Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Patnáct řádků… Martina J. Švejdy

    Sdělení, které nabízí Moje první encyklopedie, třetí inscenace Jiřího Adámka pro Divadlo Minor, se týká především samotného režiséra. Adámek, zastoupen na scéně v podobě svého alter ega, nevidomého Hugo Světýlka, hovoří o tom, že nejsilněji k němu promlouvá „neracionální“ hudba, že existují věci „mezi nebem a zemí“… Paradoxní ovšem je, že koncept jeho práce – divadelní zpřítomnění některých důležitých životních situací a druhů lidského zaměstnání – je až příliš intelektuálně/racionálně zaumný. Adámkovým cílem není si „jen tak“ hrát, ale poučovat, vzdělávat. Krást se nemá; když zní národní hymna, tak se máme postavit… Lze se potom divit, že se Moje první encyklopedie potýká se stejným problémem jako předchozí inscenace Tisíc a jedna noc: že z ní není „přirozeně“ zřejmé, komu je vlastně určena (divákům od 3 let, jak inzeruje divadlo, tedy rozhodně ne).

    Imaginace, s níž umí režisér tak libě kouzlit, je sice stejného rodu jako imaginace Jana Borny, jeden rozdíl tu však je: tvoří-li Jan Borna srdcem, pracuje Jiří Adámek hlavou.


    Komentáře k článku: Patnáct řádků… Martina J. Švejdy

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Martine,
      viděl jsem sice inscenaci v březnu na premiéře, ale předpokládám, že se až tak nezměnila: Netroufl bych si tvrdit, že „rozhodně není určena/vhodná pro děti od tří let“. Naopak. Myslím, že je vysoce vhodná pro předškolní věk (zda od 3 let či spíš od 4 či 5 si netroufnu rozlišit) a přidal bych ještě první stupeň ZŠ. Její pedagogický rozměr je zřetelný a pro tuto věkovou kategorii myslím i vhodně tematicky a formálně volený. Oproti Janu Bornovi, který je vždy otevřeně hravý a laskavý („srdečný“), staví Adámek jiný rozměr divadla a divadelnosti (možná i světa), asi opravdu intelektuálnější, ale stejně cenný: nabízí dítěti práci s jinou optikou a perspektivou, nahlížení „jinak“ na jemu (dítěti) už známé věci a události. A to pro ně překvapivě, nově, jedinečně. Začíná to už samotným otočením prostoru jeviště-hlediště a zvolenými, lehce vykolejenými, přesto civilními/obyčejnými encyklopedickými hesly a průvodci („alter egy“), pokračuje prací s předměty, loutkovým/výtvarným divadlem a podobně. Dětský divák se tak velmi nenápadně ocitá jako by „v říši za zrcadlem/divadlem“, získává jiný vhled do jemu známých věcí a událostí, chápání času, zvuku, prostoru, různých profesí a podobně. V tom je Adámkova práce v této inscenaci myslím cenná a velmi divadelní. Jiná věc je, že se mu podle mne nedaří mnohé situace dotáhnout do překvapivějších a čitelnějších point, sem tam chybí gag, někde mohl výtvarný či hudební motiv ještě rozehrát a hlavně měli herci do hry víc děti vtahovat. Adámek měl mít odvahu zcela zbořit „čtvrtou stěnu“, jako ji zbořil v geniální Knize džunglí. Ale – jak jsem psal v úvodu – píšu ze zkušenosti z jara a možná se inscenace někam posunula a některé mé výhrady už neplatí. Divácká určenost však – celkem jistě – zůstala.

      10.11.2010 (1.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Avatar

      Milý Vladimíre,
      řeknu to ještě jinak: prostě cítím, že Jiří Adámek jako režisér – intelektuál má jistý problém s tím, jak přistupovat k dětskému divákovi. A domnívám se, že „přes hlavu“, nikoli vcítěním se to příliš dobře nejde. Proto pak, po mém soudu, vznikají ty rozpaky, komu jsou jeho inscenace pro děti vlastně určené. Proto pak – vzpomněl-li jsi jeho Z knihy džunglí – vznikají i takové situace, kdy se herci na závěr představení dětských diváků ptají, jestli všemu rozuměli, jestli nepotřebují něco vysvětlit. A poslední slovo: nemusíš být zrovna stoupencem waldorfské pedagogiky, ale děti „od 3 let“ jakkoli didakticky poučovat/vzdělávat mi přijde prostě nevhodné.

      10.11.2010 (10.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Hm… Martine,
      asi máš pravdu, jsme každý hodně jiný. Nevěřím na jediný správný vzdělávací/pedagogický systém – každému dítěti/člověku vyhovuje podle mne jiný – a za sebe opravdu upřednostňuju spíš ten didaktický, racionální. Proto mi možná Adámkovy inscenace – nejen ty pro děti – velmi konvenují. A ony otázky/výzvy herců dětem na/po konci Z knihy džunglí vnímám jako podání ruky, odkrytí sebe sama dětem, přímý kontakt s nimi, jako (vědomý/záměrný/pedagogický) krok k diskusi, jako pokus naučit dítě formulovat pocity, klást otázky, hlouběji pochopit příběh, pojmenovat postavy a situace, jako krok k reflexi viděného/slyšeného/zažitého, jako možnost popovídat si, jako formu dialogu a učení se mu. Jako cestu k otevírání se. Jako velmi citlivý projev (post)dialogického jednání. Tedy opět pedagogicky… Sorry. Každý jsme jiný… Je do dobře, nebo špatně?
      Hm… je to tak…

      10.11.2010 (23.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Martin J. Švejda

      Avatar

      Ano, milý Vladimíre, v tom asi část té naší kontraverze bude spočívat: intuitivní vs. racionální přístup k dětem, k jejich výchově – a od toho odvozené požadavky na umělecké dílo, určené dětem.
      No, docela by mě zajímalo, jaký názor na to má sám pan režisér (který je nesporně schopný reflektovat vlastní tvorbu). Jak vlastně vůbec pojímá ono zadání vyvořit inscenaci pro děti…

      11.11.2010 (0.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      a já myslím, že děti do divadla nepatří. ani do hlediště, ani na jeviště.

      11.11.2010 (11.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      …a já myslím, že do divadla patří chrousti a žížaly, do hlediště i na jeviště…

      11.11.2010 (13.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Martin J. Švejda

      Avatar

      No – tak to asi utneme, ne. Přesně posledním dvěma příspěvkům říkám slovní „zaplevelování“ veřejného prostoru. Řekne/napíše se něco, jen aby se něco řeklo/napsalo. A kdo toho řekne/napíše víc, ten je také víc slyšet, o tom se také víc mluví, ten je také známější. Bla bla bla… A nějaká hodnota, význam sdělení? Nemusí být naprosto žádné… „A já myslím, že děti do divadla nepatří. ani do hlediště, ani na jeviště“ „…a já myslím, že do divadla patří chrousti a žížaly, do hlediště i na jeviště…“

      11.11.2010 (14.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Martine,
      z mé strany to byl humor. Myslel jsem, že srozumitelnej a na místě. Něco jako karikatura v novinách. Ty do veřejného prostoru / médií patřej. Odlehčujou serióznost, čtenáře (po)bavěj. Jak to ale myslel Vojta, netuším. S ním se podle mne nedá vážně diskutovat, jen mít názor (chystám se o tom i-psát – postupy i-polemik si s Vojtou vyjasňovat – jinde, na svém nebo jeho i-DN-blogu).

      11.11.2010 (14.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Jan Šotkovský

      Avatar

      Velký souhlas s panem Švejdou. I když je třeba přiznat, že v žánru – „jakýkoli příspěvek dokážu jednou větou popřít“ je p. Varyš skutečným mistrem. Jen se tím diskuse mění krapet na souboj hlášek, že…

      11.11.2010 (17.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Martine,
      máš-li chuť bavit se veřejně o dětském divadle, můžeme. Anebo to nechejme na jindy. Jak chceš.
      O tom, zda děti do divadla patří, od jakého věku a podobně, snad – Vojto – ale diskutovat nemá smysl. Dětské divadlo, divadlo pro děti i divadlo s dětmi, je silná kulturní tradice snad ve všech lidských společenstvích, dá se jistě zpochybňovat, ale to se dá i samotné divadlo, kultura nebo lidská existence. To v jedné řeži nevyřežíme.

      11.11.2010 (19.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      jen jsem to chtěl trochu odlehčit.

      12.11.2010 (10.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Martin J. Švejda

      Avatar

      Myslím, že v této chvíli (jak jsem již ostatně naznačil) by měla následovat diskuse či rozhovor s Jiřím Adámkem.
      Zájemcům o toto téma též doporučuji článek Jany Bohutínské Slova a magické skříňky režiséra Jiřího Adámka v Loutkáři 4/2010.

      12.11.2010 (11.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,