Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pavel Černoch: Hlavně být mezi lidmi, kteří jsou fajn

    Tenorista Pavel Černoch je jedním z mála současných českých operních pěvců, který se dokázal prosadit v zahraničí a na čelných světových scénách vystupuje po boku největších hvězd. Od svého debutu v Bavorské státní opeře (2009) zpíval v mnoha významných operních domech všech světadílů. Pro české publikum je však osobností relativně málo známou. Brněnský rodák, který sám o sobě říká, že doma je v Praze na Vinohradech, v Česku moc štěstí nenašel a jeho mezinárodní úspěchy nastartovalo až setkání s italským učitelem zpěvu. O jeho kariéře a názorech na operu jsme hovořili v jeho bytě na Vinohradech během jeho rekonvalescence po zranění, kvůli němuž musel odříct ohlášená pražská vystoupení.

    Co se vám přihodilo?

    Měl jsem mimořádně komplikovanou chřipku, ale protože jsem si nechtěl nechat ujít koncertní turné s Editou Gruberovou, bral jsem spoustu různých léků a myslel jsem si, že budu v pořádku. První koncert jsem odzpíval, ale praskla mi na hlasivce cévka.

    Při koncertu?

    Až druhý den, šel jsem se psem do parku, a jak jsem na něj zakřičel, když utekl, tak se to stalo. Moje lékařka rezolutně řekla: Musíte dva měsíce mlčet a vůbec nic nedělat. Měl jsem beztak volno, ale musel jsem odříct Carmen v Národním divadle a to mě hodně mrzí.

    Co se vám v poslední době podařilo?

    Myslím, že celá loňská sezona. Přinesla mi opravdu velké náročné role, spolupráci s Annou Netrebko v inscenaci Evžena Oněgina a alternování s Jonasem Kaufmannem v Donu Carlosovi, oboje v Paříži. A už v letošní sezoně jsem zaskočil ve vídeňské opeře za Rolanda Villazóna v Evženu Oněginovi. Bylo to naprosto nečekané, už jsem měl na pátek letenku do Kuala Lumpur na turné s Malajskou filharmonií, když mi ve středu zavolali, že Villazón odřekl a budu zpívat já. Ale byl jsem si jistý, když jsem zvládl premiéru s Netrebko.

    To máte být na co pyšný. U nás se o tom skoro neví.

    A to každá inscenace, kde vystupují největší současné hvězdy, je mediálně velmi sledovaná. A když jste součástí týmu, média a kritika se zaměří i na vás. Kaufmann v roli debutoval, o to víc byl v hledáčku celosvětových médií a já jako jeho alternant s ním.

    Paolo de Napoli

    Jak se pěvec dostane do tak vybrané společnosti?

    Před dvaceti lety jsem odešel z JAMU. Když si vezmete, že každý rok absolvují na brněnské a pražské vysoké škole tak tři nebo čtyři operní zpěváci, za pět let je to třicet absolventů. Kde jsou? Až na pár výjimek se prakticky nikdo z Čechů neuchytí v cizině. Zpívám po celém světě Janáčka a jediný Čech, se kterým se potkávám, je Slovák Štefan Margita. Nepotkáte českou Káťu, Jenůfu ani Bystroušku. Ale nechci kritizovat, řešil jsem to odchodem a našel si po dlouhém hledání soukromého učitele, Paola de Napoliho. Naučil mě úplně všechno, co potřebuji, a proto naše spolupráce stále trvá.

    Co všechno vás naučil?

    Naučil mě techniku zpěvu, jak pracovat s tělem, které je v podstatě hudebním nástrojem a musíte ho za všech okolností perfektně ovládat. Přitom se organismus s věkem neustále mění, hlasivky, svaly, dech, všechno, a člověku se rok od roku zpívá úplně jinak. Potřebujete někoho, kdo vám s tím poradí. Je mi čtyřiačtyřicet a krize se mi vyhnuly, přitom ta první zpravidla přichází v pětatřiceti a druhá kolem čtyřicítky.

    Jak dlouho vás de Napoli učil?

    Trvalo šest let, než jsem mohl vystoupit na jeviště a úplně se za výsledek nestydět. Konzultujeme ale neustále, už to bude patnáct let.

    Jak jeho výuka probíhá?

    Nejdřív jsme se soustředili spíš na techniku, na nejrůznější cvičení a pracovali jsme na jednotlivých áriích. Vybíral úryvky z oper a na nich mě učil. Před nějakými patnácti lety pracoval jako poradce pro univerzitu v Jižní Karolíně a pořádal velké tříměsíční kurzy v Toskánsku, které obsahovaly prakticky celý operní provoz. V jejich rámci se vždycky nastudovaly dvě nebo tři opery a ty se potom celé léto hrály. Dnes už samozřejmě naše spolupráce není tak intenzivní, scházíme se spíš na konzultace při studiu nových rolí. A samozřejmě mi radí, jak zvládat ty změny hlasu v čase.

    Záskok v Rize Pavla Černocha nasměroval do vídeňské Volksoper: Pavel Černoch (Alfréd) a Kristine Opolais (Violetta) v inscenaci opery La traviata (režie Andrejs Žagars, dirigent Gintars Rinkevics, Lotyšská národní opera v Rize, premiéra 20. dubna 2007) FOTO ARCHIV PAVLA ČERNOCHA

    Operní herectví

    Je pro operního zpěváka důležité herectví?

    Opera se hraje v divadle, takže herectví vychází přímo z její umělecké podstaty. Pro operu je herectví podle mě zásadní, i když je jiné než činoherní – a to jsem původně chtěl dělat činohru. Neuchytil jsem se ale ani ve školních soutěžích, recitačních a tak. Obvykle jsem nepostoupil ani do druhého kola. A na konzervatoř mě nevzali.

    Nepoznali talent.

    No toho hereckého ve mně asi moc nebylo. Tedy činohereckého. Jenže smyslem a úkolem operního herectví je umocňovat účinek navozený hudbou. V ní samotné je mnoho „obsahu“, vnímavý člověk v ní najde spoustu věcí: smutek, radost, lásku, nenávist.

    Před časem jste na setkání ve vile Tugendhat řekl, že si od rolí zachováváte určitý odstup.

    To myslím dělají všichni herci. Každý umělec, který chce emoci předat divákovi, ji musí zahrát. Jakmile ji začne sám prožívat, ne vždy se mu podaří dostat ji až k divákovi.

    Přizpůsobujete herectví velikosti scény?

    Hlavně gesta. A rozestupy, tedy aranžmá – to je třeba si na těch úplně největších jevištích dobře rozmyslet. Když na velkém jevišti budete s partnerkou na sobě pořád nalepení, diváci vlastně nic neuvidí. Na malém jevišti to může být naopak hodně sexy. Ale tohle není až tak práce zpěváka, musíme hlavně plnit to, co od nás chce režisér.

    Těm dnes operní milovníci často spílají.

    Pracoval jsem s řadou dobrých režisérů a nejvíc jsem se časem naučil právě přímo od nich.

    Od kterých?

    Většinou od těch, na které slyšíte nejvíc stížností, že se zaměřují hlavně na činohru a na film. Například Krysztof Warlikowsky je geniální a Dmitrij Čerňakov také. Čerňakov pracuje s perfektně připraveným scénářem, má vše nachystané do detailů a řídí každý krok zpěváků na jevišti. Příprava je velmi náročná, ale když do sebe všechno zapadne, je výsledek působivý. Warlikowskému jde víc o emoce, soustředí se na detail jako ve filmu. Také kameru hodně využívá. Vždycky má na jevišti plátno a detailní dění se na něj přenáší.

    Čili nejste nepřítel nekonvenčních postupů v režii?

    Ne, naopak, právě takové se mi líbí. Samozřejmě pokud jsou kvalitní. S Warlikowským mě příští rok čeká Lady Macbeth Mcenského újezdu, na to se velmi těším, to bude určitě jízda. Potom budu se Stefanem Herheimem dělat Jenůfu.

    Jak se pozná kvalitní režie?

    Nesmí být samoúčelná. Neuznávám „módní“ inscenace, kdy se režisér podívá do světa, vidí, že se momentálně všechno hraje v blázinci, tak pěvce pošle na jeviště naboso polosvlečené – ale vůbec neví proč.

    Dá se takový případ poznat už na začátku zkoušek?

    Už se naštěstí nemusím se špatnými režiséry potýkat.

    Jak jste na ně dřív reagoval?

    Několikrát jsem se prostě sebral a odjel. Zvládat podobné situace se člověk učí. Ale nejde vždycky jen o režiséry. Jednou mě poslali za americkým dirigentem Jamesem Conlonem do Berlína, měl jsem zpívat ve Verdiho Requiem. Jemu se vůbec nelíbilo, jak zpívám, ryl do mě, zesměšňoval mě před sborem. Tak jsem sklapl noty a těsně před generálkou odjel. Byl to tehdy velký skandál, agent mi volal: Kde jsi?Ve vlaku, já na to. Tak vystup! A já říkám: Už jsem v Teplicích. – Tak vystup v Teplicích, musíš se vrátit. A já že ne.

    Pavel Černoch v typické berlínské “režisérské” inscenaci opery Nikolaje Rimského – Korsakova Carská nevěsta (režie Dmitrij Čerňakov, dirigent Daniel Baremboim, Státní opera v Schillerově divadle Berlín, premiéra 3. října 2013) FOTO MONIKA RITTERSHAUS

    Nové role

    Plánujete vystoupení s velkým předstihem?

    Momentálně už do roku 2022, ale mám na mysli nové role, které budu muset nastudovat. Dřív jsem zvládl čtyři debuty za rok, dneska si víc uvědomuji, jak jsou ty role těžké a jak je třeba se na ně dobře připravit. Už jen jazykově – Šostakovič je v ruštině, pak mám zpívat v Medee od Cherubiniho a ta je francouzsky. A následně Mrtvé město od Korngolda, což bude můj debut v německém repertoáru.

    Jak studujete úplně novou úlohu?

    To vám řeknu naprosto přesně. Na internetu si objednám klavírní výtah. Když přijde, nechám ho chvíli ležet na klavíru, chodím kolem něj a dívám se na něj. Pak si ho začnu číst, vezmu si fixu a svůj part si podtrhávám. Tedy přeskočil jsem úplně první fázi, kdy si nabídnutou roli nejdřív poslechnu, většinou z nahrávek.

    A když máte podtrháno?

    Sednu si ke klavíru a začnu si part „ťukat“ na klávesách a zpívat. Sám. To dělám tak čtrnáct dnů. Až potom začnu chodit k paní korepetitorce a roli dáváme dohromady.

    Tady v Česku?

    Ano, spolupracuji teď s korepetitorkou Národního divadla paní Irinou Romenskou, už jsem s ní nastudoval pět, možná šest rolí. A teprve když roli umím alespoň tak, že se nemusím pořád dívat do not, jdu za de Napolim. Samozřejmě musím být také v kontaktu s poradci na výslovnost. Německy mluvím dobře, ale zpívat je něco jiného než mluvit. S ruštinou mi pomáhá přímo Irina Romenská, takže to je bez problémů.

    Jak dlouho vám příprava nové role zabere?

    To je různé. Když je role v jazyce, který umím, tak to zase tak dlouho netrvá. Ale když se mám učit roli v jazyce, kterým nemluvím – třeba ve francouzštině –, tak musím na roli počítat třeba půl roku.

    Ve světě jste se prosadil českým repertoárem, proč ho už tolik nezpíváte?

    Ono to tak nějak přirozeně vyplynulo. Samozřejmě, na začátku si mě zaškatulkovali na český repertoár. Casting director v Mnichově se rozhodl, že budu zpívat Janáčka, a tak jsem tam osm let zpíval Janáčka. Až jednoho dne mi zase nabídli Z mrtvého domu a já jsem řekl, že to zpívat nebudu. Že jsem u nich z Janáčka zazpíval všechno, co mě zajímá, a ať mi nabídnou taky něco jiného. A oni souhlasili. Do budoucna plánuji řadu francouzských i německých rolí.

    Můžete si role v agentuře vybírat?

    Dnes už ano. Dohodneme se s agentem Alanem Greenem, co bych chtěl ve kterém roce zpívat.

    Předpokládám, že do výběru rolí mluví on i Paolo de Napoli.

    Oba jezdí na všechny moje premiéry a většinou i na generálky. Ty jsou důležité, protože na premiéře bývá hodně vypjatá atmosféra a člověk podá výkon na sedmdesát, v lepším případě na osmdesát procent. Mimochodem, chápou to i někteří kritici, kteří sledují výkony zpěváků dlouhodobě. Jdou proto na premiéru, na derniéru a ještě třeba jednou na nějakou reprízu. A napíšou třeba dvě recenze. Je to správný přístup, protože úroveň představení může být opravdu hodně rozdílná.

    Mluví vám Alan Green i do uměleckého projevu?

    Ano, on je tím známý, neustále se zpěvákům plete do techniky zpěvu.

    Je také zpěvák?

    Byl, už nezpívá, ale zpěv učí. Je každopádně vynikající manažer a já si vždycky rád poslechnu, co mi chce poradit. Když už máte pevný základ a znáte své možnosti, je vždycky zajímavé si poslechnout, co si myslí ostatní, a vzít si z toho to cenné. Nejsem žádný superman, nevím, jestli můj základ je stoprocentně správný, ale moje zkušenost je, že na jevišti a v umění obecně je hlavní, když si člověk věří. Jeho výkon třeba není úplně dokonalý, ale nepůsobí rozpačitě.

    Když už jste zmínil kritiky, čtete je?

    Čtu. Ještě tu noc po představení se dívám na internet, jestli nejsou nějaké ohlasy.

    Berete kritiku vážně, nebo spíš s nadhledem?

    Ono se to nedá tak úplně říct. Mě prostě zajímá, jak a zejména čím představení na lidi působilo. A zajímá mě i to, co se píše o ostatních zpěvácích, zajímá mě kritika představení jako celku. Výhoda je, že díky internetu se dnes na recenze nemusí dlouho čekat – píší se i na Facebook nebo Twitter.

    Myslíte si, že je operní kritika objektivní?

    Myslím, že objektivní kritiky je velmi málo. Je to takový nešvar velkých operních hvězd – mají své kritiky, které si drží kolem sebe, a ti o nich píší. Pak se říká, že nějaká inscenace je nejlepší v historii Metropolitní opery, ale napsal to jen jeden kritik v jednom článku třeba v New York Times. Kritik, co vás léta zná a sleduje, vás pochválí vždycky, ať se vám představení povede, nebo ne. V Česku je opačný extrém – tady vládne negace všeho a všech.

    Čím myslíte, že to je?

    Vždycky je to lidmi. Když si kritik řeší nevyřešené problémy z vlastního života ve své práci.

    Obecně tedy na vás má kritika vliv?

    Ano, to určitě. Někdy na ni myslím až moc, a je jedno, jestli kritizuje de Napoli nebo moje máma.

    Pavel Černoch (Albert Gregor) a Nadjou Michael (Emilia Marty) ve velmi ceněné inscenaci opery Leoše Janáčka Věc Makropulos (režie Árpád Schilling, dirigent Tomáš Hanus, Bavorská státní opera Mnichov, premiéra 19. října 2014) FOTO WILFRIED HÖSL

    Národní divadlo

    Jednu dobu jste byl stálým hostem Národního divadla.

    To bylo za pánů Dvořáka a Nekvasila. Spolupráce fungovala velmi dobře a zpíval jsem v Národním řadu rolí, Alfréda v Traviatě, Ernesta v Donu Pasqualovi, Vítka v Tajemství nebo Michelise v Řeckých pašijích. Potom ti dva odešli a tím to skončilo.

    Přišlo nové vedení…

    … a to už mě nepozvalo.

    Stálé angažmá jste nechtěl?

    Ne. Obecně nechci být ve stálém angažmá.

    Ve Volksoper ve Vídni jste ho chvíli měl.

    Byl jsem rezident na osm měsíců. Ale po šesti měsících jsem odešel.

    Proč?

    Vadil mi režim. Musel jsem na zavolání přijet a sedět v divadle. Zaskakovat na zkouškách za každého nemocného zpěváka. Vzal jsem si třeba dovolenou a chtěl jsem jet někam zpívat, ale ráno mi volali, že jim onemocněl tenor a že mám za něj přijít na zkoušku. Samozřejmě nebyl nemocný, měl prostě lepší práci jinde. A tak jsem si řekl, že také budu mít lepší práci jinde.

    V té době jste si to už mohl dovolit.

    Nemohl. Ale stejně jsem to udělal.

    Co tedy bude s vámi a Národním divadlem? Vloni i letos jste tu zpíval Jeníka a vloni Fausta v koncertním provedení Faustova prokletí.

    Nevím, moc volno nemám.

    Jak se svými zkušenostmi pohlížíte na Národní divadlo?

    Tu otázku dostávám pravidelně a nejčastěji od lidí, kteří mají vůči Národnímu divadlu výhrady a přáli by si, abych je zrovna já vyslovil do veřejného prostoru. Že když jsem manažer nějaké firmy, měl bych mít i lék na dění v české kultuře. To je přece nyní ta věčná polemika, zdali se má řídit stát jako firma, nebo nikoli.

    Máte tedy vůči Národnímu nějaké výhrady?

    Nemohu kritizovat, na to znám prostředí Národního divadla příliš málo. Mohu posloužit obecnými úvahami, které si pokládá každý operní dům na světě. A já si je pokládám v souvislosti s Národním, protože mi není lhostejné.

    Konkrétně?

    Začíná to u vize operního ředitele, u jeho záměru, jaké chce oslovit publikum a co mu chce nabídnout. Jestli to v případě Národního divadla budou především turisté, nebo Češi, kterým nabídne pravidelný program ve vysoké kvalitě. Jestli v několika představeních ročně vystoupí mediálně slavná jména, nebo jestli se zaměří na budování ansámblu a na vysokou úroveň každého představení, do posledního hráče nebo zpěváka. Jestli bude hrát co nejvíc představení a střídat tituly, nebo jestli začne hrát v blocích a představení zredukuje, aby mohl zvýšit jejich profesionalitu.

    Potřebuje Praha dva operní soubory?

    Další dobrá otázka – nebyl by lepší jeden na špičkové úrovni a dobře zaplacený? Praha by si zasloužila silný operní soubor, který by měl vlastní budovu a neomezovalo by ho komplikované plánování a střety s dalšími, bezpochyby výraznými soubory činohry a baletu. Souvisí s tím množství zkušeben a zkušebních jevišť, na kterých se inscenace připravují. A spousta dalších věcí.

    Od hodiny byste mohl ředitelovat.

    Ale ne. Jen nevím, zdali si někdo v opeře Národního divadla tyto otázky klade a zdali jsou vůbec žádoucí. Zdá se mi, že něco podobného díky osobnosti a vytrvalosti Jiřího Bělohlávka a současného ředitele Davida Marečka proběhlo v České filharmonii, a ta dnes funguje velice dobře. Mohu pouze vyslovit přání, aby se Národnímu divadlu vedlo co nejlépe a aby v té rychlé a komplikované době našlo svou tvář, dostálo své pověsti a především aby mělo své publikum a nadšené fanoušky. Abych už nikdy nečetl v bulletinu českých aerolinií upozornění pro turisty, aby byli ostražití před pražskými taxikáři a Státní operou.

    Do titulní role opery Franca Faccia Hamlet Pavlu Černochovi pomohl i jeho atraktivní vzhled (režie Olivier Tambosi, dirigent Paolo Carignani, Bregenzer Festspiele, premiéra 20. června 2016) FOTO DIETMAR STIPLOVSEK

    Opera si stojí hodně dobře

    Jak si podle vás dnes opera stojí ve společnosti přesycené zábavou?

    Myslím, že opera na tom nikdy nebyla lépe. Celý svět je jí otevřený. Operní trh nikdy nebyl tak velký a podívejte se, kolik se staví nových operních budov – teď zrovna jsem zpíval v překrásném novém operním domě v Athénách. Nové divadlo budou zanedlouho otevírat v Kolíně nad Rýnem. A k tomu všechny další možnosti, přenosy do kin, internet a tak dále.

    Čili poptávka podle vás pořád je?

    Rozhodně. Podle mě vždycky bude poptávka po živém umění, které nabídne něco, co Youtube nebo televize nenabídne. Ta mi přijde už prakticky mrtvá, mladí lidé často skoro nevědí, co to klasické televizní vysílání je. Spousta lidí televizi ani nemá. Samozřejmě opera nesmí ustrnout, musí se přizpůsobit novým možnostem a podmínkám.

    Tak nám ještě prozraďte, co vás čeká.

    Pojedu znovu do Athén zpívat v Carmen s úžasnou gruzínskou mezzosopranistkou Anitou Rachvelishvili v amfiteátru pod Akropolí. V létě pak pojedu s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky do Edinburghu zpívat Dvořákovo Requiem, ale jinak budu mít ještě celkem volno. Pak mě čekají tři roky takřka bez pauzy – Amsterdam, Mnichov, Paříž, Hamburk, Salcburk, Toronto, Boston, Londýn, MET, Vídeň, Brusel… A pak zase zpátky do Paříže. Taky mě čeká víc českého repertoáru – Rusalka v Americe, Káťa Kabanová, Jenůfa. A taky ruský repertoár, Kníže Igor, Lady Macbeth Mcenského újezdu.

    Jeden z nejkrásnějších hlasů současnosti

    S Pavlem Černochem spolupracuji déle než patnáct let. Od první lekce mě zaujalo jeho hudební nadání a krásná pěvecká linka. Bylo ale zřejmé, že jeho hlas je zatížený nesprávnou technikou, kterou mu vštípili jeho předchozí učitelé. Začali jsme tedy znovu od začátku, od přirozeného dýchání a dosažení přirozeně znějícího hlasu bez umělého zabarvení, které dnes používá tolik zpěváků a které dokáže hlas rychle zničit. Pavel každý den pilně cvičil a postupně se vypracoval na jednoho z nejmuzikálnějších tenoristů s jedním z nejkrásnějších hlasů současnosti.

    Paolo de Napoli hlasový pedagog


    Komentáře k článku: Pavel Černoch: Hlavně být mezi lidmi, kteří jsou fajn

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,