Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plody Divadelní Flory (No. 8)

    Hamletovské kombo!

    Protože Bezručovská inscenace Vianovy Pěny dní v režii Anny Petržalkové mi udělala radost již během loňského Ost-ra-varu, lístek na její festivalové uvedení v prostorách S-cube jsem věnoval výherci rozhlasové soutěže a sám se plně se koncentroval na předpokládaný vrchol posledních dnů přehlídky, přímou konfrontaci diametrálně odlišných inscenačních přístupů při scénické adaptaci Shakespearova Hamleta.

    Ano, současný, to tedy byl. Ale nějak se s ním neumím srovnat. FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Špinarův Hamlet jako severské krimi… FOTO ALENA HRBKOVÁ

    A dobře jsem udělal, protože souboj dvou verzí osudů dánského prince se zejména ve své moravské půli stal mocným vysavačem mých zbývajících sil. Leč jako první byl na řadě Hamlet pražský, princ Špinarův. Švandovo divadlo se ve vlastním dramaturgickém profilu dlouhodobě zaměřuje mj. na skandinávskou dramatiku, není tudíž divu, že chladná atmosféra dánských fjordů hraje podstatnou roli i ve Špinarově inscenaci, kterou lze v pozitivním slova smyslu označit za dotažený žánrový hybrid rodinné tragédie a severské krimi. Jednou ze zásadních deviz Špinarova Hamleta je precizní textová úprava, jež vychází z překladu Jiřího Joska. Režisér v úzké spolupráci s dramaturgyní Lucií Kolouchovou pečlivě očistil drama od motivů, jež by zbytečně retardovaly zvolenou koncepci, jeho vize posledních dnů života na Elsinoru je především příběhem rozpadu vztahových vazeb, nikoli politickou hrou.

    Hamlet zastihl soubor pražského divadla na vrcholu tvůrčích sil, Špinar redukuje obsazení na pouhé devatero jednajících postav, výsledkem je bezchybná jevištní symbióza všech zúčastněných aktérů. Epicentrem inscenace je přirozeně titulní postava v soustředěném emotivním výkonu Patrika Děrgela. Jeden z nejmladších tuzemských Hamletů se nebojí oscilovat na ošemetném rozhraní hysterie a pragmatismu, je dokonale přesvědčivý se slzou v oku i ironickým úšklebkem, coby rebel-generační vzor i objekt k politování. Výborně mu sekundují zúčastněné ženy, Petra Hřebíčková coby ve vlastních citech pomalu se ztrácející královna Gertruda a především Zuzana Onufráková, jejíž Ofélie zde naprosto odmítá být útrpnou marionetou předem určenou k potupnému úhynu, ale stává se přesným Hamletovým protipólem i sugestivní neradostnou předzvěstí jeho vlastního konce. Její předsmrtný výstup v dvojjediném prolnutí postav Ofélie a Hrobníka je jedním z nesilnějších momentů v tuzemské hamletovské inscenační tradici vůbec. Podobně jako samotný závěr produkce, kdy se Špinar s klidem obejde bez obvyklých soubojových propriet, aniž by jej připravil o drtivou účinnost. Podobně žádoucí je i proměna scény s herci do podoby čtené zkoušky, která spolehlivě funguje jako bodový reflektor, namířený na vinu krále Claudia (Kamil Halbich).

    Dalším zdrojem nepokryté radosti z pražského Hamleta budiž i výtvarné řešení inscenace, v němž osvědčený tvůrčí tandem Ivy Němcové a Lucie Škandíkové opětovně prokazuje svůj smysl pro adekvátní vizualizaci režisérových záměrů. Špinarův švandovský Hamlet se po klicpeřím Labutím Jezeře stal definitivním důvodem, proč zapomenout na úterní Žebráckou operu. Howg!

    Hamlet Olomouc

    Jiří Nebenführ, Petr Kubes, Ondřej Černý a Matěj Vaniš v olomouckém Hamletovi Michaela Taranta FOTO JIŘÍ DOLEŽAL

    O den později bylo až na prostor a dramatickou předlohu vše úplně jinak. Umělecký šéf olomoucké činohry, režisér Michael Tarant inscenuje Hamleta jako povinnou rutinní připomínku životního jubilea Williama Shakespeara, navzdory vlastním proklamacím naprosto bez „hledání smyslu, řádu a spravedlnosti“. V Tarantově režijní interpretaci se klíčové drama legendárního alžbětince unaveně hrbí pod nánosem těžkopádné rytírny, jež je logickým výsledkem režisérovy neschopnosti či nechuti hledat jiná než násilně robustní řešení. Proti olomouckému aktuálnímu pokusu je Macháčkův letitý Hamlet esencí moderního divadla. Nenechám se podezírat ze snahy podsouvat činohře MDO přehnaně aktualizační tendence, volám po přirozené přítomnosti dramaturgického výkladu a pečlivé režie, obojí však v inscenaci absentuje a vlády se ujímá prázdně efektní aranžmá, jež podtrhuje dryáčnická scéna Jaroslava Milfajta a pseudohistorizující kostýmy Kláry Vágnerové. Zprznění Hamleta do podoby opulentní, výprodejové výkladní skříně však považuji za nedůstojné a neprofesionální. Esencí inscenačních (ne)snah Michaela Taranta se stává mohutně propagované obsazení překladatele Martina Hilského do role Hlasu ducha mrtvého krále. Nesporná autorita je zde vmanipulována do recitace, jež sice oslavuje autora, jako motiv startující tragédii ovšem zcela selhává. Než číst hlas ducha bez výrazu, to raději jej nečíst vůbec!

    V přemíře inscenačního marasmu a nahodilosti tak Shakespearovu slávu a Tarantovu čest hájí především herci, jakkoli režisér odmítá Hamleta coby jasnou zprávu o suverénní síle uměleckého souboru a obsazení překypuje hostujícími umělci. Z nich se svým výkonem vymykají především Anna Stropnická (od příští sezony nastupuje do stálého angažmá MDO, pozn. aut.) coby subtilní, v lásce i osobnostním rozpadu přesvědčivá Ofélie a Ivo Kubečka, jehož První herec zde není jen stínem někdejšího olomouckého prince Hamleta ze sklonku sedmdesátých let, ale důstojnou poctou životu zasvěcenému Thálii. Dobře si v rolích otce a syna vedou i Stanislav Šárský (Polonius) a Tomáš Krejčí (Laertés). Nespornou ústřední persónou olomouckého Hamleta se pak v titulní roli stává Petr Kubes, jenž princi dánskému propůjčil sobě vlastní nasazení, poctivost, precizní jevištní mluvu i sklon k filosofii. Bez jeho přítomnosti by i přes výše zmíněná pozitiva byl olomoucký Elsinor inscenačním fiaskem. Tomu se bohužel přibližují výkony v rolích královských manželů, coby další jasné důkazy režijní nekoncepčnosti i neschopnosti jejich představitelů těžit s herecké svobody. Gertruda je v podání Naděždy Chrobokové skoro neviditelnou žvatlající troskou, jíž nelze věřit příčetnost, noblesu, natož pak její citovou vazbu ke komukoli. Josef Vrána modeluje Claudia jako řvoucí, trapně pulzující a permanentně oplzle gestikulující ztělesněné libido, jež by si zasloužilo shodit z hradeb dávno před prvním obrazem dramatu. Jeho přebujelé samčí projevy, v rámci nichž sklátí skoro všechny postavy snad kromě Gertrudy, Polonia, Hamleta a Prvního herce, jsou jen dalšími příklady inscenační zvůle, nikoli pozorného čtení dramatu.

    Michaelu Tarantovi nicméně nelze v kontextu letošní Divadelní Flory nepřiznat jedno naprosto suverénní vítězství. V honbě za tajemstvím Nekonečnosti hravě na hlavu porazil Vladimíra Morávka, Daniela Špinara i Štěpána Pácla. Dobrou noc!

    (Dokončení příště!)


    Komentáře k článku: Plody Divadelní Flory (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,