Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Polička plná mimů (No. 3)

    Tento díl reportáže z mezinárodního festivalu Mime-Fest v Poličce věnujeme studentským workshopům, které jsou vedeny předními lektory z ČR, Slovenska, Maďarska, Polska, Německa a USA. Na festivalu paralelně probíhá pět vícedenních dílen, jež se zaměřují na techniku mimu, metodu Gyrokinesis, úlohu herce v mimickém divadle nebo disciplínu Mime corporeal.

    Měla jsme možnost navštívit dva z těchto workshopů. První vedl polský mim a choreograf Jerzy Winnicki, druhý řídil jeho krajan, Bartołomiej Ostapczuk. Už jen porovnání těchto dvou přístupů ukázalo, jak široké jsou možnosti různých pojetí pantomimy a jak odlišně lze pracovat se základními principy tohoto umění.

    Následující řádky si v žádném případě nekladou ambice na věrné popsání přístupů a filosofií obou umělců. Jsou pouze pohledem jednoho z účastníků festivalu, kteří dostali možnost pár dní pracovat pod vedením těchto výjimečných osobností polské pantomimy.

    Winnicki v akci FOTO ARCHIV

    Winnicki v akci FOTO MICHAL VELNER

    Máte-li v ruce hlínu, vy sami jste hlína – Jerzy Winnicki (*1943)

    Ačkoli je mu letos právě sedmdesát, nemá problém udržet tempo se svými dvaceti-, třicetiletými studenty. Sám říká – Vy jste mladí, vy máte energii a sílu přirozeně v těle. Já mám zase techniku.

    Kdo by si myslel, že v pantomimě jsou hlavní grimasy a občasné pohyby rukou, bude na dílnách Jerzeho Winnickieho výrazně překvapen. Workshopy s tímto neúnavným mimem jsou pořádná dřina. Po poctivém tréninku musí být zamlžena všechna okna! prohlásil a už nás hnal do dalšího úkolu.

    Pro Winnickieho je zásadní do každého pohybu zapojit celé tělo. Každý pohyb v pantomimě by měl vycházet z hrudníku. Ramena, kolena, boky – každá část musí vědět, kterým směrem se při kterém pohybu vydat. Celý den se trénují izolace jednotlivých částí těla – zkuste si například hýbat hrudníkem, ale ne rameny, nebo zakroužit boky, ale nezapojit pro změnu hrudník… Když zatáhnete za provaz od těžkého zvonu nebo zachytíte letící pavučinku, vždycky to uděláte rukama. Ale na celém vašem těle, na zapojení každého svalu, musí být znát, jak je váš předmět těžký, z jakého je materiálu. Když pracujete s neviditelnou hlínou, vaše tělo přejímá některé její materiálové vlastnosti. Úplně jinak se zase chová, když pracujete s kamenem.

    Perfektní ovládání všech částí těla umožňuje mimovi předvést, cokoli bude chtít. Je-li jeho tělo připravené a schopné libovolného pohybu, už se na jevišti nemusí soustředit na techniku, ale na obsah. To je důvod, proč polský lektor přiznává takovou důležitost fyzické zdatnosti a každodennímu tréninku. Je to jako u virtuózních hudebníků – jenom léta dřiny přinesou houslistovi potřebnou zručnost, plynulost a automatizaci pohybů, aby se mohl soustředit na vlastní způsob interpretace skladby.

    Pokud stojíte pořád tváří i tělem k divákovi a vaše pohyby budou souměrné, ničeho zajímavého nedocílíte… – rotace a asymetrie jsou dalšími z pilířů Winnického přístupu k nonverbálnímu herectví. Po dva dny se devět studentů, převážně z divadelních škol v Praze, Bratislavě, Berlíně a Budapešti, pod vedením neúnavného polského lektora učilo, jak své tělo proměnit v tvárnou a poslušnou hmotu. Inspirace je spousta, teď jen nepovolit a trénovat.

    S Jerzym Winnickim jsem se na Mime-Festu sešla i na kus řeči. Rozhovor, který z toho vzešel, přineseme v některém z podzimních vydání Divadelních novin.

    Vaše pohyby vede dech — Bartołomiej Ostapczuk (*1977)

    mimVšechno začíná z ticha. Na počátku všeho byl podle mě ne chaos, ale ticho. Tam je naše doma. Po předchozích dvou dnech, plných vypětí, akce a fyzické námahy, je to najednou velká změna. Studenti poslušně stojí v kruhu, mlčí a soustředí se jen na svůj vlastní dech, který má podle Ostapczuka řídit veškerý pohyb na jevišti. Nemůžeme něco udělat a v mezičase se nadechovat a vydechovat. Dech je prostor našeho prožívání, bez něj je všechno jen mechanické cvičení.

    Po cvičeních na správnou koordinaci těla a dechu přecházíme na trénink neverbální komunikace. Opakujeme ve dvojici vzájemné doteky, přibližujeme se k sobě a v postupných fázích se – v součinnosti s vlastním dechem – navzájem prorůstáme jako každou vteřinu se proměňující sousoší. A protože oči jsou zásadním prostředkem mlčenlivé komunikace, zkoušíme se chvíli dorozumět výhradně skrze ně. Co všechno dokáže říci několikaminutový pohled do očí někoho jiného?

    Těžkým zadáním pro nás všechny bylo vyjádřit pouhým pohledem myšlenku, která nám přišla do hlavy, a odlišit ji od vyjádření určité emoce. Emoce i myšlenky byly pozitivní, negativní, narůstaly a zase postupně mizely. Po hodině usilovného poulení a mhouření očí ve snaze dát najevo své vnitřní pochody sice pomalu nikdo nevěděl, co si vlastně doopravdy myslí a co cítí. Ale dva dny s Bartołomiejem Ostapczukiem nám všem umožnily proniknout o něco více do umění vyjádřit nejjemnější odstíny vnitřního života pomocí obličeje a také souznít s partnerem na jevišti, aniž bychom s ním mluvili nebo dokonce aniž bychom ho viděli.

    Bartołomiej Ostapczuk je aktivním propagátorem pantomimy v Polsku a spolupracuje i s několika českými soubory. Připomeňme třeba inscenaci 13. měsíc / Requiem za Bruna Schulze od Spitfire Company nebo spolupráci s uskupením Tantehorse, které založili Radim Vizváry a Miřenka Čechová.


    Komentáře k článku: Polička plná mimů (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,