Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po(c)hyby současného umění (No. 4)

    Šašek před zrcadlem

    Tak šašek na jevišti stál / a lidem, pro který měl hrát, / začal svůj osud vyčítat. / A čím víc klel a nadával, / v publiku každej smíchy řval, / pak celej sál mu zatleskal… Zpívá se v jedné písni punkové kapely Houba a dokonale popisuje nejen tematickou linku nejnovější premiéry tanečního souboru 420PEOPLE Mirage. Projekt je inspirován fenoménem stand-up comedy a stejně jako v případě inscenace Máj, na níž spolupracovali ještě s Davidem Prachařem, nejde jen o čistý tanec. Mirage je přízrak, přelud. Jako zrcadlo, které umělci na pódiu nevrací jeho povrch, ale hloubku. A tohle zrcadlo zobrazuje celý příběh člověka, který se sám před sebou schovává za maskou komika.

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Mirage je přízrak, přelud. Jako zrcadlo, které umělci na pódiu nevrací jeho povrch, ale hloubku. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Ačkoli ve výčtu jmen, která údajně Václava Kuneše, hlavního choreografa a autora inscenace, inspirovala, chybí, nešlo nevzpomenout na Andyho Kaufmana (už navěky spjatého s Jimem Carreym z Formanova snímku Muž na měsíci). Člověk, který pro salvy smíchu udělal téměř cokoli a zároveň ukázal, jak těžké je vymanit se z nějaké škatulky (legendární četba Velkého Gatsbyho na půdě univerzity). Vždyť i Kunešovi a spol. za to stálo přerušit náročnou a precizní choreografii v půlce jen proto, že to bude vtipné.

    Celá příběhová linka je poskládána z řady krátkých tematických celků, které najdou svůj společný horizont v samotném závěru, který osobně považuji za skutečný vrchol představení. Scéna si vystačí pouze z hromadou pivních přepravek značky Rebel. Velmi jednoduchý, až primitivní nástroj, o to překvapivěji efektní. Přepravky se při určitém zacházení chovají jako kostky lega, lze z nich tvořit stavby, které lze snadno zbourat, ale její trosky se válí všude okolo. Stejně jako maska, jíž si člověk buduje alter ego, ale když ji sundá, není zpět člověkem, ale troskou své postavy. Navíc ve druhém plánu je pivo symbolem míst, kde se většinou se stand-up komedianty setkáte nejsnáz – zaplivaný bar, v němž není přes cigaretový kouř vidět ani na láhev piva, která před vámi stojí na stole, natož na zpoceného umělce na pódiu.

    Komika užitá v Mirage má mnoho podob a přísně sleduje celý cyklus homo ridicule (člověk k smíchu) od jeho nesmělého vstupu na pódium přes úpěnlivou snahu, aby diváci neodešli, až po jeho stržení masky. Tady je potřeba vyzdvihnout výkon Štěpána Pechara v roli jakéhosi průvodce představením. Vedle svého povolání tanečníka v sobě objevil možná netušenou rovinu komika a s jeho krátkou hororovou etudkou z lesa bych si ho dokázal představit jak v Na stojáka, tak i na nějakém slam poetry večírku.

    Tanečníci dokázali zatancovat samotný vznik potlesku, osamělost komika, kterému postupně odchází obecenstvo, ale také si zastřílet do vlastních řad: vedle zmiňovaného přerušení a zcizení náročné choreografie především v humorném „přírodopisném“ filmu, který nechali přibližně v půlce představení promítat na plátno tvořené soustavou pivních přepravek. Byl to film o speciálním druhu člověka, tanečníkovi, pojatý přesně v duchu klasických přírodopisných filmů třeba o velkých kočkách, kdy jsou tvůrci nadšeni, že se dostali do takové blízkosti smečky a pak udiveně zírají na souboj jejího vůdce a mladého samce, který si nárokuje jeho místo. Pro mě překvapivý prvek, kterému nelze nezatleskat. Jen by možná mohl být o něco kratší…

    Tvůrci dokázali propojit své taneční přednosti s mluveným slovem (výborná scénka s vtipem o chlápkovi civícím na žirafu, který vlastně vůbec vtipný není), s čarovnou hudbou Owena Beltona a vygradovat celý děj až k relativně dlouhému, ale dechberoucímu závěru, v podstatě traileru života, který za doprovodu minimalistické hudby ve velmi pomalém tempu odpočítaval životní úseky komika až k jeho nezvratitelnému odchodu z pódia. A pokud se svlékání na jevišti jeví už jako divadelní klišé, pak tentokrát bylo víc než oprávněné. Když si šašek sundá svůj červený nos, je nahý. Je z něj jen troska šaška…

    420PEOPLE možná netančí kdovíjak avantgardně, na druhou stranu mají schopnost jasného sdělení, což je možná cennější, než kdyby na pódiu zmateně pobíhali a všechny zásadní body, na nichž inscenaci postavili, zastřeli neprostupným, ale hlavně že „alternativním“ závojem. Právě to, že dokáží podřídit tanec narativu a zároveň se mu nepodvolit, právě ta velmi tenká hranice, na níž balancují, z nich dělá jedinečný soubor s osobitými inscenacemi.


    Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,