Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petra Tenorová: Andělé jsou mezi námi

    Petra Tenorová. Herečka z Východočeského divadla v Pardubicích. Kdo ji neviděl v „jejích“ pardubických inscenacích, si možná vzpomene na loňské Vánoce, na televizní pohádku vysílanou Českou televizí na Štěpána, Sněžný drak, v níž hrála neohroženou, statečnou princeznu. Byla v té roli naprosto přirozená. Petra Tenorová patří k tomu málu českých mladých hereček, které jsou nejen půvabné, ale také si na scéně – i mimo ni – něco myslí. Základem fantazie je intelekt, říkaval Jan Grossman. O Petře Tenorové v budoucnu ještě hodně uslyšíme.

    Petra Tenorová

    Jako Eržika ve Štědroňově a Uhdeho Baladě pro banditu (Východočeské divadlo Pardubice, prem. 2013) FOTO ARCHIV VČD

    Jste ctižádostivá?

    Proč se ptáte?

    Protože vím, že ještě jako studentka jste napsala dopis Petru Dohnalovi, jestli by vás nepřijal do angažmá ve Východočeském divadle…

    To je pravda, ale nebylo to dlouhé psaní. Klasický životopis. Pár fotek, pár informací, kdo jsem, co mám za sebou a že bych chtěla do Pardubic.

    Tak ještě jednou: jste ctižádostivá?

    Ano. Myslím, že bez zdravé ctižádosti to dneska nejde.

    Do Pardubic jste přišla rovnou z ostravské konzervatoře. Co všechno vás ta škola naučila?

    Naučila mě hlavně pokoře a úctě k divadlu. Paní Gasnárková nás vedla k tomu, abychom uměli umělecky nejen tvořit, ale i hodnotit. Abychom dokázali vyjádřit svůj názor. A protože jsem z divadelní hantýrky neznala nic, bylo mi například důrazně řečeno, že té NÁSTĚNCE v divadle se říká FERMAN!! Už při škole jsme mohli hostovat v ostravských divadlech, a to byla zkušenost k nezaplacení. Já jsem na konzervatoři úplně pookřála, protože na základce jsem pro spolužáky byla ta divná, co si pod lavicí čte knížky a má ráda divadlo, což je na konzervatoři přirozené a normální.

    A Ostrava jako město?

    Je velmi svérázná. Cítíte tu soudržnost mezi lidmi, takové to jsme Ostravaci, a kdo je víc? Stanice tramvají se jmenují Železárenská, Ocelářská, Vysoké pece… je to industriální, temné město, ale má svou obrovskou poetiku. Myslím, že Ostravě asi nikdy nebudu schopna plně porozumět, protože jsem se narodila v Praze, ale dopustit na ni nedám. My jsme se z Prahy do Havířova přestěhovali, když mi bylo jedenáct, a Praha je mému srdci nejbližší dodnes.

    A vaše první dojmy z Pardubic?

    Cítila jsem se velice stísněně. Vystoupila jsem na nádraží z vlaku a jela trolejbusem do centra. Jeden velký barák vedle druhého, banky, supermarkety… A pak jsem uviděla tu nádhernou secesní budovu divadla a renesanční domečky na Pernštýnském náměstí, a smutek byl pryč. Pardubice vůbec nejsou stísněné. Je to malebné, přátelské město. Všichni tu jezdí na kole.

    A první pocity z divadla?

    Petr Dohnal mě přivedl na zkoušku inscenace Čas katů, řekl: to je naše nová herečka, a odešel!! Byla jsem „vyklepaná“, úplně hotová. Všichni na mě koukali a já vidím Martinku Sikorovou a říkám si: ta mě bude nenávidět, ta mi bude řezat podpatky. A vůbec ne. Hned od začátku na mě byli všichni moc hodní.

    Petra Tenorová v Amadeovi

    S Ladislavem Špinerem jako Constanze Weberová v Amadeovi (Východočeské divadlo Pardubice, prem. 2010) FOTO ARCHIV VČD

    Neříkejte, že mezi mladými herečkami neexistuje soupeření, konkurence?

    Konkurence je obrovská. Jak v divadle, tak co se týče filmu a televize. Nejlépe je to vidět na castinzích. Přijdete a produkční se vás zeptá: Kolik vám je? – Pětadvacet – Tak běžte domů, my hledáme sedmnáctiletou. Je ale rozdíl mezi „soupeřením“ o roli a zákeřností. S tou jsem se zatím ještě nesetkala.

    Zdá se vám, že dnešní doba je příliš povrchní, že vnějškovost má přednost před hodnotami?

    Bezpochyby. Víte, co mě na dnešní době nejvíc děsí? Ta strašná nadvláda techniky. Spousta lidí komunikuje jen na bázi facebooku, skoro nikdo si už nejde popovídat do vinárny, skoro všichni se uzavírají do virtuálního světa, nemají vizi, cíl, jsou bezradní a baví je snad už jen televizní seriály. Nevím, jak to změnit. Snad divadlem…

    Doufejme… Vaší první velkou rolí ve Východočeském divadle byla Markéta Lazarová. Porozuměla jste jí hned napoprvé?

    Prala jsem se s ní hodně. Jenže když pracujete na roli, musíte jí porozumět, protože jí pak na jevišti musíte obhájit. Těžké už bylo naučit se text. Mně texty lezou do hlavy snadno, ale tady jsem si musela jeden velký monolog opakovat pořád dokola. Na jevišti jsem při něm ležela hlavou dolů na šikmě, nade mnou kolega Radek Žák, který Markétu znásilňoval, a já se s ním napůl prala, napůl se mu odevzdávala, proklínala ho a na konci jsem se měla trefit s orgasmem do hudby. Nebylo lehké do toho všeho mluvit „vančurovsky“.

    A vaše Eržika z Uhdeho a Štědroňovy Balady pro banditu?

    Úplně jiná ženská než Markéta. Oheň a voda. Markétu jsme pojali jako týranou bytost, která se potácí mezi láskou k muži a láskou k Bohu. A Eržika, to je divoká řeka někde uprostřed karpatských hor.

    Vám jsou asi hodně blízké role živočišných žen?

    Ano. Vždycky raději hraju živočišnou ženu než submisivní holčičku.

    A žena jako fátum? Třeba Kassandra z Eurípidových Trójanek…

    Když jsme začali zkoušet Amadea, kde jsem hrála Constanze Weberovou, řekl mi Michael Tarant, že když hned na první zkoušce skočím po hlavě do studeného bazénu, tak ta voda už potom nikdy nebude víc studená. A to mi právě u Kassandry moc pomohlo. To je velmi expresivní role a já se už při korepeticích (dělali jsme to jako melodram) trochu vzpěčovala. Tak strašně křičet a řvát, přišlo mi to hrozně přehrané. Ale režisér Pavel Ondruch mi vysvětlil, že patos není nic špatného, že je to postoj. A tak jsem do toho bazénu na první ztrapňovací skočila, a už mi to opravdu nikdy „studenější“ nepřišlo. Kvílela jsem a skákala po praktikáblech jako šílená. Čtyři dny před každou reprízou jsem se musela vzdát cigaret, protože bych tu roli neudejchala.

    Petra Tenorová v Mefistovi

    Nicoletta von Niebuhr (Petra Tenorová) a Hendrik Höfgen (Ladislav Špiner) v Mefistovi podle Klause Manna a Ariane Mnouchkine (Východočeské divadlo Pardubice, prem. 2011) FOTO ARCHIV VČD

    Když jsem vás viděl v cooneyovském entertaimentu A je to v pytli!, kde ve finále tančíte s kolegy jakýsi pseudo-kankán, pohybovala jste se tak samozřejmě a spontánně, jako by k vám vaše končetiny ani nepatřily. Je to dar od Boha, anebo cvik?

    To jste strašně hodnej, že to říkáte. Já si vždycky připadala jako totální dřevo, které touží po krásných, vláčných pohybech, ale má je naneštěstí trhavé. Nemyslím si, že jsem nějak zvlášť pohybově nadaná, spíš se snažím do každého pohybu vložit srdce a energii, a jestli to pak vypadá přirozeně, jsem šťastná.

    Sportujete?

    Bohužel ne. Moc ráda bych dělala závěsnou akrobacii, pool dance nebo air jógu, ale chodit jednou – dvakrát týdně na lekce není v divadelním provozu možné.

    Co je air jóga?

    Japonský vynález. Cvičí se ve vzduchu, v závěsné šále podobné horolezecké hamace, a je to moc dobré na záda. Vzdušná posilovna. Ráda se pohybuju, ráda tančím, kdysi jsem závodně dělala aerobic, ale teď na to nemám čas.

    Vidíte a já jsem vás tipoval na vášnivou čtenářku, která volné chvíle tráví s knížkou v ruce…

    Sport, knížky, to se přece nevylučuje…

    Jaká literatura vás baví?

    Mám vám vyjmenovat své oblíbené autory?

    Vyjmenujte je…

    Teď zrovna jsem zamilovaná do Haruki Murakamiho, jehož jsem objevila už v sedmnácti, když jsem přečetla Norské dřevo. Nyní jsem se k němu vrátila knihou 1Q84 a musím říct, že je to bomba!

    Uchvátila mě taky Petra Hůlová. Ona vždycky napíše jednu knížku za rok a já je postupně čtu: v batohu mám zrovna Čechy, země zaslíbená. A jestli znáte Hanu Andronikovou, tak tu úplně zbožňuju: Zvuk slunečních hodin, to je nádherná knížka. Když kupuju někomu knihu jako dárek, vždycky sháním Andronikovou.

    Sněžný drak

    Neohrožená a statečná princezna v televizní pohádce Sněžný drak FOTO ARCHIV ČT

    A poezie? Váš oblíbený básník?

    Karel Šiktanc: Heinovské noci. To je sbírka, po které sahám nejčastěji. Půjčila jsem si ji z veřejné knihovny a nedokázala ji vrátit. Ta báseň totiž vyšla jako samotný svazek naposledy někdy před padesáti lety. Dál už jen jako součást jiných sbírek. A já tu malou chatrnou knížečku sháněla marně asi pět let po různých antikvariátech. Tak jsem poprvé v životě v knihovně lhala, že jsem ji ztratila, a zaplatila pět set korun pokuty. Ale to tam radši nepište.

    Proč ne? Takový hřích má na svědomí asi každý trochu zaujatý čtenář a až si to Karel Šiktanc přečte, bude mít jistě radost. Ještě něco vás v literatuře upoutalo?

    Monology Milana Kundery. Byl to úlovek z malého dejvického antikvariátu a dala jsem za něj čtyři stovky. Moje máma se mě vždycky zeptá, co bych chtěla k narozeninám. Letos jsem řekla, že by to mohlo být komplexní vydání Tennessee Williamse, což je pro ni totální jobovka.

    Kdo jsou vaši rodiče?

    Maminka je květinářka a táta kuchař.

    Doslechl jsem se, že jste též velká fanynka art filmu?

    Špatně se u nás shání. Nedávno mě v televizi uchvátil film Koně se také střílejí, ale neseženete ho ani v Bontonlandu. Občas ale narazím na poklad. Při posledním zájezdu jsem na benzínce někde v Humpolci objevila Hitchckockovo Vertigo! Také obdivuju Chaplinova Diktátora, pro mě je to neskutečná legrace, ale když jsem ho pouštěla kamarádům, nemohli pochopit, proč se mi tak líbí.

    Skvělé filmy točí Lars von Trier, pořád ještě jsem neviděla Antikrista, protože ho chci vidět v originále, a zase – nedabovaná verze u nás není k mání.

    Nymfomanku jste už zhlédla?

    Ano, první díl. Když jsme chtěli jít v Pardubicích na druhý, v kině nám řekli, že ho ani nevysílali a vysílat nebudou… Je to hodně drsná podívaná, místy jsem musela odvrátit i zrak, ale ten strašný ženský osud a rozklad vztahů a společnosti vás zasáhne tak silně, že skoro nemůžete dýchat.

    Vy asi spíš tíhnete k tragickým než ke komediálním postavám? A přitom právě je hrajete ve Východočeském divadle dost často…

    Jak už jsem řekla, každou roli musíte vzít za svou. A když se mě někdo zeptá, jestli jsem spíš komička nebo tragédka, nevím, co odpovědět. Oba ty protipóly jsou velkou výzvou. Víc mě ale asi přece jen lákají dramatické osudy. Dobrá komedie je především matematika, a mně ve škole matematika nikdy moc nešla. Samozřejmě že mě těší, když se diváci baví, vím, že potřebují, aby je divadlo taky pohladilo. Ovšem témat, která s vámi zatřesou, proniknou až do morku kostí, donutí vás přemýšlet a něco ve vás změní, si přesto cením víc. Před časem jsem v Divadle Komedie viděla inscenaci Odpad, město, smrt. Brečela jsem a říkala si, Bože, tohle bych někdy chtěla hrát. Myslím, že je dnes zapotřebí ukazovat lidem i tahle témata – manipulace, moc peněz, atd. Protože aby člověk mohl něco změnit, musí si to nejdřív uvědomit.

    Jaký režisérský typ je vám bližší? Režisér–diktátor, který nesmlouvavě trvá na své představě a nutí herce pohybovat se na značkách, jež předem narýsuje? Anebo režisér, který hercům dá maximum svobody?

    Mluvíte v extrémech… „Znásilňování“ herců při zkouškách nemám ráda, i když po čase, při reprízách, si i v tom přísně narýsovaném prostoru tak jako tak najdete svou svobodu. A určité mantinely se nastavit musí. Mně nejvíc sedí režisér-psycholog. Může mě seřvat, totálně zničit, ale musím vědět, že je to nutné, že to dělá kvůli vyšším cílům, které já třeba nevidím. Když mě vezme jako vázičku, rozbije mě na střepy, ale pak mě znovu slepí do úplně nového tvaru. Tak pracuje třeba Michael Tarant, vždycky mě posune dál a jsem mu za to strašně vděčná.

    Jak vás tak poslouchám, jak přesně formulujete, třeba byste jednou mohla režírovat i vy.

    Panebože, ne! Režisérkou bych nechtěla být za žádnou cenu! Mám svýho myslivce…

    Ve Východočeském divadle jste „chvíli“pět let, a už máte na kontě třiadvacet rolí. Kterou z nich jste měla, máte, nejraději? A která je, byla, řekněme, na obtíž?

    Jsou inscenace, které mám z duše ráda, a jsou inscenace, které zas úplně z duše ráda nemám. Ale žádná role mi nebyla, jak říkáte, „na obtíž“. A ty oblíbené? Konstance v Amadeovi. Snažila jsem se divákům zprostředkovat její lásku, tu její absolutní oddanost W. A. M., to, že je schopna oběti, že zapomene na sebe samu, ale pak to stejně nevydrží a uteče. Láska je i pro mě nejvyšší hodnota. Za druhé: Nicoletta von Niebuhr z Mannova Mefista. Trochu mrcha, která myslí především na sebe. Hodně poživačná. S Nicolettkou jsem se hodně ztotožnila, protože jsem taky poživačná a něco podobného jako ona jsem si prožila i ve svém životě. A potom Eržika z Balady: ženská, která chce vést normální, obyčejný život. Jenomže neobyčejní lidé nemohou žít obyčejné životy. A obyčejní ona ani Nikola rozhodně nejsou. Tragický osud. Vlastně všechny ty tři postavy se protnuly i s různými fázemi mého vlastního života. Jsem zvědavá, co přijde dál.

    Být poživačná – co to znamená?

    Třeba: neupírat si steak, když na něj máte chuť, sníst tabulku čokolády na posezení a netrápit se, že po ní ztloustnete, nebát se smát nahlas, i když vás lidi pozorujou, zpívat si na ulici, když máte dobrou náladu, a kašlat na to, že vás kolemjdoucí považují za blázna.

    A co když ta poživačnost končí kocovinou?

    Já se snažím nepřekračovat meze. Ta moje poživačnost není v množství zážitků, ale v okamžiku. Proč bych nemohla jít po ulici a při tom tančit, když mě to zrovna baví? Proč bych nemohla skočit na okamžik do fontány a chvilku se tam ráchat, když mě to zrovna napadlo? To se ví, že občas upadnete do smutku a máte strach, že se z té hluboké studny už nevyhrabete. Naštěstí jsem objevila knihy a karty, které mi pomáhají nepadat tak hluboko.

    Jaké karty?

    Andělské karty. Dlouho mi nebylo dobře, byla jsem smutná, úzkostlivá, ironická, nepříjemná a řešila jsem to po svém. Nebyl nikdo, koho bych mohla milovat. A asi před rokem jsem od kamarádky Andělky dostala knížku o zázraku pozitivního myšlení. Říkala jsem si – takový blábol… oranžová snůška blbostí, ale nebylo tomu tak. Zkusila jsem se řídit těmi jednoduchými pravidly a svět se mi do týdne obrátil vzhůru nohama… pozitivně. Sehnala jsem si andělské karty a doteď si každé ráno jednu vytáhnu a čerpám z ní sílu a energii. Naučila jsem se své anděly vnímat, poslouchat je a žádat je o pomoc.

    Počkejte, to, co mi teď říkáte, to je spíš poezie, než realita, ne? Anebo si opravdu myslíte, že existují andělé?

    Určitě existují a jsou mezi námi. Jen je lidé neumějí vnímat. Já vím, že teď všichni, co to čtou, mě budou považovat za blázna, ale ať! Jsou divadelní andělé, kteří chrání umělce, jsou strážní andělé, kteří nám dávají sílu a vedou naše kroky, jsou andělé, kteří přinášejí inspiraci… ale tu energii, kterou přijímáme, nesmíme z vesmíru jenom brát, musíme ji i vracet, aby nedošlo k nerovnováze.

    Petra Tenorová jako Markéta Lazarová

    Markéta Lazarová ve stejnojmenné inscenaci (Východočeské divadlo Pardubice, prem. 2009) FOTO ARCHIV VČD

    Tak dobře, na debatu o ontologii a metafyzice nejsem připraven, a tak se vás zeptám úplně banálně: byla byste ochotna vzdát se herectví kvůli ne nějakým vyšším hodnotám, ale kvůli partnerovi, který je vozíčkář a vy byste se o něj musela denně starat?

    Herectví, je celý můj život, potřebuju ho jako dýchání, ale asi ano. Pro člověka, kterého miluji, pro svou rodinu, bych té oběti schopná byla. Modlím se, aby mě život podobnou zkoušku nedonutil podstoupit.

    Jaké máte sny?

    Někdy hodně ošklivé. Třeba nedávno se mi zdálo, že nějaký gangster vystřílel celou moji rodinu. A úplně nejhorší jsou takzvané lucidní sny. To se ve snu probudíte, víte, že je to sen, ale nemůžete se z něho dostat. Lucidní sen má své zákonitosti. Cokoli, na co v něm pomyslíte, se stane. Takže to může být neskutečně nádherný sen, když ovšem dokážete ovládnout své vědomí. Dokonce se pořádají kurzy, aby se člověk naučil lucidně snít a ovládat to. Pokud vás ovšem zachvátí panika a strach, je to koncentrovaná hrůza. Jednou jsem se probudila dokonce pětkrát a pokaždé jenom do další dimenze snu. To se pak smaže rozdíl mezi realitou a snem… je to úplně šílené… přesně jako ve filmu Inception od Christophera Nolana.

    A vaše herecké sny?

    Těch by bylo… ráda bych si jednou zahrála například Blanche z Tramvaje do stanice Touha, Anitu z Tetování Dey Loher nebo třeba Raněvskou. A až budu zralá, doufám, že mě potká Albeeho Pískoviště.

    A váš vysněný režisér, je-li někdo takový?

    Taky by jich bylo víc. Ráda bych pracovala například s panem Bornou, s Davidem Šiktancem, s paní Burešovou, panem Františákem a nesmírně by mě zajímala práce s Janem Mikuláškem. Jeho inscenace jsou pro mě zázraky. Korespondence V+W, Macbeth nebo Láska a peníze v divadle v Dlouhé, inscenace, které jsem viděla asi čtyřikrát. Náš ředitel Petr Dohnal dbá na to, abychom nezůstali uzavření v „pardubické kukle“, a proto pro náš soubor pořádá zájezdy za evropským divadlem. Před dvěma lety jsem byla v Berlíně v Deutsches Theater na Othellovi. Othella hrála – fantasticky – žena, Susanne Wolf. Já německy neumím ani slovo, a přesto jsem v té inscenaci rozuměla všemu. Velice mě zasáhla. Proč to říkám? Protože to představení fungovalo na podobných principech, jaké používá pan Mikulášek. Chtěla bych mu tímto vzdát hold.

    Petra je dítkem štěstěny a umí svou šanci využít

    Každý, kdo byl alespoň chvíli ředitelem či uměleckým šéfem divadla, má svůj šuplík, do kterého ukládá všechny žádosti a prosby o zaměstnání, angažmá nebo jen o drobnou spolupráci. Přidáme-li k tomu maily, osobní vzkazy a přímluvy přátel, známých nebo politiků a dokonce vlastní tipy, jde opravdu o zástupy lidí, kteří by se rádi stali členy rodiny zvané divadlo. To, že sáhnete po takovém dopise a stane se z toho angažmá, je bohužel výjimečné a rovná se pravděpodobnosti výhry ve Sportce.

    Petra Tenorová je však takovou výjimkou potvrzující pravidlo. Napsala mi, přijela s představením ostravské konzervatoře na GRAND Festival smíchu a byla přijata… Měla štěstí, že okamžitě dostala mimořádně velké příležitosti v Markétě Lazarové či Amadeovi. Ovšem za pět let svého působení musela a vlastně denně musí prokazovat, že na to být členkou vynikajícího pardubického souboru skutečně má. S nesmírnou pílí, ambicí a chutí na sobě neustále pracovat má mimořádnou šanci svou štěstěnu využít v rozvíjení velkého talentu a stát se skvělou herečkou. Nebo si může vsadit ve Sportce, ale myslím, že divadlo je už pro ni dnes větší jistota!

    Petr Dohnal


    Komentáře k článku: Petra Tenorová: Andělé jsou mezi námi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,