Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nevzrušující audience

    Osudy britské královské rodiny jsou osvědčeným námětem výsostně uměleckých i popkulturních děl – vznikly rozličné inscenace, knihy i filmy. Například v roce 2006 zářila Helen Mirrenová v emocemi nabitém snímku Královna, jehož děj se odehrává v době nástupu Tonyho Blaira a smrti Lady Diany. Scénář napsal Peter Morgan a mistrně v něm vylíčil zápas mezi tradicí a modernitou, který smýká královskou rodinou na odlehlém letním sídle Balmoral.

    Audience u královny

    Iva Janžurová jako Královna Alžběta II. s neohrabaným premiérem Wilsonem (Igorem Barešem) a Komorníkem (Janem Hartlem) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Po letech se Morgan vrátil ke stejné postavě i interpretce a roku 2013 uvedl na jedné z westendských scén inscenaci The Audience. A v roce 2015 ve Stavovském divadle Audienci u královny režírovala Alice Nellis a do hlavní role obsadila Ivu Janžurovou.

    Morganův text je vystavěný na prostém principu – reflektuje královniny schůzky s jejími premiéry a až na výjimku (scéna na Balmoralu) se děj odehrává v sále Buckinghamského paláce. Kromě královny, premiérů a komorníka se v textu objevuje i Alžběta jako dítě a vede s královnou hovory (které značí vzpomínky na dětství nebo jakési „svědomí“). Oproti filmu však postrádá Morganova hra náboj, jde prostě o sled tu více, tu méně zdařilých dialogů panovnice a předsedů vlád, o nichž se nedozvíme nic nového, spíš jsme utvrzeni v tom, co známe. Churchill byl sarkastický svéráz, Thatcherová dračice a Brown neurotický domýšlivec. Také postava Alžběty je komponována schematicky. Když se mladičká královna setkává s Churchillem, je plná energie a náznaků rebelie, poté se panovnice oddá posledním záchvěvům touhy při nekonvenčním jednání s premiérem Wilsonem, aby zmoudřela a nakonec upadla do stařecké letargie – Cameronovo líčení potíží eurozóny panovnici uklimbá, poté se ale probere a nabídne relevantní postřeh.

    Tříhodinové představení by měli táhnout herci, ne vždy však tomu tak je. Janžurová oproti Mirrenové, která sází na co největší napodobení skutečné královny, včetně jejího důstojného vystupování a perfektní angličtiny, zdůrazňuje spíš lidskou stránku panovnice. Janžurové Alžběta II. je žena, kterou, zdá se, státnické povinnosti příliš nebaví, oproti svým premiérům je pasivní a nerozhodná, což naznačuje i hereččin tradiční staccatový přednes (zde mírnější než obvykle). Herečka zdařile přechází do různých věků postavy – mladickou energii i hbitost těla střídá důstojnost a následně stařecké vyčerpání a odcizenost. Vztahy a chování postav jsou v české inscenaci poměrně málo formální, což – předpokládám – více reflektuje naše plebejské prostředí než etiketu Buckinghamského paláce. Například zarážející je scéna, ve které se královna v přítomnosti ostatních shýbá pro bonbon.

    Nejpozoruhodnější je audience Železné lady – Taťjana Medvecká na scénu vtrhne jako vichr a navzdory úctě, kterou vůči panovnici chová, ji během pár minut proškolí v chování vůči médiím. Igor Bareš hraje ­neohrabaného Wilsona, který na první setkání s královnou bere i rodinu a s panovnicí se nezdvořile fotí, přičemž ji proti všem konvencím chlapácky obejme kolem ramen. Zdatně si vedou Igor Orozovič jako neslaný nemastný Major a David Matásek jako Gordon Brown, jehož ambice a cílevědomost předcházejí jeho schopnostem a talentu. Churchill Václava Postráneckého mohl být detailněji prokreslen, přece jen jde o ikonu 20. století. I kvůli krátké (ačkoli vážné) audienci zůstává stranou větší pozornosti Anthony Eden Františka Němce.

    Ilustrovat desetiletí britské monarchie se skvěle podařilo kostýmní výtvarnici Kataríně Hollé; Janžurové i Medvecké vybrala šaty, s nimiž si obě ženy snad až podvědomě spojujeme. Oděvy také zdařile doplňují paruky. Scénograf Matěj Cibulka přičaroval sálu Buckinghamského paláce působivé „kouzlo“ s obrazy, ty se několikrát promění v monitory, na nichž sledujeme moře s královskou jachtou, televizní odraz rozpadu manželství Diany a Charlese či záběry ze suezské krize.

    Slušné herecké výkony a scénografické nápady však nemohou zakrýt průměrnost Morganova textu. V porovnání s filmovou Královnou je inscenace ve Stavovském divadle docela nevzrušující zážitek.

    Národní divadlo, Praha – Peter Morgan: Audience u královny. Režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 19. března 2015 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Nevzrušující audience

    1. Milada Poláková

      Profilový obrázek

      Zmíněné představení
      jsem viděla. Musím říci, že bych byla ráda, kdybych odcházela z divadla vždy tak nadšená jako z tohoto představení. Výkon paní Janžurové byl naprosto úžasný. Jinak zřejmě platí, že kdo něco umí, tak to dělá, a ti ostatní píší kritiky. Jak jinak vysvětlit, že dva roky po premiéře je stále beznadějně vyprodáno.

      20.04.2017 (14.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Soňa Adamova

      Profilový obrázek

      Mučivý zážitek
      – ploché, neanglické, nevyhraněné… bez dynamiky, v češtině podivné, usnula 3x…

      04.06.2017 (12.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Tadeáš Kopeček

      Profilový obrázek

      Tak jo, ukřižujte mne.
      Po téměř ročním snažení se nám podařilo získat lístky na Audienci. Lístky téměř dokonalé, 12 řada, sedadla 7/8. Trochu blíž bych uvítal, však byli jsme ušetřeni „špíny“ jeviště. Barák dokonalý, plný, některá sedadla potřebují přečalounit. 8 bylo prasklé. Sekt v baru byl v pořádku.
      (danger of spoilers) K divadlu: Velmi úsporná scénografie je tvořená v základní koncepci dvěma významotvornými křesly doplněným poněkud polopatickou ilustrací „Buckinghamu“ či „Balmoralu“. V „Buckinghamu“ je použita jakási parafráze na „multiekran“, která většinou bohudíky pouze imituje báječné obrazy. Pokud však režisér tyto supervelké super digitální obrazovky použije na něco jiného, působí komicky. Totiž imitace TV v rámci aféry Diany, či vzpomínky H.R.M. E II na Jižní Afriku s českým (!) lipsingem (dotáčka) působí směšně a patří možná na Laternu Magicu, a ne na Nosticzovo divadlo. Neinvenční a podbízivá ilustrace „Balmoralu“ jakožto sídla, „překvapivě“, původně saské královské rodiny v nejlepší tradici Laibach, pomocí loveckých trofejí a modrozeleného světla, která se snaží i díky herecké akci vyvolat pro–nazi dojem je už úplně z cesty. Jo, a zdůrazňuje se, že ve Skotsku prší (text) a je tam zima (scénografie, režie) i v létě. Jak překvapivé!
      Dramaturgie měla těžkou úlohu. Hra je v podstatě sadou scének, nechci-li říci skečů, které mají minimální až žádnou dramatickou stavbu. Spojnicí je pochopitelně H.R.M. E II a její komorník (šišlající a šumlující Jan Hartl – technicky dobrý, výslovnostně pod psa. Dle mého názoru má špatného dentistu. Vyměnit! Dentistu, ne Hartla. Díky tomu mi šel na nervy). První půle nějak nemohla naskočit, možná to bylo reprízou. V jednu chvíli pan MP Wilson (pan Bareš) totálně odboural paní Janžurovou (H.R.M. E II) a pak už to fakt nešlo. Ten tyjátr nedržel pohromadě.
      Po první půli jsme zvažovali předčasný návrat domů.
      Druhá půle (nechci říci jednání, to v tomto případě fakt nejde) byla výrazně lepší. Jak tempově, tak i
      Herecky: od paní Janžurové jsem čekal podstatně více – totiž přechody od špičkové formální aristokratky k obyčejné ženě, kterou královna bezpochyby také je, a zpět a to v průběhu času. Tato úžasná dynamika figury, byť v rámci konverzačky, byla trestuhodně zanedbána a zploštěna. K velké smůle jedné z největších hereček, které po české zemi chodí. Herecky na to bezpochyby má, toto je chyba režie. Toto jsem neviděl a hlavně tam nebylo. Základní pozice figury byla lehce stylizovaná představa širší veřejnosti o královně, formovaná ne-li Bleskem, pak Reflexem (či Bild-Stern, abych nebyl nacionální). To však vypovídá spíše o režisérce, než o herečce. To nemohla konzultovat roli (totiž distanci od sebe a toho, čím jsem) s žijícími aristokratkami? Nikdo by ji neodmítl.
      Premiéři: Jsem líný hledat v programu, proto budu mluvit o těch, kdo zaujali. Churchill (Švehlík) – aspoň vycpat ho měli. Naprosto mimo postavu. Postrádal důstojnost, nahrazoval ji strojeností. Používal nadbytečné komické vložky (klobouk). S ohledem na fakt, že měl dát Královně směr – tato figura by ho nikdy nedala. Navíc, dle mého názoru, hrál proti textu. H. Wilson (I. Bareš), muž, který ukradl show. Geniální výkon burana s Leicou v první půli a rozpadající se figury v druhé musím nechat bez komentáře, protože na něj nemám. GRATULUJI, SIRE! (straší mne, že je mistr můj ročník)
      Poté mne zaujal „pochodující“ a enervující David Matásek, resp Gordon Brown. Jeho pochodové cvičení, přesné formulace a odlidštění bylo sice jednorozměrné, ale naprosto funkční. Prostor byl limitován a využit.
      Margaret byla, dle mého mínění, nemístně karikována, však spíše textem. Paní Medvecká tam nic kromě přeexpozice nepřidala.
      Sir Anthony Eden – František Němec. Vlastně mne mrzí, že tato triumfálně-tragická figura nedostala trochu víc místa. Přesný jako vždy. Dialog s královnou je textově a motivačně jeden z nejsložitějších. Mrzí mne, že jej režie/dramaturgie trochu zahodila. Poklek královny se mi líbil, proč však neměla klekátko? To má i má žena.
      Celé to tak nějak vyšumělo do prázdna, snad jen Chůva zůstala.
      S veškerou úctou k herecké práci, nějak jsem to dioráma nepochopil. Alice Nellis není Petr Lébl ani Pitínský. Chyba zadavatele.

      24.12.2018 (11.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,