Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Patrik Děrgel: Žil jsem jenom Hamletem a neplatil složenky

    Mladý, hezký, nadějný nejsou přívlastky, které by ve mně probouzely touhu s hercem, jenž je takto designován, učinit rozhovor. Po zhlédnutí Hamleta v režii Daniela Špinara s téměř pětadvacetiletým Patrikem Děrgelem v titulní roli jsem se však odhodlala „nařízení shora“ splnit bez použití donucovacích prostředků. Nominaci na Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku si opravdu chrabře vybojoval. A jaký jsem učinila poznatek po dvou krátkých setkáních? Má ještě dvě vlastnosti – je bezprostřední a dobromyslný. A snadno vás tak přiměje se na něj usmívat, i když se chcete tvářit přísně.

    Patrik Děrgel jako Hamlet

    Patrik Děrgel jako Hamlet (r. Daniel Špinar, prem. 7. 12. 2013 ve Švandově divadle) FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Máte rád Brada Pitta?

    To je rozhovor pro Divadelní noviny?

    Netušíte, proč se na to ptám?

    Asi ne. Ale mám rád Brada Pitta. Mám rád i Leonarda DiCapria. Jsou to celebrity, které vídáme promenádovat se po červeném koberci, to je ovšem jen pozlátko, mám je rád, protože jsou talentovaní herci, dřou na sobě a úspěch si zaslouží. Nedávno jsem četl rozhovor s Martinem Scorsesem, což je můj oblíbený režisér, a on prozradil, že autorem jedné z melodií filmu Vlk z Wall Street je Leonardo. I když ji vymyslel nevědomky, rozezpívával se v karavanu a režisér šel náhodou kolem. Potěšilo mě to.

    V tiskové zprávě k uvedení Hamleta stálo, že hlavní roli nastudoval český Brad Pitt.

    To jsem nevěděl.

    Taky se zdůrazňovalo, že jste jeden z nejmladších představitelů.

    Ano, a byl jsem z toho všeho hodně nervózní. Asi tři týdny po začátku zkoušení mi Dan Špinar řekl zásadní připomínku k mé práci: takže se uklidníme…

    Kolik inscenací Hamleta jste viděl? Snažil jste se ještě rychle vzdělávat?

    Můj vůbec první divadelní zážitek byl, když v Divadle Petra Bezruče hostovalo Činoherní studio z Ústí. Hráli Hamleta. V hlavní roli Roman Zach. Viděl jsem i Jaroslava Plesla v Dejvickém divadle a na videu film s Kennethem Branaghem.

    Nic dalšího jsem radši vidět nechtěl.

    Patrik Děrgel v Nebe nad Berlínem

    S Klárou Cibulkovou a Markem Pospíchalem v inscenaci Nebe nad Berlínem (r. Petr Štindl, prem. 19. 1. 2013 ve Švandově divadle) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jaké bylo vaše první pracovní setkání s režisérem Danielem Špinarem?

    Zkoušení bylo upřímné a opravdové, jako je upřímný a opravdový on. Nic v sobě nedusí, nekalkuluje. Když udělá člověk něco dobře, tak mu to řekne, když něco zkazí, tak mu to taky řekne. Během zkoušení jsme si prošli momenty velkých hádek i absolutní lásky. Výsledek pro mě byla jen třešinka na dortu, miloval jsem především intenzivní zkoušení.

    Jedna z Danielových připomínek před zkoušením byla, že musíte zhubnout.

    Deset kilo.

    Proč?

    Na to jsem se ho samozřejmě taky okamžitě zeptal. Chtěl křehkého kluka. Má být křehký fyzicky i duševně, člověk, který je nevyrovnaný a není schopný nic dotáhnout do konce.

    Nechápal jste Hamleta jako téměř osudovou roli? První představení, které jste viděl, byl Hamlet, možná jste si našel i jiná „fatální pojítka“…

    Samozřejmě. A právě to se ze mě snažil Dan vytlouct. Když jsem se přes všechny vzory a legendy přenesl, bylo to naopak nejlepší zkoušení, i třeba proto, že jsem musel hubnout. Věděl jsem, že se budu moct podívat zpátky a říct si, že jsem udělal všechno, co jsem mohl a uměl.

    Stejně jsem ale žil jenom Hamletem, nedokázal jsem se na nic jiného soustředit. Závidím kolegyním, které zvládnou vychovávat děti, vařit, dokážou doma vypnout. Já jsem se nepostaral ani o složenky, po premiéře jsem šel slavnostně doplatit plyn za několik měsíců.

    A nezažil jste situace, kdy jste se jako Hamlet začal chovat?

    Začal jsem čistit. Jako Hamlet jsem o změnách jenom mluvil a mluvil, tak jsem aspoň ve skutečnosti radikálně řešil svůj osobní život. Ale uvědomil jsem si to až po několika týdnech, seděl jsem doma, kouřil cigárko a najednou mi došlo, že asi procházím nějakou divadelní psychoterapií.

    Jste Hamletovi v něčem podobný?

    Pochybnostmi. Pochybuji každý den a třeba nad úplnými hloupostmi. Ale nesnáším jeho neschopnost něco udělat, zbytečné patlání se v problémech. A když už něco udělá, je to špatně – zabije nevinného muže, a navíc otce své lásky…

    Řekl vám režisér po premiéře, že jste byl dobrý?

    S Danem jsem zažil nádhernou chvilku ještě před premiérou. V generálkovém týdnu jsem měl zánět dásně a byl jsem zfetovaný léky proti bolesti, sotva jsem mluvil. Když jsem vyšel na jeviště, zaplavil mě adrenalin. Byl jsem jako maminka, která zvedne auto, pod kterým leží její zraněné dítě. Nemohl jsem přece všechnu práci zahodit, tak jsem v sobě našel nějaké skryté zdroje energie. Byl jsem o přestávce nechutně zpocený a vyčerpaný a Dan za mnou přišel v té své pěkně vyžehlené košilce a objal mě. Mám třeba radost z nominace na Cenu Alfréda Radoka, ale tohle bylo důležitější. Ceny jsou jen potvrzení, že jsem se snad ocitnul na dobré cestě.

    Csongor Kassai a Patrik Děrgel

    Csongor Kassai a Patrik Děrgel v druhé části Dorstovy divadelní fresky Merlin aneb Pustá země (r. Dodo Gombár, prem. 11. 12. 2010 ve Švandově divadle) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Hraji, jak mě napadne

    Zmínil jste Hamletovo váhání, pochyboval jste někdy nad tím, zda je herectví pro vás správná profese?

    Ne.

    Ani během studia?

    Asi ne. Spíš jsem si říkal, že bych měl umět i něco jiného.

    A umíte i něco jiného?

    Truhlařím. Vyrobil jsem bar v kuchyni, vyřezal z větve věšák. Mám rád fyzickou práci.

    Aspoň nebudete mít nudný důchod… Ale proč jste se rozhodl jít studovat na ostravskou konzervatoř?

    Nic lepšího mě tehdy nenapadlo, a navíc u přijímaček nevyžadovali zkoušku z cizího jazyka.

    Konzervatoř ale není pro kluka ze sportovní školy, aktivního hokejistu, nejjasnější volba.

    Není, ale tak to chodí.

    A jak jste se připravoval?

    Nijak. Poslali mi texty, tak jsem se je naučil nazpaměť jako básničku. Je pravda, že kdyby mi nic neposlali, mohl bych jim maximálně předříkávat kartičky hokejistů.

    Čím jste je přesvědčil?

    To netuším. Nejhorší známky jsem měl z pohybu. Já tam totiž nepřišel, ale přibruslil, sundal si helmu, rozrazil dveře a začal chrlit nějakou básničku.

    Pak mě vynikající pedagožka Eva Polzerová pronásledovala po chodbách, štípala do zad a říkala, ať se aspoň narovnám. Nakonec jsem chodil do jedné ostravské taneční skupiny a začalo mě to bavit.

    Taky jste se spolužáky založili kapelu.

    Ta se rozpadla, ale s Michalem Sedláčkem, který je teď v angažmá u Bezručů, máme novou. Jmenuje se Ema – podle jedné ostravské haldy. Nahráli jsme dokonce CD a 16. dubna budeme mít ve Švanďáku křest.

    Zkoušíme hlavně přes Skype. Já mu ukážu, co jsem složil, a on mi prozradí, že to není žádný akord, a doporučí, ať se už konečně naučím na tu kytaru hrát.

    Vy hrajete v kapele na kytaru a neumíte to.

    Hraji, jak mě napadne.

    Je aspoň punková?

    Není, zvukař, který nám natáčel CD, náš styl vyhodnotil jako folkrock. Já skládám texty a melodii. Míšovi to pak zazpívám a on z toho vytvoří písničky. Někdy jsem odvážnější a zabrnkám mu to na tři struny.

    A teď plánujete koncert.

    Představte si, bude tam hrát violoncello, housle, fagot, horna, bicí, klavír a do toho bude jeden magor dvěma prsty drnkat na tři struny. Nebude to geniální?

    Patrik Děrgel s Vukem Čelebićem

    S Vukem Čelebićem v Hostech Olivera Bukowského (r. Štěpán Pácl, prem. 2. 12. 2011 v DISKu) FOTO PAVEL KOLSKÝ

    Škola je prostor pro chybování

    Není nad ostravskou upřímnost. Nenapadlo vás, že byste se vrátil do některého z ostravských divadel?

    Napadlo. V Ostravě jsou přece nejlepší divadla v republice.

    Proč jste šel po konzervatoři studovat do Prahy DAMU?

    Bál jsem se, že kdybych šel rovnou do divadla, čekali by po představení diváci za rohem a chtěli by, abych jim vrátil vstupné. Měl jsem pocit, že nic neumím, a to i přes ďábelskou snahu a boží trpělivost mého pedagoga Ivana Misaře.

    Mohl jste se učit přímo v divadle.

    Ano, ale škola je přece jen lepší prostor pro chybování.

    Přesto jste poměrně brzy nastoupil do Švandova divadla.

    Nejprve si mě vybral Dodo Gombár na hostování do Merlina. Šel jsem za ním do kanceláře, podal mi text a já jsem začal něco koktat. Jsem dyslektik a nezvládnul jsem ho přečíst. On mi však řekl, že to nevadí, ať přijdu na první čtenou. Rozhodl se na základě intuice. Je to můj divadelní tata.

    Zpočátku jsem se v divadle bál říct svůj názor na cokoli, tak jsem jen seděl a koukal. Později jsem zjistil, že tady není nikdo povýšený a všichni ti zkušenější herci mě berou vážně. A bez dialogu to v divadle nejde.

    Jak se vypořádáváte s učením textů?

    Nemám problém se texty naučit, těžko se mi čtou. Nechávám si je dávat dopředu, protože jakmile je dostanu na první čtené, tak se z té čtené stane strašlivá fraška. A taky nejsem úplný analfabet, jen mi čtení déle trvá.

    Aspoň můžete být nejen benjamínek souboru, ale i kašpárek.

    To by nešlo, jsem výsostný intelektuál…

    Ale dyslexie může být i výhoda, přistupuji k textům naprosto nezaujatě. Nemám představu, jak bych měl hrát, protože ani nevím, co mám hrát. Někteří herci mají své postavy už na první čtené hotové, začnou plakat, začnou hrát. Já se na všechno ptám.

    A ptáte se hodně?

    Ano, ale jenom režisérů a spíš na začátku zkoušení. Potřebuji režisérovi naprosto důvěřovat a chci znát jeho koncepci.

    Jaké bylo vaše setkání s ředitelem Danielem Hrbkem?

    Já jsem s Danem Hrbkem ještě ve Švandově divadle nezkoušel. Znám ho jenom jako pedagoga z DAMU. Tam zachraňoval jednu inscenaci.

    Les od Ostrovského?

    Ano, režisér nám odešel týden před premiérou. Nedalo se toho už moc stihnout, ale on se zachoval neuvěřitelně. Trávil s námi noci v divadle, abychom to alespoň nějak doklepli.

    Ještě hrajete v Čupakabře a ve Vytrvalém princi se souborem Štěpána Pácla Masopust.

    Se Štěpánem jsem se setkal už na škole, režíroval inscenaci Hosté v Disku. Mám na něm mimo jiné rád, že se snaží vést herce, aby překonávali zajeté koleje. Teď je uměleckým šéfem u Bezručů a nepřekvapuje mě to. I když je rozený Pražák, vždycky jsem měl pocit, že je v něm kus Ostravy.

    Co znamená „kus Ostravy“?

    V divadle to znamená, že se věnuje tomu, čemu věří, a je ochotný hodně obětovat. Například v době, kdy dostal druhou cenu Alfréda Radoka, pracoval v kavárně, aby mohl režírovat texty, které si sám vybral, a spolupracovat s lidmi jemu blízkými. A po zkoušce si vzal vrtačku a šel rozebírat scénu.

    S Masopustem si nemůžeme naplánovat pravidelné zkoušení od desíti do dvou jako v kamenném divadle, proto, když se sejdeme, je zkoušení usilovnější. Nikdy nezačínáme na nule, naše startovací pozice je na plus dvaceti procentech, jelikož se scházíme proto, že chceme.

    Patrik Děrgel v Cashi u potoka

    Jako Štěpán s Evou (Martina Krátká) v inscenaci Cash u potoka, jež vznikla na motivy románu Karolíny Světlé (r. Dodo Gombár, prem. 17. 3. 2012 ve Švandově divadle) FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Hrdina dokáže šťastně žít

    Působíte jako hodný chlapec.

    Tak působím? A proč vám cuklo obočí?

    Chcete se učit, režisérům neodporujete, duší jste sportovec a truhlář, hrajete ve folkrockové kapele…

    Co to dokazuje?

    Co špatného na sebe prozradíte?

    Nemůžu přece vypočítávat své špatné vlastnosti.

    Možná žádné nemáte?

    Strašně zlobím. A možná nehraju v punkové kapele a neoblíkám se jako rebel, ale snažím se žít svobodně, což občas neráží na realitu.

    Zlobil jste aspoň ve škole?

    Povím vám o jedné klukovině. Neoblíbená paní učitelka má ve škole kaktus, který čtyři roky pěstuje. Vy tu učitelku opravdu nemáte rád, tak jednoho dne přinesete od dědečka z garáže injekční stříkačku s olejem a nenápadně ho vstříknete do půdy, pak sledujete, jak postupně kaktus uvadá a uvadá, ona neví, co se děje, tak ho zalívá a zalívá.

    To jste udělal, nebo to znáte z doslechu?

    Já jsem autor toho nápadu!

    Hrál jste punkera Mikiho ve filmu DonT Stop a v Gottlandu Zdeňka Adamce. Kdo je pro vás dnes hrdina?

    Myslím, že jsem na to přišel jednou v noci na baru v divadle. Hrdina dnešní doby je hrdina obyčejného dne.

    To znamená, že třeba pomáhá babičkám přes přechod?

    To samozřejmě může, ale je to hlavně ten, kdo dokáže šťastně žít. Nakoupit, uvařit si guláš, přečíst si noviny a nerozčílit se přitom. Mít ženu, děti, auto, které si umí opravit, aby mohl jet na dovolenou do Chorvatska…

    Asi to trochu vidím ve svých rodičích. Jsem na ně pyšný, otec pracuje v továrně a zasloužil by si nějaký řád práce pro nejlepšího skladníka. Stěžuje si, že ho něco bolí a že musí do roboty, ale já vidím, jak se tam těší. Maminka je logopedka, což bylo, a snad pořád je, její vysněné povolání.

    Navíc mě nenechají zpychnout, když jsem se dozvěděl o nominacích na Radoka, volal jsem mamince. A ona jen odvětila: Fakt? A co budeš mít dnes k obědu? Největší zklamání, které jsem jí připravil, je, že se nemohla hezky oblíknout a poplakat si na promoci.

    Proč jí neuděláte radost a školu nedokončíte?

    Protože jsem se začal učit jinde, točil jsem DonT Stop a Hořící keř. Opět jsem se do toho tak ponořil, že jsem nebyl schopen věnovat se něčemu jinému.

    Ale vím, že pro maminku není premiéra totéž jako promoce. A nedokončená škola je tak zatím můj největší prohřešek.

    Náš Hamlet

    Vždycky jsem si o Patrikovi myslel, že je nesmírně talentovaný, velmi pohledný, ale na svůj věk trochu konzervativní herec. A proto jsem se s ním – budoucím švanďáckým Hamletem – poprvé sešel v GAY kavárně. Chtěl jsem ho trochu rozhodit a otestovat. Byl pochopitelně značně nervózní, ale radost z obsazení do vysněné role byla zřejmě silnější. Předal jsem mu upravený text, krátce jsme si popovídali a rozloučili se.

    Druhá schůzka už probíhala v jeho režii. Evidentně se trochu vyděsil, a tak mě pozval do SVÉHO prostředí. A tam na mě razantně nastoupil: Proč Hamlet hulí jointy? Jak to vlastně má s Ofelií? Proč tam není tenhle monolog? A taky tamten? …

    Tehdy jsem si pomyslel, že celé zkoušení bude asi těžší oříšek, než jsem si původně myslel. Do práce jsme oba vstupovali s jistými předsudky. A mohlo to dopadnout všelijak. Ale dopadlo to bohudík skvěle. A teď, když už máme Hamleta za sebou, můžu o Patrikovi s odstupem říct:

    – Je velmi křehký a zranitelný.

    – Je extrémně pracovitý.

    – Není malicherný.

    – Je to pravdař!

    – Nasává jako houba.

    – Je stále trochu konzervativní, ale umí změnit názor.

    – Je to Hamlet s nejhezčím zadkem.

    Daniel Špinar


    Komentáře k článku: Patrik Děrgel: Žil jsem jenom Hamletem a neplatil složenky

    1. Roman Klatovský

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      představení Hamleta může snad jen šokovat. Další pomník pana režiséra. Každopádně to byl jeden z nejhorších divadelních zážitků a to chodím do divadla často. O kvalitě tohoto kusu svědčí už i fakt, že se stěží dožije konce sezóny, přišla mi do e-mailu nabídka na slevu na předposlední reprízu. Bohužel ani výkon opěvovaného Patrika Děrgela zhola nic nevylepšil, za pěknou tváří se toho moc neskrývá a hlavně neumí mluvit. Měl by si tu školu asi dodělat… Alespoň školu života.

      27.05.2014 (17.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Jiří Kasan

        Profilový obrázek

        Opravdu žádná sláva. Ukřičené představení, jež ovšem ani příliš nešokuje. Masturbující Ofélie a Hamlet předstírající šílenství jsou spíše k smíchu. Podbarvující hudební bručení, které má diváka patrně upozornit na to, že se děje něco důležitého, mi přišlo velmi samoúčelné. Patrik Děrgel není jediný, kdo zcela nezvládá jevištní řeč ; ostatním hercům až na některé výjimky není také moc rozumět. Zklamání. Klasický případ, kdy se v důsledku samolibé režijní koncepce vytratila hra sama někam do ztracena.

        08.10.2014 (9.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Milan J.

      Profilový obrázek

      Taky nerozumím,
      proč musí Hamlet hulit jointy, proč je tak důležitý jeho nejhezčí zadek, proč jede královna matka na kokainu, proč je inscenace jako udělaná pro čtenáře Blesku a diváky Novy, proč režisér jednoduše vyhodil všechny inscenačně složitá místa s nimiž si neuměl rady, proč je text zkrácený tak, jak je, je to nedůvěra k autorovi Hamleta? Je to ještě v této zkratkovitosti Shakespeare? /bráníme špekáček, a degradace duševního pokrmu nám nevadí/. Anebo je to nedůvěra k divákovi, že by na kost nevyškrtaný text nepochopil? A proč minimálně dvě scény tak okatě vycházejí z Mikuláškova Hamleta z Husy na provázku? A proč režie a dramaturgie svévolně překrucuje text? A možná je to všechno jenom snaha režiséra, aby lidé vzali knihu do ruky a Hamleta si přečetli – třeba v překladu Martina Hilského, Atlantis Brno 2011, k sehnání třeba v Akademii.
      Hamlet se v této podobě udrží dlouho: (1) Hraje herec z Ulice a (2) ukazuje holý zadek. To je v dnešní době to nejdůležitější.
      Škoda, že je Hamlet v Huse na provázku již po derniéře.

      30.12.2014 (17.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,