Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pořád ještě je tu naděje

    Deset let po jedenáctém září, 11. dubna 2011, vytvořil prezident Klaus nejpodstatnější video roku a pobavil celý svět. Někteří moji turisté – provádím je každoročně například po Islandu – to zřejmě pochopili jako signál, a začali po letech znovu krást jídlo při snídani na švédských stolech. Recepční v hotelu v městečku Hella mi to tlumeným hlasem sdělil. Tak, aby to neslyšeli příslušníci ostatních národů. Byl to Slovák, měl pochopení… Na obranu svých turistů musím ale konstatovat, že těch, co kradli, byla drtivá menšina. Stačilo to k ostudě, ale ne k tomu, aby člověk zavrhl celý náš národ.

    Máme prostě jen prezidenta s pomateným hodnotovým žebříčkem a jsme tak trochu náchylní řešit problémy zjednodušeně. Klesáme v žebříčcích zkorumpovanosti níž a níž, a to se navíc moc neměří otrávenost a skepse obyvatelstva, neřku-li míra bezradnosti, co s tím vším udělat a jak to vylepšit.

    Životní úroveň pořád ještě neklesá natolik, abychom museli přestat utrácet v předvánočních nákupech, a možná si také úplně nejsme jisti, co to ta životní úroveň vlastně je, a všechno přepočítáváme na peníze. To je, jak známo, poněkud povrchní způsob myšlení. Na rozdíl od kulturnosti, která se penězi vyjádřit nedá. Ovšem tento způsob hodnocení života funguje a taky ho spousta lidí uznává. Radši si koupí značkové boty než román od Dostojevského. Tak ať, jejich škoda…

    Ale pořád ještě tu s námi žije hromada kulturních, inteligentních, citlivých a krásných lidí, na to bychom neměli zapomínat. Zažil jsem jich v tomto roce zase hodně, neboť mám to štěstí, že se s nimi potkávám například na svých koncertech. Ty koncerty nejsou pro každého (proto taky nemám značkové boty), ale k mému stálému nadšení přilákávají právě takové spoluobčany, které potřebuji poznávat, abych neztratil naději a nemyslel si, že se všichni v naší zemi z uvažování nad penězi zbláznili. Vzpomínám často na větu z Godardova Bláznivého Petříčka, kterou, ještě než se rozpoutá tragický děj filmu, pronese hlavní hrdina ústy Jeana-Paula Belmonda: Některý den je jako uhranutý, člověk potkává samá hovada, a tak se začne dívat do zrcadla a pochybovat i o sobě. A musím chápat některé své přátele, že když se člověk dostane do izolace, začne si myslet, že je chyba na jeho straně. Ale není. Žijeme opravdu s vysokým procentem „hovad“ kolem sebe, ale musíme se s tím nějak humánně vyrovnat. A hlavně nebýt jako oni. Vzpomínáte, to bylo kdysi takové heslo. A já mám to štěstí, že se mohu léčit ve společnosti svého publika, to se tedy mám…

    Funguje to i v Praze, ale nejsilněji pociťuji blahodárný účinek diváckého léčení v malých městech. Leckde se lidé shlukují do zajímavých občanských sdružení, nepořádají jen koncerty, ale dělají dohromady spoustu věcí. Organizují akce pro děti, besedy, přednášky nebo vlastivědné vycházky. Jsou místa, kde lidé dokonce přiznávají, že mají rádi své zvolené zástupce, a kde tito místní představitelé pracují pro jejich dobro. V televizi se o tom moc nedozvíte, to spíš, když někdo něco zpronevěří nebo zašantročí. Ale mám na to svědky třeba ve Velké Bystřici nebo v Třebíči… Po malých městech také stále žije roztroušena spousta odvážlivců, kteří se tam snaží navzdory neradostné ekonomické situaci udržovat kulturní kontinuitu. Často jsou to ti samí, kteří to dělali za minulého režimu, ale mnohdy se líhnou noví – knihovníci, ředitelé hudebních škol, zaměstnanci kulturních středisek, majitelé různých galerií, ale i hospod či čajoven, učitelé, hudebníci…

    Mezi své léčitele zahrnuji i publikum, které se rekrutuje ze studentstva na gymnáziích. Tam hrávám poměrně často a pokaždé bývám znovu překvapen, jak jsou ti mladí lidé chytří, nepodplatitelní, zvědaví a vůbec perspektivní. Navzdory tomu, že jsme zemí, která si školství moc nehledí.

    Zkrátka, jak zpívá můj oblíbený zpěvák Petr Váša, který také nemá značkové boty a nekrade psací potřeby: Pořád ještě je tu naděje.

    To jsem chtěl Vám napsat. Všem čtenářům Divadelních novin přeju šťastný nový rok.


    Komentáře k článku: Pořád ještě je tu naděje

    1. Ludvík Faruga

      Profilový obrázek

      Nic lepšího jsem v poslední době v DN nečetl. Pevně věřím, že s tím souhlasí spousta lidí v tomto státě. Škoda, že se nepřipojí. Osobní zkušenost je nepřenosná, kdo neprožil, neuvěří. Na závěr heslo, které nás drželo nad vodou v dobách totality, a které nás bude držet i v době této zdánlivé plurarity. Do vývrtky nás rozhodně nedostanou!
      Ludvík Faruga

      19.01.2012 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,