Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Skoumal – písničkář od piana

    Skladatel Petr Skoumal (7. března 1938 Praha – 28. září 2014 Praha) byl tichý gentleman, a možná i proto zůstával ve stínu proslulejších. Písničkář v saku u piana. Sypal z rukávu chytlavé melodické nápady, které okamžitě zlidověly, ať už v proslulých večerníčcích (Králíci z klobouku), v řadě scénických hudeb, nebo samozřejmě v písničkách dvojice V+S. Jana Vodňanského jsme požádali o několik vzpomínek.

    Petr Skoumal

    Jaro 1969 FOTO ARCHIV

    S úsměvem vedoucího souboru

    Od samého počátku naší spolupráce, tedy od roku 1963, jsem neformálně respektoval Petra nejen jako spoluautora písniček, ale i jako režiséra našich prvních vystoupení. Důvodem nebyl jen věkový náskok tří let, ale také vysokoškolská kvalifikace. Já jsem byl tou dobou teprve nedostudovaný inženýr, zato on už byl diplomovaný sbormistr. Brzy jsem pochopil, že jeho prvním a jediným sborem, který mu osud přihrál, jsem vlastně já. Neuměl jsem tehdy ani moc zpívat, ani se pohybovat na scéně, problémem bylo někdy i dojít k mikrofonu a nezakopnout o jeho šňůru.

    Jediné, co jsem mohl nabídnout, byla odvaha a vrozený nedostatek přirozené trémy – jak říkali moji kolegové z fakulty, hnal jsem se na nasvícené pódium text-appealu „bez zábran“. Všechno to základní k tomu, abych mohl interpretovat několik našich prvních písní, mne Petr postupně obětavě a trpělivě učil. Zkrátka veškerou tu energii a metody, které získal na JAMU k ovládání celého sboru, „vysršel“ na mne. Paradoxem bylo, že zpočátku i s veškerou svojí profesionální průpravou i vrozeným absolutním hudebním sluchem on odmítal zpívat. Doprovod zahraje, ale zpěv je na mně, prý že mám silný hlas. (Dokonce ještě v květnu 1969 mi dalo moc práce přesvědčit ho, aby na premiéře S úsměvem idiota přednesl sólově alespoň jednu píseň, swingový Bonton.)

    Já jsem jednomyslně zvolil Petra vedoucím souboru a on mne vzápětí jmenoval předsedou kontrolní a revizní komise souboru.

    Když se ukázalo, že se ten náš Idiot stal bourákem jara ’69, stal se Petr uznávaným vedoucím zpěvohry Činoherního klubu (jak nám tam kolegové vtipně přezdívali) i pro okolní svět, a jako takový musel řešit někdy i dost zapeklité situace v souvislosti s předběžným schvalováním textů našich programů. Takové komplikované situace nastávaly zejména po roce 1974, kdy už za nás repertoárově neodpovídal Činoherní klub, neb jsme tam po normalizační čistce dál hrát už nesměli.

    A tak na Petra padla velmi nevděčná agenda, totiž chodit do agentury Pražské kulturní středisko. Dle tehdejších vyhlášek to byla jediná agentura oprávněná povinně zprostředkovávat naše zájezdová vystoupení. Právě tam, v roli vedoucího, chodil jednat o tom, co vlastně můžeme hrát z toho, co jsme jim odevzdali v textu k předběžnému schválení. V této náročné roli Petr Skoumal plně obstál, především díky svému talentu nejen hudebnímu, ale též i psychologickému a diplomatickému. Tak třeba tam jednou narazil na jednu „schvalovací“ paní středního věku, která se pozastavila nad mojí básničkou nazvanou

    Uklidnění lékařem
    Mentálně se ukázni
    jazyk na mě vyplázni
    Ukaž mi svou moč
    pak ti řeknu proč…

    No, a ta paní, asi dramaturgyně, která nás měla tou dobou na starosti, říkala Petrovi něco v tom smyslu, jakože by to byla docela hezká básnička, kterou bychom eventuálně mohli i veřejně recitovat, jen kdyby tam nebyla ta „moč“.

    Skoumal se jakožto vedoucí hluboce zamyslel, podíval se na tu dámu tím jeho neodolatelně upřímným, neskonale důvěryhodným pohledem a pak velice zdvořile odvětil. Víte, paní, ale kdyby tam ta „moč“ nebyla, tak by to bylo asi ještě horší, a pro snadnější pochopení jí to vzápětí procítěně zarecitoval:

    Mentálně se ukázni
    jazyk na mě vyplázni
    Ukaž mi svou …
    pak ti řeknu proč.

    Té starostlivé paní nezbylo než s tímto závěrem vedoucího souboru souhlasit, a tak se „moč“ opět vrátila na své místo.

    Později jsme si dokonce museli ze svého středu zvolit funkce dvě. Nová, menší agentura, která se nám později nabídla, že by nás vyvážela, alespoň do mimopražských štací, převážně kolejních studentských klubů, měla ve svých stanovách, že každý u ní zastupovaný soubor je povinen ze svého středu zvolit vedoucího a také předsedu kontrolní a revizní komise, a to i v případě, že se jedná o trio, duo, nebo jednotlivce. Přesně tak to stálo v těch stanovách.

    Jednotlivci tedy nezbylo než kumulovat funkce. To my jako duo jsme to měli poměrně snadné. Já jsem jednomyslně zvolil Petra vedoucím souboru a on mne vzápětí jmenoval předsedou kontrolní a revizní komise souboru.

    Nevím přesně, co se později s tou agenturou stalo, ale ty funkce nám nikdo nezrušil, a tak nám zůstaly… S oprávněnou hrdostí a neskrývaným potěšením jsme se tak oslovovali nejen na scéně před diváky, ale i ve vzájemných telefonátech.

    Časem jsme je dokonce začali kreativně obměňovat, a tak se jeden z nás hlásil třeba: vedoucí sekretariátu soudruha ředitele, předseda uličního výboru nebo ústřední archiv atd. Tak tomu bylo i při našem posledním telefonickém rozhovoru, který se odehrál koncem května letošního roku.

    Vedoucí volal a ptal se, zdali jsem četl v tisku případné ohlasy na naše jubilejní představení S úsměvem idiota, které jsme uvedli v místě vzniku 19. května přesně po 45 letech od premiéry. Jako předseda ÚKRK jsem sdělil, že toho zatím moc nevyšlo, ale pokud vyjde, tak ho budu v souladu s náplní mojí funkce bezodkladně informovat.

    Vůbec k poslednímu osobnímu setkání nás obou jako vedení souboru došlo v červnu v paláci U Hybernů. Ochranný svaz autorů mě pověřil čestným úkolem, abych Petrovi při slavnostním vyhlášení cen OSA předal cenu pro nejúspěšnějšího skladatele v zahraničí za uplynulý rok.

    Vedoucí se svým typickým – lehce dandyovsky pobaveným – úsměvem cenu převzal z rukou svého předsedy. Sál nás odměnil potleskem. Čas našeho vedení i více než padesátileté tvůrčí spolupráce se naplnil.

    Vodňanský–Skoumal

    Petr Skoumal a Jan Vodňanský pózují na pražském Výstavišti. Jaro 1970. FOTO KAREL SOUKUP

    Bonton s výkladem

    V květnu 1969 jsem vynaložil nemalé úsilí, abych Petra Skoumala přiměl zazpívat alespoň jedinou píseň v našem prvním celovečerním programu S úsměvem idiota. Nakonec se to podařilo a nikdy jsem toho nelitoval. Skoumal píseň nejen zazpíval, ale vyšperkoval ji zasvěceným autorským komentářem, který vyvolával smích a potlesk v průběhu přednesu.

    Bonton
    Máme jistou možnost
    jít přes most
    dáme jí přednost… dámě
    I když je to jen ponton
    tak nám velí bonton
    a na břehu pak nabídnout jí rámě

    Vzhledem k tomu, že tato část písně je základní pro pochopení části další, a vzhledem k nestejnému inteligenčnímu kvocientu posluchačů, je naprosto nezbytné ji zopakovat

    Vyspělejší posluchači si mohou zatím něco číst…

    Máme jistou možnost
    jít přes most
    dáme jí přednost… dámě
    I když je to jen ponton
    tak nám velí bonton
    a na břehu pak nabídnout jí rámě

    Následuje refrén písně, který bývá prubířským kamenem skladatelovy invence…

    Proč je tak hloupá a piští
    když se s ní houpá ten most
    Jindy tak skoupá na úsměvy
    teď pustne a bojí se, že se zkoupá
    Tak už ji pusťte… pusťte vy
    pochodem je povodeň
    je povodeň
    Proč je tak hloupá
    a svět zas nevděčný
    a voda stoupá
    však most je bezpečný
    Ať klidně stoupá
    vždyť bezpečný je most
    třebaže ponton
    Však bonton velí
    dost!

    V následující krátké, ale svěží instrumentální mezihře, která je ostatně harmonicky zcela totožná s refrénem, jak se sami můžete přesvědčit:

    Dé moll Gé zvětšený Cé dur,
    Máte to…?
    A zas Gé zvětšený Cé dur
    Há dur, Bé dur Á sedm

    Tedy v následující krátké instrumentální mezihře si zopakujeme něco z písmen džezové ábecedy
    tak třeba… SKET

    Šabadabadá – Šabadabadá Šabadá
    ŠABATA ŠABATA – Dal hlavu za blata
    Šabda šabda šabaáááááá…

    Dalším často používaným kořením džézu
    Je STOP TIME, česky ZASTAVENÍČKO
    Slovensky ŠTOP TIME
    Německy MAULHALTENZEIT

    Při Maulhaltenzeitu je důležité neztratit nit… Alespoň někdo. Předvedeme: Dva tři čtyři…

    Když má hráč sólo, tak ho ostatní povzbuzují výkřiky jako JEĎ, HOBLUJ, DO NICH a tak podobně…

    Předvedeme: Jeď!
    Nyní SWINGUJI…

    SWING se ovšem nedá naučit
    Ten musí být, jak říkáme MY DŽEZMENI V KRVI
    Myslete si o tom, co chcete, ale já prostě BEZ DŽEZU NEMOHU ŽÍT

    Proč je tak hloupá
    a svět zas nevděčný
    a voda stoupá
    však most je bezpečný
    Ať klidně stoupá
    vždyť bezpečný je most
    Šabada šabadá
    třebaže ponton
    Však bonton velí dost
    Šábadabadaba

    Jak dupali pravičáci

    Dvě vlajkové písně programu S úsměvem idiota Maršálové a Jak mi dupou králíci nesměly vyjít na naší první LP desce natočené life z představení.

    Z veřejných ohlasů stojí za zmínku dopis čtenáře otištěný v 47. čísle časopisu Tribuna už 3. prosince 1969 (tedy půl roku po premiéře) pod titulkem Jak dupou pravičáci, v němž mimo jiné uvádí:

    Byl jsem na představení v Činoherním klubu ve Smečkách, kde uváděli večer písní, textů a definicí. Domnívám se, že píseň Jak mi dupou králíci zpívaná Janem Vodňanským na melodii písně Přes spáleniště přes krvavé řeky, je mírně řečeno hrubým znevážením jednoho ze symbolů našeho osvobozovacího boje po boku Sovětské armády…

    Normalizace se na podzim roku 1969 teprve rozbíhala. Hráli jsme v Činoherním klubu dál, a dokonce se napadené písně mohl v jednom z následujících čísel Tribuny zastat právník Státního divadelního studia, pod které tehdy náležel i Činoherní klub:

    S rozhořčením odmítáme toto falešné politické obvinění, protože píseň Jak mi dupou králíci se na melodii jmenované písně nezpívá a nikdy nezpívala…

    Redakce sice stanovisko právníka otiskla, ale poslední slovo musel mít přeci jenom ten vynalézavý soudruh dopisovatel. Nade vše mu patrně záleželo na tom, aby svůj závěr, že si píseň diváci vytleskali čtyřikrát za sebou (což se nikdy nestalo) kvůli protisovětské provokaci v ní ukryté, obhájil tak či onak. Pod vlivem právníkových argumentů připustil, že se ohledně melodie mohl zmýlit, a tak se do ohniska jeho bdělé pozornosti dostal text písně:

    Nesledoval jsem veřejné zostuzení nikoho, jak je uvedeno v dopise Činoherního klubu. Jako divák jsem vyjádřil svůj osobní názor a nesouhlas s písní Jak mi dupou králíci, jejíž melodie mi připomínala píseň Směr Praha. Utvrzen v tom jsem byl i textem písně o pochodujících králících s úsměvy na lících. Text písně bohužel nebyl vytištěn v programu představení, zatímco ostatní písně v programu vytištěny jsou, proto nemohu nyní o textu více napsat. Na svém stanovisku, to znamená stanovisku diváka, nemám co měnit.

    Text Králíků mezi otištěnými texty vskutku nebyl, zato tam byl uveden celý text písně Maršálové, který autora dopisu, možná díky Skoumalově uklidňující valčíkové melodii, k podobné bleskové analýze kupodivu neinspiroval, ačkoliv se „pravičáci“ v publiku pravidelně připojovali k spontánnímu zpěvu refrénu o tom, jak maršálové nejen přicházejí, ale také odcházejí.

    Vodňanský–Skoumal

    Petr Skoumal s Janem Vodňanským v Činoherním klubu při zkoušce představení Hurá na Bastilu, jaro 1970 FOTO ARCHIV AUTORA

    Smluvně zjednaní umělci

    Hráli jsme po klubech. V lednu 1981 nás po představení v Olomouci přepadla dvojice mužů. Chovali se jako estébáci, ale k našemu překvapení se z nich vyklubali místní funkcionáři. Neomaleně vyhnali ze šatny diváky, kteří si přišli pro autogram. Když s námi zůstali sami – beze svědků –, začali nám hulvátsky spílat a nepokrytě vyhrožovat. A napsali pár likvidačních udání. Jedno zaslali do Brna, kde dokonce kategoricky žádali pořadatele plánované premiéry našeho nového zájezdového programu Život a dílo (v režii a se scénickou a autorskou spoluprací Přemysla Ruta), aby premiéru nejraději zrušil anebo si alespoň zajistil pro tuto předem připravenou provokaci policejní asistenci.

    Další udání poslali do Prahy rovnou na ministerstvo kultury. To pak zpracovalo primérní surovinu olomouckého udání v úřední dopis zprostředkující agentuře, kterou vyzvalo, aby neodkladně provedla účinná opatření vůči hudební skupině Vodňanský+Skoumal, a žádalo urychlené sdělení, jaké důsledky byly vyvozeny. Na dalších osm let jsme zmizeli z klubových a divadelních scén.

    V ministerském dopisu č. 2012/81 z 9. dubna 1981 čteme (cituji včetně gramatických chyb a povážlivých dezinformujících nepřesností v citacích textů našich písní):

    Celý program obstarali sami smluvně sjednaní umělci Vodňanský a Skoumal. Tento pořad sestával z písní, vyprávění a recitací. Jeden z účinkujících doprovázel na pianinu. Umělecká ani ideová stránka programu nebyly na úrovni. V písních a básních (spíše jen rýmovačkách) Se ponejvíce vyskytovaly laciné a lascivní narážky. Příklady:

    V písni „…nevím co s Kateřinou pod peřinou…“

    V jiné písni „…holky myslí na kluci, a kluci mají v noci poluci…“

    Dále se – zejména v písních – vyskytovaly narážky laděné politicky, zaměřené proti vztahům k SSSR, např.

    „…Ivánku, nasaď si ušanku, až polezeš do tanku…“

    Některé písně napodobovaly tzv. častušky, ale způsobem zesměšňujícím tento lidový žánr. Při jedné z písní (Dělám skici naší Mici, ona stojí modelem) opakoval jeden z vystupujících jako ozvěnou text zpívaný sólistou a postupně přešel při tomto opakování do ruštiny, což vyvolávalo smích a vlastně znevažovalo nejen užití ruského jazyka, ale měnilo i smysl obsahu…

    Na závěr se účinkující poděkovali divákům anglicky, tedy vlastně jen skupince intelektuálků a těm, kdo se shlížejí v západní kultuře.


    Komentáře k článku: Petr Skoumal – písničkář od piana

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,