Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plody Divadelní Flory (No 4.)

    Slunce existuje!

    Konečně! Pondělní program navštívili slunce a teplo, tedy jedni z nejtoužebněji očekávaných festivalových hostů. Doufejme, že se zdrží až do konce!

    Petr Jeništa a Miloslav König ve Velvet Havel FOTO KIVA

    Petr Jeništa a Miloslav König ve Velvet Havel FOTO KIVA

    Programový nášup pátého dne 18. Divadelní Flory jsem odstartoval návštěvou teprve nedávno premiérované inscenace Velvet Havel pražského Divadla Na zábradlí a nutno dodat, že jsem byl velmi spokojen. Dramatik a komponista Miloš Orson Štědroň pokračuje v sérii životopisných kabaretů v suverénně Janem Fričem režírované skice věnované životu disidenta, dramatika a našeho prvního porevolučního prezidenta Václava Havla.

    Inscenace vyniká perfektně vyladěným výkonem naprosto kompaktního hereckého kolektivu, jež nemá slabých členů. Je intenzivním potěšením sledovat excelentní hráče, kteří sice s razantní dávkou nadhledu, nikoli však bez respektu, s evidentní nakažlivou radostí sugestivně interpretují reálné předobrazy svých postav. Považoval jsem kdysi Miloslava Königa za pokleslou variantu Vojtěcha Dyka. Veřejně se mu tímto omlouvám! Jeho havlovská kreace disponuje přesvědčivým charismatem rockového titána, neméně uvěřitelný je rovněž i v kontrastní poloze světem zmateného submisivního nepraktika, jenž se narodil se zlatou lžičkou v ústech. Coby žádoucí protiklad k Havlově živelnosti pak skvěle funguje obsazení Marie Spurné která Olze Havlové propůjčila pečlivě vybalancovaný mix sebeironického cynismu, unavené skepse i (skoro)mateřské něhy. Brilantním dramaturgickým tahem pak bylo rozhodnutí nahlédnout život legendy jiskřivě komediantskou optikou jeho strýce, filmového režiséra Miloše Havla, kterého Petr Jeništa interpretuje coby osobitou poctu třeskutému salónnímu šelmovství. A opětovně tak prokazuje svou výsadní pozici v aktuálním zábradlovském ansámblu. Nikterak se neztrácejí ani další členky hereckého kvintetu, neokázale vzrušující i křehce tragikomická Múza Anežky Kubátové a Natálie Drabiščáková energicky perlící ve vděčné roli Univerzálního herce.

    V hudební struktuře Velvetu Havel Miloš Orson Štědroň tentokráte žánrově osciluje mezi rockem, blues, šantánovým popěvkem i decentními ozvěnami normalizačního popu. Scénické řešení Davida Černého akcentuje dominantní variabilní prvek naddimenzované postele, která se v závěru v působivé metafoře promění v Letiště Václava Havla. Provolávám ultimátní bravo a děkuji za skutečnost, že Zábradlí už zase žije!

    Miroslav Donutil a Martin Donutil v Amadeovi FOTO ARCHIV

    Miroslav Donutil a Martin Donutil v Amadeovi FOTO ARCHIV

    Extaticky nabuzen výtečnou inscenaci jsem se posléze přesunul do útrob Moravského divadla Olomouc – na o poznání tužší scénickou krmi. Shafferův Amadeus je v podání brněnské Husy na Provázku typickým morávkovským gesamtkunstwerkem, v němž tentokrát nechybí ocelová pachuť komerčního spektáklu. Vladimír Morávek s entuziasmem naspeedovaného krtka horlivě vytěžuje širokou oblíbenost dramatické předlohy, proslulost Formanova filmu a především obsazení otce a syna Donutilových do klíčových partů Salieriho a Amadea.

    Dramaturgicky nepostrádá tento tah elementární logiku, násobí motiv Amadeovy ambivalentní citové vazby na dominantního otce, zásadní problém ovšem spatřuji ve způsobu, jak je s ním nadále nakládáno. Režiséra totiž zjevně zajímal především ekonomický potenciál dua D+D, hraje se takřka výhradně na jistotu. Výprodej dosud poměrně vysokého hereckého standardu Miroslava Donutila dává nejen díky způsobu líčení vzpomenout na legendární televizní pohádku Rozsudky soudce Ooky, Martin Donutil zase spíše než Amadea hraje kopii Toma Hulce z Formanovy oskariády. Tradičně spolehlivě se s nároky jurodivého impresária vyrovnal herecký soubor, jenž je zde využit v podstatě jako komparsní stafáž, tvořící nutný background pro bujaré skotačení ústřední dvojice. Výjimkou jsou mrazivě strohý císař Josef II. Roberta Mikluše a Simona Zmrzlá coby chápající i zraňovaná Konstance Weberová, kteří i na malém prostoru dokáží zaujmout víc, než otec a syn Donutilové dohromady.

    Zatímco první půle brněnského Amadea disponuje relativně bezproblémovým temporytmem, polovina druhá je jevištním pokusem o definicí nekonečnosti. Během předlouhé závěrečné děkovačky mně navíc zarazila skutečnost, že Miroslav Donutil se ani jednou neuklonil, jenom povýšenecky decentně hlavou kýval. Těžko lze říct, zda šlo o narežírované zbytky dramatické postavy, hereckou aroganci, nebo důsledek zdravotní komplikace, každopádně dojem z Morávkovy inscenace Amadea, coby konzumní oslavy popu, nikoli prvotřídní umělecké události, byl tímto definitivně potvrzen.

    Unavenou přesycenost morávkovským jevištním populismem naštěstí hravě rozptýlil americký rapper s vizáží irského pouličního písničkáře Andy Bothwell aka Astronautalis, jehož koncert v na hlavu narvaném Jazz Tibet baru představoval další z půvabných odstínů Divadelní Flory, možnost pro řadu příjemných setkání i naprosto ideální tečku za náročným dnem. Dobrou noc!

    (pokračování příště!)


    Komentáře k článku: Plody Divadelní Flory (No 4.)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,