Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plody Divadelní Flory (No. 7.)

    Čtvrteční kocovina!

    Přesně v intencích odvěké poučky o pravidelném střídání časů dobrých a zlých následoval středeční euforii nepříliš divadelně radostný čtvrtek.

    FOTO ARCHIV

    Z projektu Edge Petry Tejnorové FOTO ARCHIV

    Ráno jsme si sice s kolegou Macháčkem dopřáli výživnou kulturní snídani v podobě nejnovějších dobrodružství mutantních superhrdinů, odpolední nástup do divadla už rozhodně tak potěšující nebyl. Inscenace Edge tvůrčího týmu sdruženého kolem režisérky Petry Tejnorové sice v propagační tezi slibuje „sondu do života lidí starších 50 let“, ve skutečnosti se ovšem jedná o inscenační adekvát zapomenutého prkna holandského surfaře, jež se lenivě válí na poklidné hladině lipenské přehrady. Nikterak přitom nesnižuji evidentní nasazení zúčastněných protagonistů, funkční autenticitu jejich jevištního projevu, ani jímavost předváděných životních osudů, intenzivně mě ovšem irituje režijní vágnost a neexistence dramaturgie, kterou nelze smést ze stolu kolektivně improvizačními okolnostmi vzniku, ani žánrovou inklinací k devised theatre. Podoba inscenace naopak zasévá do divákovy hlavy myšlenky na téma zvolené za účelem snadného vymlsávání grantových zdrojů. Potenciál stárnoucího hereckého kolektivu byl vytěžen povrchně, Petra Tejnorová nikoho nové písně nenaučila a navíc vědomě umělecky stagnuje, což je fakt, jenž se nedá odpustit. Velká škoda!

    Strýček Váňa v režii Štěpána Pácla FOTO TOMÁŠ RUTA

    Strýček Váňa v režii Štěpána Pácla FOTO TOMÁŠ RUTA

    Bezprostředně navazující Strýček Váňa Divadla Petra Bezruče se po inscenaci Ivanova z Národního divadla moravskoslezského stal opětovným potvrzením mého názoru, že aktuální umělecký šéf Bezručů, režisér Štěpán Pácl, si s dramatikou Antona Pavloviče Čechova příliš nerozumí. Vehementně se totiž snaží popírat komplexní vztahovou strukturu dramatu, coby základní podstatu jeho fungování, a režíruje Strýčka Váňu jako sled nenavazujících, byť mnohdy brilantně aranžovaných inscenačních nápadů. Páclovi režijní kreativita rozhodně nechybí, zde je však samoúčelná a ve výsledku často kontraproduktivní. Druhá polovina olomoucké reprízy se navíc po Amadeovi a Žebrácké opeře stala dalším zástupcem (ne)populárního žánru neverending story na letošním festivalovém ročníku. Když byla závěrečná gradace zcela umrtvena neustávajícím přívalem dalších inscenačních ornamentů, citil jsem se jako Anfisa, Sorin a Serebjakov dohromady. Starý jak Altamira! Režiséroví naštěstí záda kryjí jeho spolehliví herci. Přemysl Bureš je v titulní roli přesvědčivě omlácenou životní troskou, s podobnou bravurou ztvárňují další valéry chandry i Tomáš Dastlík a Dušan Urban v rolích jeho kumpánů Astrova a Tělegina. Za velký problém dramaturgicko-režijní koncepce naopak považuji nefunkční stylizaci profesora Serebjakova, do podoby trilkujícího nesvéprávného trotla i skutečnost, že hlavní ženské postavy jsou zde podle náhodného inscenačního klíče střídavě prezentovány jako laně, labutě i slípky. Norbertu Lichému, Pavle Gajdošíkové i Markétě Harokové se však i přes zmíněné překážky herecky daří vykřesat čistou divákovu emoci jako jednoznačný důkaz, že k fatálnímu nepochopení mikrokosmu čechovovských postav došlo už v hlavách režiséra a dramaturgyně (Daniela Jirmanová). Tak příště lépe, Štěpáne!

    Antiwords

    Miřenka Čechová a Jindřiška Křivánková v nonverbální inscenaci Antiwords FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Čtvrteční pohodu i čest naštěstí finálně uhájila Spitfire Company inscenací Antiwords, která je svébytnou nonverbální variací Havlovy Audience v odzbrojujícím podání dvojice půvabných žen. Režie Petra Boháče používá zvukové fragmenty legendárního záznamu jako výrazný rytmizující prvek, který nahrazuje typické havlovské repetice. Výtvarnou dominantou Antiwords jsou naddimenzované kašírované hlavy, které v přímé souvislosti se subtilní tělesnou konstitucí performujícího dua dotvářejí kýženou groteskní polohu. Při absenci slov a v čistě ženském obsazení získává původní hořce směšný exkurz do totalitní absurdity novou sugestivní účinnost, melancholickou poetičnost a neokázalou krásu. Antiwords úspěšně vyrovnal rozhárané čtvrteční skóre a staly se předehrou k večírku, jenž končil až s příchodem pátečního rána. Dobrou noc!

    (Pokračování příště!)


    Komentáře k článku: Plody Divadelní Flory (No. 7.)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,