Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby: Jan Steklík – KŠ

    = Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu

    Jednou přišel úplně vyhladovělej Steklík ke Svitákům a ptal se, jestli nemám na polívku. Mám, odpověděl jsem. Zašel jsem za Bohouškem-pinglem a požádal ho, ať Steklíkovi přihřeje čtvrťák rumu, dá ho do toho alpakovýho polívkovýho hrnku a dá mu to. Bohoušek přišel s utěrkou na levý ruce a hladovýmu Steklíkovi, kterej si už celej natěšenej leštil talíř ubrouskem, nalil teplej rum. Honza jej po lžících snědl a nic neřek’. Kdyby, tak… To je ten humor bez vtipu!

    Vratislav Brabenec

    Jindy přišel Olaf Hanel – sochař, malíř a tehdy i grafik. Seděli jsme s Magorem a mlčeli. Magor řekl: Nesnáším brejlatý lidi, přestože měl taky brejle už vod narození. Zrovna byl v balíku a žral gothaj. Sňal Olafovi brejle a dvěma kolečkama gothaje Olafovi brejle vyčistil. Olaf si je nasadil a neviděl nic. Další důkaz toho dodatku KŠ – bez vtipu.

    Největší věštkyní naší školy byla nepopiratelně Naďa Plíšková. Přeřvala vždycky celou hospodu. Začínalo a taky končilo to tím, že vona má tři akády a ten blbeček Nepraš jen jednu. A ještě vždycky dodala: Von je z tak chudý rodiny, že ani nemaj hrobku! Špatný bylo, když se k nám přivrtěly mladý kunsthistoričky. Obořila se na ně, že sou to stejně nějaký Karlovy kurvy, a proto přišly. Na závěr dodávala, že nechápe, že je to umění ještě baví. Holky se většinou rozplakaly, protože ten humor bez vtipu je ještě tenkrát na fildě neučili.

    Zpátky ke Steklíkovi. Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu. Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil. Podepsal se a předal to prvnímu řiditeli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec nebyl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.

    Dr. Zemina z galerie přijel jednou k Neprašovi do ateliéru v Dejvicích, že chce koupit něco od Nepraše. Zrovna jsme zkoušeli se Snem noci svatojánský takzvaný hábovky. To byly lidovky hraný v různejch tóninách. Zemina poslouchal a vypadal, že by rád pochopil, vo co de. Karel se s ním vůbec nebavil, jen hrál a usmíval se na něj. Zemina se nějak vymluvil, že ještě něco má, a odešel bez sochy, bez domluvy. Vrátil se za chvilku s tím, že vyboural trabanta, když vjížděl do provozu. Tak silně na něj zapůsobily naše hábovky!

    Nedávno jsem hrál na nějaký vernisáži, kde bylo něco vod Steklíka i od Nepraše. Karafiát-kytarista se mě ptal, kolik je těch křížovníků. Asi tak pět, jsem mu řekl. A všichni tu jsou, jen chybí Steklík. Honza přišel pozdě a vůbec ho nezajímalo, že má výstavu.

    Jednou sbalil Steklík kočku. Požádal básníka Peťáka o klíč od chalupy na Sázavě. Po týdnu ta kočka přišla ke Svitákům a my se ptali, jaký to bylo. Jenom zaštkala: Kdyby si ten Steklík za tejden aspoň sundal tu džínsovou bundičku!

    Vratislav Brabenec

    P. S. Několik citátů KŠ:

    Dochovalo se toho míň než na Kumránu.

    Noc je slunný den Křížovnické školy. to je moje

    Rozvrácený manželství je zakladate­lem Křížovnické školy. neznámý autor

    Malý rum je velký rum chudých. babička Nepraše


    Komentáře k článku: Podoby: Jan Steklík – KŠ

    1. Ladislav Vencálek

      Profilový obrázek

      Steklík trochu jinak

      Dovoluji si doplnit profil Jeníka Steklíka – je to trochu pozměněný článek, který vyšel v knížce Pozdní sběr.

      POPRAVDĚ,
      Jenda Steklík vypadá stále lépe a lépe. Před padesáti lety, kdy žil v Praze a začínal kreslit do Hosta do domu, byl štíhlým, křehkým junem. Dnes vypadá, no, až blahobytně. Možná to dělá těch několik svetrů pod letitým utíkáčkem, ve kterém přijel z rodného Ústí nad Orlicí, kde je mnohem chladněji než tady, na jihu. Jan Steklík jezdíval z Ústí do Brna vlakem po celých padesát let, třetí třídou, a když byla zrušena, tak v kuřáku. Láska k cigaretovému kouři ho neopustila dodnes, to se prostě pozná. Přicestoval tak i tehdy v lednu roku 2014, aby navštívil svou vlastní výstavu. Svou a své kamarádky Annegret Heinl z Kolína nad Rýnem. Konala se v Památníku Leoše Janáčka na Smetanově ulici 14. Mohu-li citovat z pozvánky, pak: výstava dokazuje, že zájem výtvarníků a též hudebníků o nestandardní reprezentace zvukových struktur a procesů je pořád živý a aktuální. Dva výtvarníci s nadstandardním zájmem o aktuální hudbu, Annegret Heinl a Jan Steklík, nám předvádějí možné podoby hudby, rezignující na pragmatiku hudební notace ve prospěch otevřeného čtení a hravé estetiky bez interpretačních zábran…no, zkrátka, oba umělci po svém využili notový papír, aby do linek vkreslili své nálady, pocity, dojmy a představy. Paní Annegret Heinel linky všelijak láme, drobí, něžně znásilňuje a tuší vkresluje přílivy a odlivy hudby, která zřejmě zaplavuje její duši. Jenda Steklík, věren své vášní, propaluje partitury cigaretou a drolí na ně popel, no a v pozvánce se říká, a z názvu výstavy i vyplývá, že takto obohacené partitury mohou být podkladem pro výkonné hudebníky, kteří podle nich mohou tvořit. A vskutku, výstavu doprovázely i skladby Solta Sörese z Budapešti, inspirované i Steklíkovými nikotinovými partiturami. Obsluha výstavy je na požádání ráda přehrála… Z reproduktorů se linul sled skřeků a disonancí, nevím jak v jiných, ale ve mně to evokovalo představu vnitřností rozežraných dehtem. Avšak, jak se praví v pozvánce: Vědomí možnosti arbitrární a nekonvenční realizace je patrně víc než rigidní notace! Čemuž moc nerozumím, zato vím, že něžná provokace byla Jendovi Steklíkovi vždycky vlastní. A tak nejvíc se mi na výstavě líbila partitura, kterou prolétají barevní ptáčci — jako bych viděl vilku na okraji Ústí nad Orlicí, v zahradě plné květin a koček, a hodnou Maruš, kteří ji s Jeníkem obývají…

      01.06.2016 (11.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,