Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plody Divadelní Flory (No. 2)

    Olomouc podobná Reykjavíku

    První festivalová sobota byla otevřena Vintage Marketem na nádvoří Univerzitního centra UP a wrestlingovým workshopem v Divadle na cucky, čistě divadelní entrée pak obstarala první letošní prezentace aktuální formy činohry Moravského Divadla Olomouc – inscenace textu Michaela Walczaka Amazonie v režii Michaela Spišáka. amazonie

    Je sice chvályhodnou skutečností, že byť MDO jako jedna z mála tuzemských městských scén bohužel nedisponuje vlastním komorním prostorem, pravidelně se v rámci naprosto žádoucí herecké hygieny do intimnějších projektů pouští. Amazonie ovšem nikterak nevybočuje z důvěrně známých průměrných vod. V kontextu žánru jistě vydařený Walczakův text se v Olomouci stal předlohou pro inscenaci, jíž neustálé přestavby prováděné herci prodlužují až k hraniční stopáži tří hodin, která je ve stísněných prostorách Divadla hudby takřka neúnosná. Rovněž zamrzí i jistá archaičnost překladu Jiřího Vondráčka, který nedisponuje zrovna citem pro současnou mluvu dominantní věkové kategorie Walczakových postav (např. zde opakovaně používaný termín manekýna je skutečným archaismem, který dnešní pětadvacátník nevypustí z úst ani za mátovou žvýkačku), naopak se urputně brání dramaturgické transpozici mimo polský kontext, která by olomoucké inscenační úpravě rozhodně prospěla, podobně jako dílčí škrty.

    Velmi dobře se svěřenými hereckými party nakládají Jaroslav a Tomáš Krejčí (pouhá shoda příjmení, nikoli příbuzenský poměr!) a především Vladimíra Včelná, která s intenzivní dávkou neokázalé empatie přesně vystihuje klíčovou podstatu kvality Walczakova textu – přes komickou nadsázku v jádru autentický pohled na nelehký úděl dnešního (nejen) mladého herectva. Lenka Kočišová pak sice disponuje svůdnou živočišností, nicméně v přímé součinnosti s klučičím temperamentem Tomáše Krejčího vytváří racionální studii charakteru, který svou diametrální odlišností od mužského protipólu zásadně podkopává pravděpodobnost někdejšího dlouhodobě spokojeného partnerského svazku. Mnohem zásadnější problém ovšem mám s kreací Romana Vencla, jehož permanentní žonglování s donutilovskými atributy už překračuje hranici imitační trapnosti, stává se dopředu očekávatelnou machou a důvodem k vyřčení otázky, zda tato manýra mladému herci, potažmo jeho divákovi, skutečně stačí. Divadelní olomoucká veřejnost by měla nekompromisně vyžadovat prvotřídního Vencla, nikoli béčkového Donutila! Se specifikem komorního prostoru pak nejzuřivěji válčí Jiří Nebenfuhr, jehož baribalovská tělesná konstituce, a z ní logicky vycházející gestická koordinace, mnohem lépe pásnou rozlehlým prostorám MDO. Jak rád bych mu podobně jako koni hodil cukřík, jablíčko či mrkev, aby tolik nejančil a nevyhazoval z kopýtka! A vůbec, Petra Haničince na něj! Pryč z pralesů a vzhůru do hor!

    FOTO ARCHIV SOUBORU

    Slzy ošlehaných mužů – radost naprostá a představení, které přímo volá po opakované návštěvě. FOTO ARCHIV SOUBORU

    V následující inscenaci Slzy ošlehaných mužů spojili členové divadla Vosto5 s grácií sobě vlastní sport, nacionalismus, principy barokního divadla, Vrbatu s Hančem a sojku s Krakonošem. Výsledkem jejich vespolných snah (pod řežijním dozorem Ondřeje Cihláře) je do detailu promyšlený imaginativní koktejl, v němž nechybí třeskutě vtipné momenty, křehká posmutnělost, ani decentní přítomnost patosu. Radost naprostá a představení, které přímo volá po opakované návštěvě. Zasněženými vrcholy inscenace jsou pak démonický Tomina Jeřábek v charakterově ambivalentní roli Němce Gratha a Ondřej Bauer, jenž bravurně zatočil s dušínovskou podstatou kladného hrdiny Václava Vrbaty. Do mrtě funkční scénografie a loutky Jana Brejchy a navíc jevištní přítomnost sloganu Limo, grog, smrt jsou pak finálními důvody proč letos podruhé formuluji své nezpochybnitelné bravo!

    Protože přítomnost na festivalu si samozřejmě žádá i zážitky intenzivně interaktivní, neváhal jsem a přihlásil se coby soutěžící do Teatrematche, jenž byl vrcholem sobotního off programu. Do tradičního podniku, moderovaného noblesním entertainerem Petrem Vlčkem, se zapojili i organizátoři Flory a členové redakce festivalového zpravodaje. Složení soutěžních dvojic bylo mírumilovné a navzájem si přející, a tak soutěž místo lítého boje připomínala spíše přátelský potlach. Vítězství nakonec sezobl redakční bard Martin Macháček se svým světaznalým partnerem Antonínem, ze stříbrné trofeje se radoval můj výborný kamarád a báječný herec Jiří Přivřel a jeho dívka Daniela, náš tandem s Pavlou Bergmannovou uzmul bronz. Prohrát s přáteli je potěšení a navíc jsme si zatančili Na Havla!

    Navazující koncert Jana Plíhala a jeho přátel bryskně navodil atmosféru lochotínského amfiteátru ve tři hodiny ráno, a učinil tak jasnou výzvu k ukončení třetího festivalového dne. Dobrou noc!
    (pokračování příště!)


    Komentáře k článku: Plody Divadelní Flory (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,