Podzemí

Nedávno jsem se dočetl, že v Paříži je spousta stanic metra, které se z různých důvodů nepoužívají. Buď je nikdy nedostavěli, nevyplatí se je provozovat, nebo jsou příliš blízko jiných stanic. Říká se jim stanice duchů. Jedna z nich dokonce slouží výhradně k natáčení filmů. Asi by bylo docela překvápko, kdyby tam vlak omylem zastavil a vyjevení cestující by se ocitli uprostřed přestřelky mezi Delonem a Belmondem.

Ač sám se metru vlastně spíše vyhýbám, ten úžasný koncept cestování pod zemí mě prostě fascinuje. Celé to připomíná kouzelnický trik: v jedné části města sestoupíš pod zem, po půl hodině se vynoříš někde úplně jinde a ti na povrchu vůbec nic netuší!

Ve čtrnácti jsem metrem jezdíval často. Podnikal jsem výpravy do centra, kde jsem v Malostranské kavárně nebo ve Slavii nad alžírskou kávou snil o tom, že budu slavným umělcem. Cestou jsem ve vagonu zažíval pocit zvláštního spiklenectví. Jako bychom my, kteří cestujeme skrytě pod zemí, měli nějaký tajný úkol. Jednou mi padl do oka brýlatý pán v baloňáku s diplomatickým kufříkem, který vypadal jako agent. Sledoval jsem ho přes půl města a pečlivě zapisoval, co dělá. Po pravdě řečeno, nedělal nic zvláštního, v Řepích vystoupil z tramvaje a já pak měl co dělat, abych trefil domů.

Ať je to v New Yorku, Paříži, nebo v Římě, v metru se vždycky ztratím. Vždycky! Ale možná to dělám schválně. Co kdyby mě taky někdo sledoval?