Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Štěpánek: Národní divadlo tu bude pořád

    Nést jméno slavného otce není v případě, že se rozhodnete pokračovat v jeho profesi, žádnou výhrou. Když se vám daří, přičte se zásluha na vrub rodinné tradice, v opačném případě se snadno stanete prznitelem rodinného stříbra. Petr Štěpánek se v jedenadvaceti letech ocitl na jevišti Národního divadla, kde jeho otec patřil k legendám, a po sourozencích Janě a Martinovi se stal třetím pokračovatelem slavného hereckého jména. O tom, co to pro něho znamenalo, i o jeho vztahu k Národnímu divadlu jsme si s Petrem povídali v kavárně DAMU.

    Jak to vypadalo doma „u Štěpánků“? Mluvili jste s otcem o divadle?

    Naše rodina fungovala jako každá jiná a otcova práce nám vůbec do života nezasahovala. To, že lidi tátu na ulici zdravili a usmívali se na něho, bylo příjemné, ale to bylo vše. Otec s námi o své práci nemluvil. Ostatně zemřel, když mi bylo dvacet, a já měl v tom věku jiné zájmy, než s ním probírat otázky herectví. Bohužel. Dneska bych si s ním o mnoha věcech strašně rád promluvil.

    Copak jste se ani nechodili na otce dívat do divadla?

    To ano. Ale já jsem měl divadlo za trest. Byl jsem hyperaktivní dítě, takže máma, když už to se mnou nemohla vydržet, mě posílala do divadla. Viděl jsem pětatřicetkrát otcovy Naše furianty, bůhvíkolikrát Kupce benátského a další tituly, často sobotní nebo nedělní odpolední představení. Ale pozor – všechny z osvětlovací rampy! Táta, aby se mě zbavil a aby měl jistotu, že nebudu pobíhat po divadle, mě odkládal na lávku nad portálem, kde byla židle, na které se člověk nesměl ani pohnout, protože byl tři metry nad zemí.

    Takže jako jiné děti klečely na hrachu, tak ty jsi trčel nad jevištěm?

    Tak nějak. Chci tím říct, že divadlo pro mě bylo místem plným vážnosti, kde vládla přísná disciplína. Když jsem byl z domova poslán vyřídit tátovi nějaký vzkaz, tak jsem uctivě zaklepal na šatnu, přede dveře vylezl garderobiér, zeptal se, co chci, já řekl, že nesu vzkaz, on se vrátil, zavřel za sebou dveře, a teprve pak táta vyšel ze šatny. Vlítnout jen tak mezi ty nádherné kumštýře prostě nešlo, to mělo svůj řád a noblesu.

    Když jste se rozhodli věnovat herectví, tak to jste s ním taky neprobírali?

    Chraň Bůh, to bychom se neodvážili! Vážně ne. To bylo všecko na zapřenou. Ale mě by ani nenapadlo se táty na to ptát. V osmnácti letech člověk uvažuje absolutně jinak, nemá potřebu věci konzultovat, zvláště ne v případě, kdy se hodlá vydat cestou, kterou nastartovali rodiče.

    A otec o tom vašem rozhodnutí věděl?

    Tak to se nedalo utajit… Když mě přijali na DAMU, tak mi jednou táta řekl, jestli bych mu neukázal něco, co jsem dělal ke zkouškám.

    A ukázal jsi?

    On měl jeden, pro nás traumatizující dar – uměl se dívat. A já jsem mu tehdy řekl, že kdybych ho viděl se na mě takhle dívat, tak už nikdy na jeviště nevylezu. Takže neukázal. Ani slovo. A asi to tak bylo správné. Myslím, že táta byl ve skrytu duše malinko rád, že jsme se tak rozhodli, ale na druhou stranu to pro něj muselo být i trochu bolestné. On přesně věděl, co nás čeká. Pamatuju se, jak se mě ptal, kdo mě na fakultě učí, a já mu s takovým mladickým nadšením jmenoval: tenhle profesor, tahle profesorka… a já viděl jeho kamenný obličej. Některá ta jména pro něj byla těžko k spolknutí. Byli mezi nimi lidé, které otec pro neschopnost vyrazil z Národního divadla. Mimo jiné mě učila i Božena Půlpánová, jedna z těch, které se pokusily otce po válce zlikvidovat nařčením z kolaborace. Takže ono to pro něj muselo být těžké a nechtěl mi do duše vnášet zmatek. Možná i proto jsme o těch věcech spolu nemluvili.

    Připadal jsem si
    jako vyděšené kuře

    Hned po DAMU jsi v jednadvaceti letech nastoupil do Národního divadla. To už byl otec dva roky po smrti, takže se nedozvěděl, že stojíš na jevišti, kde on byl legendou…

    Táta zemřel v červnu 1968 a já jsem začal hostovat v ND o rok později. To už tam byl Martin, který svou první roli dostal ve vynikající Macháčkově inscenaci Dürrenmattových Novokřtěnců. A tehdy se s tátou na jevišti potkali. Já už tu příležitost bohužel neměl.

    Ale k mému vstupu do Národního divadla. Já jsem po skončení studií do Národního divadla jít nechtěl, byl bych rád hrál v Libni, na Smíchově u Realistů nebo na Zábradlí, kde všude jsem hostoval. Národní, to byli takoví „prďolové“, jak si myslí většina mladých. Takže když jsem dostal nabídku na hostování, bral jsem to spíš jako prubířský kámen, rozhodně ne na angažmá. Ono taky jít cestou takového giganta, jakým byl otec, není sranda. Nést jeho jméno pro nás znamenalo Damoklův meč, který nás neustále popoháněl dopředu, než aby nám to takzvaně otvíralo dveře.

    Stalo se ti někdy, že bys v Národním v souvislosti se svou osobou slyšel ve zlém narážku na jméno Štěpánek?

    Kupodivu ne. A z toho mám snad největší radost. Protože kdyby se mi to bylo doneslo, tak by mě to kvůli tátovi zabolelo. Ale zaplaťpánbůh se mi to za ta léta nestalo.

    A jaké to tedy bylo přebírat štafetu po otci?

    Dost tvrdý. Všichni ti hodní strejčkové a tetičky se mým vstupem na jeviště Národního divadla proměnili ve velmi přísné kolegy, kteří mi nic neodpustili. Já jsem si ze začátku připadal vedle nich na jevišti jako vyděšený kuře. Tím si musí projít každý a je jedno, jestli začíná v undergroundu nebo v Národním, protože na jevišti žádné sebeslavnější jméno nikomu nepomůže. Tam je každý dvě a půl hodiny sám a to že jsme s bráchou byli z těch „rodinných klanů“, měli jsme to jen o to těžší. Ale i když jsem původně do Národního nechtěl, tak musím říct, že nelituju dne ani hodiny, které jsem tam strávil.

    Martin hrál záporáky,
    já klaďasy

    Když jste byli s Martinem v jednom angažmá, vedli jste spolu řeč o divadle?

    Ne, vůbec ne. My jsme si jeli každý po svém. Martin hrál záporáky, já klaďasy – a stejně jako já jsem toužil hrát ty jeho záporáky, možná on by si taky jednou pro změnu střihnul klaďase. Ale nemluvili jsme o tom. Měli jsme každý svůj život, v divadle jsme trávili čas od nevidím do nevidím, hráli jsme osmadvacet představení do měsíce, ale že bychom vedli s bráchou hovory typu „měl bys to hrát líp“, tak to ani náhodou. Ostatně obecně vžitá představa, že rodinné klany se sejdou vždycky ve čtvrtek a probírají, co je nového, je naprostý omyl. My jsme měli velký problém potkat se aspoň jednou do roka. A pak jsme mluvili spíš o rodinných věcech než o divadle.

    Ani když Martin odcházel z ND, tak jste o tom nemluvili?

    Ne. To, co se tehdy Martinovi stalo, bylo velmi nepříjemné, on odešel a já zůstal. I když – a to se málo ví – jsem původně dal taky výpověď. Rozhodl jsem se, že v Národním nebudu. Ale pak jsem dostal trvalou smlouvu a zůstal. Hrdinská gesta typu – když tu nebude Martin, tak já taky ne, mi moc nesedí. Ostatně brácha to ode mě ani neočekával.

    Jak se k tobě chovali herečtí bardi Národního divadla? Byli ochotní kandrdasovi poradit?

    Jak kdo. Ale je třeba si uvědomit, že ono to chvilku trvá, než v divadle nastane takový skoro rodinný vztah, i když spolu lidi tráví čas od devíti od rána někdy až do jedenácti do noci. Platí výrok Lawrence Oliviera, že kdyby kolem sebe neměl ty lidi, které měl, tak nikdy nebude tak dobrý. Takže byli herci, na které člověk vzpomíná s velkou láskou a něhou, ale byli i sobečtí giganti, ale s tím se člověk naučil žít.

    Kdo se ti nejspíš vybaví z těch let?

    Je těžké někoho jmenovat. Soubor Národního v té době bylo jedno velké jméno vedle druhého. Tak alespoň někoho. Z dámského souboru jako první Dana Medřická, jeden z nejlepších partnerů, které jsem kdy poznal. Pepíček Kemr. Bohoušek Záhorský, se kterým jsem seděl v šatně. Legendární Eduard Kohout, který chodil na každou premiéru, dávali mu židličku vedle první řady. Mou druhou rolí v Národním byl Kudrjaš v Ostrovského Bouři. A protože mě ta role dost nudila, vymyslel jsem si, že budu hrát na kytaru. Eduard Kohout přišel před premiérou do šatny a říká: Tak ty teď hraješ Kudrjaše? To jsem tady taky hrál v roce 1919. (To se mimochodem narodila moje máma.) A já šel do kolen.

    Lála Pešek – vypadal jako mírumilovný dědeček z pohádky, ale na jevišti dovedl být velice nepříjemný a tvrdý. Ale taky spravedlivý, dovedl věci ocenit a partneřinu bral velice vážně.

    Zažil jsem Jana Pivce, paní Šejbalovou, pány Marvana, Högera. Jen když vedle nich člověk mohl stát, tak se učil. Oni třeba jen naznačili: Tady nestůj, tady tě bude špatně slyšet. Nebo: Pojď sem blíž. Já jsem si ze školy odnesl, že musím hrát takzvaně průběžně. A hrál jsem tak do doby, než mě někdo z těch mistrů stáhl za rukáv a řekl mi: Teď hraje jinej! Jedna inscenace s hereckými mistry vydala za patnáct let na škole.

    Jak se k vám mladým chovali režiséři?

    My jsme s Martinem měli obrovskou kliku, že jsme byli v týmu Mirka Macháčka a mohli s ním dělat například Jindřicha Pátého. Když si člověk uvědomí, že jsme s tímhle Shakespearem měli jet na šňůru do Anglie, tak to o něčem vypovídá. To byl zážitek opravdového divadla. Ale i další inscenace – Naši furianti se tu léta hráli v „koženkách“ (já v nich hrál aspoň třikrát) a najednou přišel Macháček a udělal to moderně a geniálně!

    Macháček byl režisérskou osobností, která tě nejvíc ovlivnila?

    Svým způsobem mě ovlivnili všichni tři režiséři, protože každý pracoval jinou metodou – Macháček, Jaromír Pleskot, anebo provozní, ale velmi dobrý režisér Václav Hudeček, od každého jsem se něco naučil. Hudeček nám mladým dával velké příležitosti. U předešlých dvou režisérů jsme byli spíš tou mladou barvou, u Hudečka jsme si vyzkoušeli i něco víc. A nemohu zapomenout ani na Honzu Kačera. Kdyby v životě neudělal nic víc než Matku Kuráž s Danou Medřickou, tak klobouk dolů, něco tak geniálního už nikdy neuvidím.

    Z Národního divadla jsi odešel z vlastní vůle v roce 1993. Jaký jsi měl důvod?

    Začal jsem být na jevišti nešťastný. Jakmile herec ztratí radost z toho, že je na jevišti, tak musí rychle utéct, nebo změnit divadlo. Když jsem do Národního přišel jako kluk, tak tam někteří kolegové, fantastický hráči, byli tak zvláštně zatvrdlí, nebo ne, spíš zakyslí. Nechápal jsem je, vždyť byli v Národním divadle! Pak jsem to pochopil. Oni byli velké hvězdy na oblasti, odkud je někdo přetáhl, a po jedné nebo dvou inscenacích už jim nedal příležitost. A oni neměli sílu říct: dost! Před rokem 1989 si nikdo z herců nedovedl představit, že by odešel. Z Národního se prostě neodcházelo. Dokonce i můj táta, když za Krejči šest let nehrál a dostal nabídku z Libně na krásnou roli, prohlásil, že to Národnímu neudělá.

    Národní divadlo já nikdy pomlouvat nebudu. To, co se v něm odehrává, dělají vždycky konkrétní lidi. Pro mě byly takovým diváckým indikátorem uvaděčky. Když přišly a usmívaly se, tak člověk věděl, že se hlediště asi taky usmívá. Ale když pak v 90. letech chodily za námi s vyčítavým pohledem a říkaly: lidi nám nadávají, my jsme první na ráně – tak co? Život je krátký a to, že jsem byl v Národním téměř třicet let, neznamená, že tam musím umřít.

    Krok do neznáma

    Bylo těžké odejít?

    Odcházet v pětačtyřiceti na volnou nohu je krok do neznáma, černá díra, nikdy nevíš, jestli se někdo ozve s nabídkou, anebo ne. Ale na druhou stranu se mi i otevřely oči. Já jsem pochopil, že jsem byl pořád zalezlý v jednom podniku, a kolik dobrého divadla se dělalo kolem, po vlastech českých. A to na oblasti, za minimální gáži a bez příležitosti si přivydělat. To je ta pravá služba divadlu.

    Zůstal jsi na volné noze. Vyhovuje ti to?

    Velice, mám co hrát a hlavně můžu mluvit do toho, co chci hrát. A poznal jsem, jak příjemné je být každý večer v jiném prostředí, s jinými lidmi. Kdybych zůstal v Národním, rozmnožil bych řady zakyslých. Ale já jsem teď každý večer šťastný.

    Po odchodu z Národního jsem dostal nabídku na hostování v Rokoku. Z ničeho nic jsem se ocitnul z velkého jeviště v „kuchyni“, kde je problém poskládat na jeviště šest lidí. A odtud zase skokem na obrovitém jevišti Hudebního divadla v Karlíně.

    Jak ses vlastně dostal k muzikálu?

    Dostal jsem nabídku od tehdejšího ředitele HDK Ládi Županiče, zda bych nechtěl hrát v Noci na Karlštejně. Řekl jsem mu: Strašně rád, ale žádný zpívání! To si nedovolím! Pak z toho titulu sešlo, ale já jsem přesto začal v Karlíně hrát v českém muzikálu Superhvězda Mařenka o Mařence Zieglerové a pak se to rozjelo – strážmistr Halík v Andělovi s ďáblem v těle, Mavrodani v Řeku Zorbovi, učitel Kulíšek ve Zvonokosech, Squash Bernstein v muzikálu Viktor-Viktorie, kapitán Georg von Trapp v Za zvuků hudby, k tomu jsem přebíral Pickeringa po Vláďovi Brabcovi v My Fair Lady, to bylo něco úžasného. No a s tím přišla napřed jedna písnička, pak dvě a teď končím tím, že jako Max Bialystock v Producentech jsem tři a půl hodiny na jevišti a zpívám jednu věc za druhou, tancuju a říkám si: Bože můj! Láďa Županič přivedl do Karlína spoustu nových lidí, měl na to čuch, postavil Karlín na nohy.

    Nebyl to risk vrhnout se do nevyzkoušeného žánru?

    Byla to příšerná drzost a risk. Člověk si svoje herecké postavení buduje celý život a jedním neuváženým malérem by mohlo jít všecko vniveč. Ale já rád zkouším nové věci. Mě to fakt strašně baví! Baví mě potkávat se s novými kolegy, s jejich jinými starostmi a charaktery, s muzikou a muzikanty, to všecko mi hodně přineslo.

    Ale na činohru jsi zcela nezanevřel, hraješ v Rokoku a ABC?

    To ano a pokládám to za velké štěstí. V Rokoku hraju v inscenacích Vzpomínky na vodě a Vražda jako poznaná nutnost, v ABC Dobře rozehranou partii s Honzou Vlasákem a Jitkou Smutnou, hrajeme to už dva roky a strašně nás to baví. Teď v září mi přibyla ještě činohra v Divadle Broadway, kde jsem v roli doktora Flemminga, kterého poručík Columbo vyšetřuje z vraždy jeho manželky. Je to zase něco nového uvádět v ryze muzikálovém divadle činohru. Ale zdá se, že to není špatný nápad a divákům se to líbí.

    Takže divadlo inspirované televizním seriálem? Ostatně ty ses stal miláčkem paní a dívek jako docent Valšík v nejoblíbenějším domácím seriálu Ordinace v růžové zahradě…

    To je absurdní. Když si představím, kolik rolí jsem odehrál v divadle a „slávu“ mi přinesla až role v televizním seriálu… Ale tak to dneska chodí. My jsme byli asi poslední generace, která šla opravdu k divadlu. Dneska dostávají mladí herci příležitosti spíš v seriálech nebo dabingu než v divadle, ostatně divadla mladé herce nehledají, nebo maximálně tak na jednu roli, takže jim těžko něco vyčítat. Kdybych měl jmenovat všechny filmy nebo televize, které jsem nedělal, protože pro mě bylo divadlo důležitější, nikdo by tomu nevěřil. To už dneska neexistuje.

    Z Národního divadla jsi odešel před sedmnácti lety, co k němu cítíš dnes?

    Můj vztah k Národnímu divadlu se nikdy nezmění. Národní divadlo je pro mě výjimečné, Mekka českého divadla. Já jenom doufám, že přijde doba (a třeba už přichází, protože já to teď tak nesleduju), kdy se tam začne zase dělat dobré divadlo.

    Jaké divadlo by se podle tebe mělo v Národním hrát?

    Řeknu to obrazně: když filharmonie začne hrát rock, tak to nebude ono. Ta ať hraje klasiku nebo modernu, ale jako filharmonie, ne jako rocková kapela. A podobné je to pro mě s Národním divadlem. Národní divadlo v sobě má určitý poslání, které musí respektovat. A jestli mě někdo nařkne ze staromilectví, tak jsem ochoten se s ním o to poprat. Vytáhnout jako trumf Shakespeara, který se nehrál ani za Shakespeara, to umí kdekdo. Ale udělat skvěle Romea a Julii, to je jiná. To, co se s Národním divadlem stalo, je ztráta dobré profese. A s tím souvisí i vztah k té nádherné budově a jejímu geniu loci. Když něčemu nevěřím nebo když to neumím, tak se na to začnu koukat křivě. A já tvrdím: když to neumíš, tak tam nechoď. A když k tomu nemáš vztah, tak už vůbec ne.

    A jestli je tohle staromilectví… Já si přesně pamatuju, že po revoluci jsme říkali: Národní divadlo se musí změnit. Musí dostat tvář, téma, které by propojovalo tvorbu jednotlivých souborů od opery přes balet až k činohře. O tom všem jsme mluvili už tehdy. Ale nic se nestalo, běží to pořád jako dřív. Soubor se tvoří náhodně z lidí, kteří přišli na jednu inscenaci a už tam zůstanou, bez ohledu na to, jestli ladí s ostatními. A neúměrně vzrostl počet hostů. Takže to už není moje Národní divadlo. Člověk má mít k věcem pupeční šňůru a když ji někdo přestřihne, nemá smysl setrvávat do důchodu. Svého odchodu z Národního divadla nelituju. Lituju toho, co se z Národního divadla stalo. Ale věřím, že se to změní. Lidi přicházejí a odcházejí, ale Národní tady bude dál. A já znovu říkám, že nelituju ani minuty, kterou jsem na jeho jevišti strávil.

     

    Bořivoj Navrátil: Protekci nepotřeboval

    Příchodem Petra Štěpánka se dovršil generační posun v pánském souboru činohry Národního divadla. Sám jsem to pocítil, když jsem se s ním ocitl v alternaci, která pro mě vůbec nebyla výhodná. Petr – o patnáct let mladší, obdarován přírodou vším, co k výbavě dobrého herce patří – měl už své diváky na své straně. Jeho Rytíř de Grieux či Alexandr Dumas mladší a četní hrdinové televizních pohádek, hrdina filmu Luk královny Dorotky a jiní byli samozřejmou vizitkou a doporučením k angažmá v Národním divadle.

    Slavné jméno jeho otce a skutečnost, že bratr Martin už byl v té době členem činohry ND, to byla pro Petra spíš nevýhoda. Byl představitelem své herecké generace natolik výrazným, že žádnou protekci nepotřeboval. Do souboru zapadl bez problémů a do klína mu padala jedna krásná role za druhou. Svou pracovitostí a poctivou snahou zachytit režijní a autorský záměr dokazoval, že postavení, ve kterém se ocitl, si zaslouží. Jeho vztah k Národnímu divadlu byl až obrozenecky nadšený a po celou dobu svého angažmá mu poctivě a účinně sloužil. Pro to byl nejen kolega, ale vždy i skutečný kamarád, což prověřil čas.

     


    Komentáře k článku: Petr Štěpánek: Národní divadlo tu bude pořád

    1. Jitřena Lebedová

      Profilový obrázek

      Dobrý den,děkuji za krásná slova Pana Herce Petra Štěpánka,jsme ročník 1953 a už jen slovo Národní divadlo ve mne vždy vzbudilo velikou úctu a kumšt,který byl nádherným zážitkem někdy i na celý život.Staří bardi prostě umělecké vlohy měly a Národní divadlo ,potřebuje znovu obnovit tu nádheru a vznešenost díla.

      25.01.2015 (11.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,