Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Poezie je subkultura

    Přesně za měsíc budeme znát vítěze už sedmnáctého ročníku literárních cen Magnesia Litera. Její organizátoři rádi připomínají, všem škarohlídům a zlým jazykům navzdory, jak jsou ceny ocenění hodné, neboť způsobují mnohdy až raketové prodeje zvítězivších knih. Je tomu tak i v tiskové zprávě k letošnímu ročníku, například: Kniha roku 2017, román Bianky Bellové Jezero, atakovala podle nakladatelství Host bestsellerovou hranici 10 000 prodaných výtisků. Dále zmiňují prózu Marka Šindelky Únava materiálu a netradičního průvodce Brnem Kateřiny Šedé Brnox. Žádná poezie. Palčivé otázky Kupuje se ještě vůbec poezie? Čte se ještě vůbec poezie? Proč vůbec ještě vydávat poezii? na sebe nenechaly dlouho čekat. A tak jsem je v této podobě poslal řadě nakladatelů, ať konečně situaci na poli poezie osvětlí. Té poezie, jejíž autoři jako Halas, Nezval, Seifert a další byli považováni za celebrity, byli známější než kdejaký sportovec a jejich knihy se vydávaly v mnohatisícových nákladech. Dnes je standardem 400–600 ks. Prodají se, nebo ne? Přečtou se, nebo ne?

    Nejprodávanějším českým básníkem současnosti je J. H. Krchovský. Prodeje jeho knih jsou v řádu desítek tisíc FOTO Petr Palarčík

    Za zmínku stojí publikace Překnížkováno literárního vědce dlouhodobě se čtenářstvím u nás zabývajícího Jiřího Trávníčka. V žádném z příkladů, jak a proč čteme, poezie nefigurovala. Vrcholem pak je, že nefiguruje ani v prvním souhrnu toho, „co“ vlastně čteme. Je tu vše od beletrie přes sci-fi až po ufologii a esoteriku, jen poezie chybí. Jiří Trávníček však vydal v loňském roce knihu novou s názvem Česká čtenářská republika, kde už poezii prostor věnuje. Knihu do velké míry tvoří citace obyčejných lidí nucených v průzkumu zaujmout nějaký postoj k literatuře. A je to vskutku „nadějné“ čtení: Co se týče četby, tak mě nejméně lákala poezie; Slezských písní se bojím, poezii opravdu nemám rád; K poezii moc velký vztah nemám, nemám ráda poezii, kde je moc jinotajů… Autor tyto pocity shrnuje tím, že pro současnou internetovou generaci neskýtá poezie ani únik pro citlivé duše, ani oblast, kde lze zažít něco radikálně nového. (…) Tuto potřebu si (…) odbývá daleko více ve světě fantasy. Podle statistiky, kterou autor učinil už v roce 2011, polovina (51 %) populace tvrdí, že poezii nečetla nikdy. Kdo je tedy ten, co ji čte? Ženy ji čtou dvakrát častěji (35 %) než muži (18 %). A nejvíce ji podle Trávníčka čteme ve věku 15 až 24 let. Závěr knihy patří typologii čtyř generací podle čtenářství. Zajímavá je pro nás generace internetová (15–24 let), u níž autor píše: nechuť k poezii. Trochu paradox vzhledem k tomu, že právě v tomto věku ji čteme nejčastěji, aspoň co do statistiky. Co na to tedy nakladatelé?

    Pozoruhodné je už to, jakým způsobem se sami nakladatelé stavějí k literárním soutěžím, a to především k Magnesii Liteře. Zatímco Petr Štengl, jenž ve svém eponymním nakladatelství řadu především mladých básníků vydává, uznává, že nominace či umístění na různých literárních soutěžích (Magnesia litera, Cena Jiřího Ortena) a schopnost autorovy sebeprezentace na sociálních sítích jsou zásadními parametry pozdější čtenosti/prodejnosti sbírky, Petr Januš z nakladatelského studia RUBATO Magnesii Literu odmítá. To souvisí s tím, jak naše (nejen) básnické knihy vnímáme: nejsou určeny pro estrády marketingových cen. Sem chodí poezie, potažmo celá literatura, pouze umírat. Martin Stöhr z brněnského Hosta zmiňuje dlouhodobý fakt, že největší zájem je o J. H. Krchovského a Petra Hrušku… a pak o autory, kteří třeba dostanou Magnesii Literu za poezii – či jinou cenu…

    Čtenost poezie se zjevně odvíjí mimo mechanismy jejího prodeje. Všichni zúčastnění mého mikrodotazníku zmiňují literární čtení jako jednu z hlavních možností, jak dostat svou poezii mezi lidi. Petr Štengl vidí dokonce literární čtení jako nutnost: Čtenářské obecenstvo je zmlsané a má tendenci klonit se k hlavnímu proudu současné poezie. Vybírá si podle jmen, která jsou frekventovaná v poetickém éteru. Nezavedený, začínající básník či básnířka nemají šanci oslovit čtenáře, pokud se nebudou zúčastňovat autorských čtení. Oproti jiným literárním žánrům nebo druhům uměleckého vyjadřování se však poezie dostává na okraj v její kdysi královské disciplíně – publikování v tisku. Nejen v Lidovkách, jak si všímá Martin Stöhr, už recenze na poezii nenajdete. Ale hlavně ani samotné verše. Velké deníky poezii ignorují, případně jí dávají nárazový prostor v rámci určité příležitosti (nedávno seriál o současné české poezii v Hospodářských novinách, výroční hodnocení v Právu apod.).

    Čtou tedy lidé ještě poezii? Podle Martina Reinera, majitele nakladatelství Druhé město, se mezi námi stále pohybují lidé, kteří umějí a chtějí komunikovat tímto specifickým způsobem, jenž dokáže zasvěceným poskytnout nenahraditelné benefity, zvláště pokud jde o „emoční informace“. Martin Stöhr k tomu dodává, že poezie pořád dokáže nabídnout specifické vidění světa, senzitivitu, kterou jinde nenajdete. Shoduji se s ním, že lidé zabývající se poezií, ať už jako tvůrci, nebo její čtenáři, patří do svébytné subkultury. Nechápu, jak ji mohl Vladimír 518 při svém projektu o současných subkulturách minout. Vlastně o tom hovořil už před třemi lety Miroslav Balaštík v Českém rozhlase. Pro porozumění poezie je nutná víra, že se ve verších ukrývá nějaké podstatné sdělení a že je má smysl hledat, neboť jím mohu být osloven. Je to magický rituál, který má moc takový svět osvětlovat jinak, než si umíme představit.

    Na začátku letošního roku se ČTK vytasila s článkem s nadějeplným titulkem: Průzkum: Přibylo dětí, které baví čtení knih. O poezii se v textu nepíše, nelze však než doufat, že nejmladší generace porazí tu odrzlou internetovou, jak ji nazval Jiří Trávníček, a k poezii si cestu najde. Ať ta naše subkultura pěkné vzkvétá a básně se zase vrátí do veřejného prostoru, do novin a mezi lidi. Tam všude totiž vždy patřila a patřit má.


    Komentáře k článku: Poezie je subkultura

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Dominiku,
      nemyslím, že by se dnes poezie nečetla a už vůbec že by nebyla. Dokonce, co se týká literatury, je to možná nejkomunikativnější a nejčastější literární žánr. Každá píseň, které kolem nás znějí téměř stále z rádií, TV i počítačů, je vlastně báseň, tedy poezie. Do tištěné, čtené a poslouchané poezie je tedy třeba počítat i booklety CD, koncerty a různé nahrávky. Rapeři a hiphopeři jsou Bezruči a Wolkry dneška. K nim bych připočetl různé písničkáře. Ten žánr stále u nás kvete. Třeba Jaromír Nohavica, Jan Burian, Petr Nikl. Tedy nejen Krchovský, ale i bratři Topolové a různé rockové kapely či písničkáři, když vydali či vydávají knihy básní/textů. Byl a je o ně zájem. To jsou ty celebrity známější než kdejaký sportovec. Ostatně to platí i v celosvětovém kontextu. Bob Dylan dokonce získal před rokem Nobelovu cenu za literaturu…
      Je jen škoda, že to (téměř) nereflektují deníky, týdeníky a kulturní média jako taková. Možná by mohly jít DN příkladem…

      09.03.2018 (4.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,