím úplně pohltit. Je mi strašně líto, že naše redakce končí, ale jsem vděčná za příležitost konečně vystoupit z toho bláznivého koloběhu a trochu se nadechnout. Jsem si jistá, že pevné přátelské vazby, které díky Divadelkám vznikly, vydrží – a na tom jediném koneckonců doopravdy záleží. Ostatně právě vznikající portál divadelní.net to dokazuje. Nastupující redakci přeju hodně sil a pevné nervy, bude je potřebovat.

Petra Janák Zachatá, vedoucí kritické rubriky

Milé Divadelní noviny, milí čtenáři,

Do redakce jsme s Petrou Janák Zachatou nastoupily hned po absolvování magisterského studia na Katedře teorie a kritiky na DAMU v roce 2018. Do velké míry to byl splněný sen: na škole nás připravovali na tvrdou realitu, že najít práci v oboru bude problém. Tím spíš se mi nesnilo o tom, že budu moci spolupracovat se svou milou spolužačkou, z níž se v redakci brzy stala skvělá kolegyně, divadelní parťačka a hlavně přítelkyně. A že nás za rok posílí naše další spolužačka z katedry Anežka Pondělíčková.

Ale každý sen jednou skončí. A jak říká kolega Vladimír Hulec: Divadelní noviny nejsou sprint, ale maraton. A my už jsme ho běžely šest let. To je delší doba než veškerá volební období a ve vztahu téměř horizont, kdy se lidé buď vezmou, nebo rozejdou. V Divadelkách jsme vyrostly, od našich kolegů i autorů jsme se toho mnoho naučily, ale také jsme si ověřily, že divadelní publicistikou se v této zemi opravdu nedá živit. A tak jsme si k „půlúvazku“, jak jsme práci na fakturu za fixní a za dobu našeho působení téměř neměnný plat začaly říkat, s Petrou pořídily druhá zaměstnání a Anežka miminko. A když jsme si přehodily v hlavě, že divadlo nemůže být naším hlavním finančním příjmem, otevřela se nám cesta, jak se mu věnovat udržitelně. Na divadelním.netu, který spouštíme od 1. ledna, abychom mohly dál dělat, co nás baví, co jsme vystudovaly a v čem jsme se za ta léta v Divadelních novinách zocelily.

Děkuji panu šéfredaktoru Josefu Hermanovi za skvělou příležitost, Vladimíru Hulcovi za jednorožčí optimismus (Vyjdem zas!), Petře a Anežce za to, že jsme v tom byly a stále budeme spolu, korektorce Dáše Pilařové, grafiku Aleši Fulínovi, ekonomce Nadě Vlčkové a postupně třem tajemnicím Aničce Černé, Kláře Konopáskové a Iryně Štefaňuk ze bezbřehou trpělivost a perfektní podporu, všem našim autorům za vysoce profesionální přístup a hlavně vám, čtenářům, že jste nás četli a budete snad číst i dál.

Nové redakci držím palce a přeji hlavně ostré lokty ve shánění finančních prostředků a vytváření důstojných platových podmínek – kolik skvělých lidí zde odvádělo tolik práce za tak málo peněz…

Kateřina Kykalová, redaktorka zahraničních stránek a velkých rozhovorů

Milé čtenářky a milí čtenáři Divadelních novin!

Když jsem nastupovala na DAMU na katedru teorie a kritiky, mnozí se mě překvapeně ptali, co s takovým oborem můžu dělat. Vždycky jsem odpovídala, že třeba pracovat v Divadelních novinách, protože to si každý uměl dobře představit. Upřímně by mě nenapadlo, že se mi tento sen splní a já budu moci dělat přesně to, co jsem vystudovala. Po šesti letech se nedobrovolně loučím, spolu se mnou celá redakce.

Bude mi chybět genius loci naší redakce, budou mi chybět kolegové, budou mi chybět naše výjezdy do regionů i na festivaly, budou mi chybět horečnaté diskuse v autě cestou z představení, bude mi chybět moje nepohodlná židle v redakci, bude mi chybět můj žlutý redakční hrníček a bude mi chybět editorsky pro vás utvářet obsah na iDN. Ale nebojte. Dveře Divadelek se nám sice zavřely, ale srdečně vás zvu ke čtení naší platformy www.divadelní.net, kterou jsme s kolegyněmi založily a kam snad trochu spiritu Divadelek a hlavně zajímavého a chytrého čtení o divadle dokážeme přenést.

Jsme s vámi. Buďte s námi.

Anežka Pondělíčková, editorka iDN

Divadelníci a divadelnice, divadelnictvo a čtenářstvo našich novin, kulturní lidé, LGBT+, divadelňata,

Divadelní noviny nikdy nebyly a nebudou v krizi. Vždy byly a budou takové, jaké je divadlo a společnost. Reflektovaly, reflektují a budou reflektovat svět kolem sebe, výchozím bodem, srdcem, jim bylo, je a bude divadlo, jeho bývalé, současné a možné budoucí podoby.

Slovutný anglický kritik Michael Keith Billington při návštěvě naší redakce někdy v první polovině devadesátých let řekl: Hlídejte si své Divadelní noviny a vedle nich vycházející odborněji zaměřený časopis Svět a divadlo, k tomu akademickou Divadelní revue. Navíc máte Amatérskou scénu, Loutkáře, Taneční listy… Je to skvělé souručenství. U nás v Anglii nic takového není a ani by existovat nemohlo. Je to bohatá společnost, ale cele je zaměřená na pragmatické chování a zisk. Divadelní noviny vám z celého srdce závidím. Až skončí, a spolu s nimi i ostatní vaše divadelní časopisy, budete v Evropě. A bude to současně i pád vašich ideálů. A ty vám taky závidím. Říkám vám: Nekopírujte všechno!

Po jednatřiceti letech, třech měsících, dvou týdnech a třech dnech (nastoupil jsem 15. září 1993) z redakce Divadelních novin odcházím. Vyrovnán a s klidem. Billingtona (ročník 1939) jsem nepřekonal, ten byl divadelním redaktorem, vedoucím kritické rubriky deníku The Guardian dlouhých čtyřicet osm let, dva měsíce, dva týdny a čtyři dny, od 2. října 1971 do 19. prosince 2019. Mise je skončena, přicházejí odhodlaní měsíční lidé. Budu jejich vesmírný let se zatajeným dechem sledovat.

Kdo je zvídavý, odvážný a má zájem, najde si mne jako šéfredaktora stále ještě idealistického – tiskem i na webu vycházejícího – čtvrtletníku Taneční zóna. Píše se tam a bude nejen o tanci, ale o všem fyzickém umění v nejširších divadelních, uměleckých, politických a společenských, soudobých i historických kontextech. A vycházejí v ní i scénáře performancí a dramatické texty.

Nenajdete-li si vy nás, najdeme si my vás.

Vladimír Hulec, redaktor kontextuálních stránek, rubrik a pamětí

S Divadelkami žiju

jako jazyková korektorka od roku 2017. Dohromady jsem dosud přečetla 159 čísel, to je přibližně 15 900 normostran, tedy 28 620 000 znaků včetně mezer, a to nepočítám přílohy a sem tam recenze na web. To jsou miliony písmen, znaků a mezer na mém kontě, kterými se vždy budu ráda chlubit.

Děkuji všem členům stávající redakce za to, že jsem mohla být u toho. Byla to pro mě obohacující zkušenost a hlavně radost. Od příštího roku budu ve své práci pokračovat i s novým týmem a držím mu palce, ať se mu podaří dosáhnout předsevzatých cílů.

Dagmar Pilařová, korektorka

Sazbou Divadelek

jsem vstoupil do světa divadla, které je od toho momentu nedílnou součástí mého výtvarného spočinutí a živobytí. Za tuto příležitost vděčím grafickému studiu Designiq. Všem kolegům z redakce pak patří veliké DÍKY za pravidelné dávky úvah a témat, které stimulovaly mou čtenářskou zvědavost. Všech setkání a situací, kdy jsem objevoval terény mimo své vyšlapané stezky, si velmi cením.

Zase se potkáme, ahoj!

Aleš Fulín, grafik

Mé milé Divadelní noviny,

báječný příteli i bárko, na níž mi bylo ctí se dlouhodobě plavit. Zdá se, že čas se naplnil a naše společná pouť se blíží svému závěru. Nezbývá tedy než poděkovat.

Za vlídné přijetí, za poskytnutou možnost profesního růstu, tvůrčí azyl, věrné kumpány a souputnice k odborným rozpravám i společnému smíchu a za myriádu parádních chvil. To Tvoje paluba z rozčepýřeného bouřícího snivce postupně vychovala dnešního protřelého mořského vlka, aniž by ho připravila o jeho vlastní osobitost, rošťácký škleb a především ideály.

Už brzy se nad naším společným osudem uzavře voda a pod povědomou vlajkou vypluje úplně nová šalupa, a to zřejmě za dosti odlišnými cíli. Naši sehranou posádku však není radno podceňovat, neboť i přes aktuální nepřízeň předpovědi počasí, obludných mořských mrožů, obrovských plejtváků a kvílících sirén držíme spolu. I když náš budoucí škuner bude mít jiný název i zástavu, budu mít třísku z Tvého stěžně na věky zadřenou v srdečním svalu. Neboj se, nikdy nezapomenu!

S láskou Tvůj oddaný

Petr KlariN Klár, teatropunker, v posledních letech nejbližší spolupracovník redakce

Poslední slovo dlouholeté předplatitelky

Právě jsem se zamyslela nad souslovím „dlouholetá předplatitelka“ a uvědomila jsem si, že vás čtu už skoro dvacet let. Mám teď z představy té uplynulé časové plochy malou zástavu dechu, nicméně když už na mě tohle „poznání“ přišlo, ráda bych vám touto cestou poděkovala za to, že o divadle tak pečlivě, upřímně a komplexně referujete. Vlastně si říkám, kolik radosti mi do života Divadelní noviny přinesly, jak moc můj život obohatily, co všechno jsem se za ta léta díky vám o divadle dozvěděla. Krom skvělého a inspirujícího obsahu musím poděkovat i za to, že Divadelky stále vycházejí v papírovém, navíc klasicky novinovém formátu. Sbalím je snadno do kabelky, když si je beru s sebou do kavárny. Zároveň je možné je v plné kráse rozložit v narvaném autobusu, jen ať ostatní spolucestující vidí, že není nutné jen hledět do otupující záře mobilů. Nefunguje-li ve vlaku topení, je možné si přečtenými stránkami obložit zmrzlé končetiny (ozkoušeno na trati Domažlice–Plzeň). A v neposlední řadě mě Divadelky doprovázejí na výletech do přírody. Čtu si je po nocích na vandrech v rudém světle čelovky, a když nepřeje počasí – snad vás to neurazí –, schroustané recenze spolehlivě vysají z pohorek vlhkost… Vlastně si říkám, že bez Divadelek by byl můj život v mnoha ohledech chudší…

Prosím pište dál, hltám vás!

1. prosince 2024 (z vánoční pošty Divadelních novin)

Marie muška Chmelíková, dlouholetá předplatitelka, Plzeň

• Autor: DN
• Publikováno: 26. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Poslední slova

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ