Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pekelné dny PQ 2019 (No. 3)

    Hlavní snahou PQ 2019 je unikátní zážitek. Naším záměrem není představit scénografii prostřednictvím artefaktů, a už vůbec ne jako dekorace a kostýmy tradičního divadla. Tento ročník PQ představuje scénografii jako umění jedinečných okamžiků, časoprostorovou manifestaci neuvěřitelné síly lidské imaginace, která nás dokáže, byť jen na moment, přenést do panteonu společných archetypů…

    …píší organizátoři v úvodmím slově katalogu k letošnímu PQ. A tak se v duchu tohoto programu vydám v průběhu PQ na festivalovou porézní hranici – jak kurátoři hlavní téma PQ nazvali – za uměleckými zážitky na hraně vizuální a performativní stránky divadla.

    V pátek jsem navštívil ve Studiu Alta naproti Výstavišti performanci THE WARdrobe malovického Divadla Continuo. Byla součástí programu PQ+.

    V kabátech jsou lidé-performeři. Foto Irena Vodáková

    Jde o dopracovanou část z loňské site-specific produkce Divadla Continuo „8“, kterou studenti Pavla Štourače připravili ve speciálně upraveném prostoru pole naproti Švestkovému dvoru. Tehdy byla součástí osmi jedním večerem a jedním strukturovaným prostorem propojených produkcí věnovaných osmičkovým výročím XX. století, kterou s letními studenty Štouračovy dílny připravilo osm různých režisérů. Jedním z nich byl i tehdy sedmadvacetiletý Němec Felix Baumann. Svou část věnoval „několika historickým, mytologickým a současným příběhům a jejich postavám, které žily v extrémních situacích izolace způsobené válkou, vězením, psychiatrickou léčbou nebo jiným zásahem osudu“. Konkrétně se jednalo a stále jedná – jak se dočteme v programu k současné inscenaci – o japonského vojáka Onodoa Hirooa, který se po konci druhé světové války dvacet devět let ukrýval ve filipínské džungli a vedl svou vlastní válku v domnění, že válka pokračuje, o ruského blogera Sergeje Astachova, který údajně žije dvacet devět let v osamělosti způsobené jeho psychiatrickou klasifikací (na netu jsem nikoho takového nenašel…), o Sybilu Cumaeskou žijící tisíce let zavěšená v láhvi a toužící zemřít, o uvězněného ukrajinského filmaře Olega Sencova a v neposlední řadě i o „neznámou hmotu lidských bytostí se ztracenou identitou, obývající skleněný dům uprostřed jezera“ z prózy Jiřího Ortena z roku 1938 Eta, Eta, žlutí ptáci.

    Inscenace (název WARdrobe odkazuje k významům anglických slov war a wardrobe: war = válka a wardrobe = šatní skříň) je tedy do fixovaného inscenačního tvaru v délce necelé hodiny dovedenou produkcí pohybového, fyzického divadla vycházející z loňského outdoorového uvedení. K čtveřici mužů přibyla mytická postava ženy, jež může představovat jak Osud, tak nářek války, žal na mrtvými či nešťastnou matku lkající nad mrtvými syny. V úvodu sedí na stoličce u – v hlíně na zemi rozsvícených – svíček a žalostně úpí. Jako bychom slyšeli nářek všech žen, které oplakávají předčasně zesnulé. Jako bychom sledovali démona, který hrozí odplatou. Pak zmizí a my vidíme – tak jako loni v inscenaci „8“ – čtyři kabáty visící na tyčích ve dvou skříních (jedna vlevo, druhá u stěny naproti nám). V těch kabátech jsou lidé-performeři, kteří se z věšákových ramínek postupně vyvlékají. Padají na zem (všude kolem je hlína) a začínají tančit. První dva mají dechové nástroje a hrají. Vznikají tak hudební a pohybová sóla, dueta, tria či kvarteta, různé zvukové obrazy a pohybové situace, jež evokují stavy mysli lidí v osamění. Opuštěných jedinců toužících po kontaktu, nicméně vždy a stále jej nedosahujících či – přinejmenším – nenaplněných.

    Postavy se z prostoru chtějí za každou cenu dostat. Foto Irena Vodáková

    Zprvu sledujeme situace spíše vtipné (především hudební čísla), ty však záhy z dění mizí a my se ocitáme – a až do konce zůstaneme – mezi neprostupnými zdmi bezvýchodnosti a beznaděje. Kolem dokola je šedá stěna symbolizující vězení, psychiatrickou léčebnu, nebo i koncentrační či sběrný tábor. Postavy se z tohoto prostoru chtějí za každou cenu dostat, vymanit, osvobodit, ale nedaří se jim to. Buď jim stěna sama nedovolí uniknout, či se sice jedním úzkým otvorem ve zdi vpravo vytratí, nicméně po chvíli (či hned) jinou průrvou ve stejné zdi vracejí. Anebo je strhnou ostatní. Jsou tak navždy lapeni v uzavřeném temném prostoru.

    Vyústění, rozkrytí smyslu viděného je na každém z nás. Foto Michal Hanč

    Ke konci se opět objeví žena v červeném a jak rudý démon Zla, jak zlověstná černá vdova tančí kolem nich. Čtyři mužské postavy uhýbají, vstávají, oblékají se do kabátů, do jejich ramenou dávají ramínka a končí – jako na začátku – zavěšeny ve skříních. Byl to sen kabátů ve skříni? Nebo jsme sledovali zoufalství vězňů či dokonce děsivý tanec oběšených? Nevíme. Vyústění, rozkrytí smyslu viděného je na každém z nás.

    V tom je klad i úskalí této produkce. Byť se v programu tvůrci zaštiťují osudy konkrétních osob, samotná performance je výkladům a interpretacím naprosto otevřená. Situace i osoby jsou postavy bez tváří a konkrétních osudů. Jako bychom hleděli do vězeňského dvora, jako bychom nahlédli do cely či viděli na oprátkách visící popravené, jak je známe z válečných situací především druhé světové války. Je pak na nás, jak jsme citliví a evokujeme si jejich osudy.

    Taková obecnost vyžaduje výrazné pohybové choreografie a vyspělé tanečníky či performery. Foto Adéla Vosičková

    Taková obecnost však vyžaduje výrazné pohybové choreografie a vyspělé tanečníky či performery, kteří sami svým pohybem, svým zaujetím, odvahou a nasazením, svými těly, svým bytím vytvoří pohybové kompozice a navodí situace a vztahy, jež vyvolají silné emoce adekvátní zvolenému tématu. To se děje jen v některých pasážích představení, především v okamžicích, kdy je na scéně – zpívá či tančí – Elena Pecenová coby zoufalá – někdy ovšem běsnící – žena.

    Elena Pecenová (vlevo) coby zoufalá – někdy ovšem běsnící – žena. Foto Michal Hančovský

    Přenesení z loňského plenéru do komorního sálu Alty pomohlo k větší divácké soustředěnosti, napomohlo temné atmosféře dění, odhalilo však kompoziční a v jistém smyslu i významovou nedotaženost celku. Performance by se mohla rozvíjet ještě dlouhou dobu, anebo skončit v půlce, rozdíl bychom nezaznamenali. Ani po výtvarné stránce – jsme-li na PQ – nebyla produkce dostatečně syrová, drsná, jak by bylo – vzhledem k tématu – záhodno. Stěny tvořené šedou látkou nenahradí skutečné zdivo. Nedá se na ně lézt, nedá se o ně pořádně opřít. Asi jen hraní tohoto kusu mezi skutečnými, neprostupnými zdmi, v nějakém adekvátním industriálním (či dokonce vězeňském) prostoru by vedlo k potřebné autentičnosti. Zato pokrytí podlahy černou hlínou výsledku velmi napomáhalo. Performeři se postupně špinili a aspoň po této stránce se proměňovali v zoufalce bez identit, získávali punc opravdovosti.

    Continuo nabídlo téma, které rezonuje, a výrazový jazyk, který komunikuje. Foto Irena Vodáková

    Představení mělo u mezinárodního publika úspěch, což je dobrým znamením. Continuo nabídlo téma, které rezonuje, a výrazový jazyk, který komunikuje. A to je důležité.

    V rámci PQ+ se Divadlo Continuo představí ještě jednou, dnes – v pondělí 10. června v 19:30 v La Fabrice -, s inscenací Poledne inspirovanou stejnojmennou knihou Natalie Gorbaněvské, jež byla společně s lingvistou Konstantinem Babickim, básníkem Vadimem Delonem, dělníkem Vladimirem Dremljugou, anglistou Viktorem Fajnbergem, fyzikem Pavlem Litvinovem, lingvistkou Larisou Bogorazovou a studentkou Taťjanou Bajevovou jednou z „osmi statečných“, kteří 25. srpna 1968 zorganizovali pokojnou demonstraci na Rudém náměstí proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rozhodně si ji nenechte ujít.

    Divadlo Continuo, Malovice: THE WARdrobe. Koncept: Felix Baumann (DE), Jakub Štourač (CZ), režie: Felix Baumann (DE), dramaturgie: Marek Turošík (SK), scénografie: Jakub Štourač (CZ), hudba: Pilou Barge (FR), light design: Jiří Šmirk (CZ), sound design: Matěj Vejdělek (CZ). Produkce: Julie Crantelle (FR), Petr Hromek (CZ), ART Prometheus. Hrají: Felix Baumann (DE), Jakub Štourač (CZ), Elena Pecenová (CZ), Nicolas Bregovič (FR), Pilou Barge (FR). Premiéra 27. dubna 2019, Švestkový dvůr, Malovice. Psáno z uvedení v Hale Alta v Praze 7. června 2019.

    ///

    Více o inscenaci „8“ na i-DN:

    Kdesi mezi dvacátým stoletím a nekonečnem

    Více o PQ na i-DN:

    PQ


    Komentáře k článku: Pekelné dny PQ 2019 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,