Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pár muzikálových postřehů

    Už půl roku jsme nenapsali o muzikálových produkcích ani řádek! V polovině sezony proto nabízím alespoň pár shrnujících postřehů o čtyřech různých inscenacích, které stojí za zaznamenání, byť ne vždycky za kritikovu pochvalu. Vezmeme to chronologicky.

    Hana Fialová (Grizabella) v ostravské inscenaci Koček FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Muzikál operetní

    V Národním divadle moravskoslezském dál usilují proměnit Ostravu v jedno z republikových center muzikálu. Před několika lety rozpustili operetní soubor a v minulých sezonách uvedli řádku úctyhodných projektů, které v soudobém muzikálovém světě patří k nejnáročnějším (naposledy Rebecca). Nevím, jak se s proměnou vyrovnávají ostravští a svozoví diváci, zvyklí dlouhá léta chodit na klasickou operetu, kterým vlastně moc nevadilo, že už se provozovala dost pod úroveň. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

    Uvést světový hit Andrewa Lloyd Webbera Cats pod českým názvem Kočky zapadá do této logiky a zároveň poněkud mírní dřívější ambice – je to přece jen líbivější a jaksi populárnější zábava než třeba Rebecca. Provedení Koček však chybí špičková úroveň muzikálové techniky počínaje nazvučením – v Divadle Jiřího Myrona vždycky haprovalo, ale opravdu se konečně nedá vylepšit? Je problém v technologii, nebo v její obsluze?

    Ale ani orchestr se na premiéře příliš nevytáhl (možná se to za čtyři měsíce repríz vylepšilo), ale nejproblémovější mi přišlo obsazení a režie. Toto dílko je založené na absolutní dokonalosti, přesnosti až strojové, lomené dojímavou nostalgií, kdežto ostravské provedení je přibližné a jaksi zavadlé. Vlastně se mentálně vrací k operetě, provalilo se to v kreaci divadelního kocoura Múze, v provedení Petra Millera (alternují Miroslav Urbánek st. a Libor Olma) prostě odehrané vyprávění a ne cituplné sentimentální a nostalgické (to všechno je tu správně!) účtování s vlastním životem. A s divadlem. A provalí se to i operetním témbrem, s nímž Hana Fialová zpívá proslulou píseň Grizabelly – zase jen technika, stylově spíš operetní, místo procítěného stáří a smrti. Všedně popisná je režie, nedotažená choreografie. Nakonec kdo ví, možná ten žánrový posun postoperetní ostravští diváci ocení.

    Muzikál neautentický

    Mám velké resty v Městském divadle v Brně. Je v opačné pozici vůči Ostravě – muzikálovou techniku, řemeslo a nasazení tu všichni ovládají mistrně, ale může to být i trochu kontraproduktivní. Uvedli tu už kdeco, nyní došlo i na beatovou legendu Rent Jonathana Larsona – operní Bohému převedenou do syrové autenticity gayů, lesbiček, feťáků a životních outsiderů, kteří neumírají jako u Pucciniho na tuberkulózu, ale na AIDS. Dílo ovšem od devadesátých let, kdy vzniklo, prošlo světovými centry a zařadilo se do oblíbeného repertoáru. Rent byl prostě autentický v devadesátkách, kdežto dnes je to trochu přibarvené retro. Tak na mě působilo už nastudování Stanislava Moši v Lublani, které v květnu hostovalo na festivalu Městského divadla v Brně Dokořán. Prakticky brněnský remake tohoto nastudování byl přece jen působivější díky zdejším hereckým a pěveckým dispozicím, ale ona žádoucí autenticita drsného příběhu se v té dokonalosti rozpustila. A to přesto, že brněnský orchestr byl stylovější a provedení mělo rockový drajv. Je samozřejmé, že k nám legendární muzikál přišel už jaksi historicky vyčichlý, život je dnes už prostě jinde a po dnešních divácích se dá sotva chtít, aby se vcítili do tehdejší „bohémy“. Brněnské provedení je svým způsobem perfektní, jak tu je obvyklé, ale míjí se účinkem.

    Holmese (Vojtěch Dyk) svádí bytná paní Hudsonová (Ivana Chýlková) FOTO DAVID KRAUS

    Muzikál neoklasický

    Autorský muzikál Ondřeje Gregora Brzobohatého Legenda jménem Holmes se nebojí hodně vykloubených scén, třeba znásilnění slavného detektiva jeho bytnou. Nabízí hvězdy a zároveň velmi zkušené muzikálové herce, v titulní roli Vojtěcha Dyka (který o produkci mluvil v rozhovoru v minulém čísle DN), onu dračici nádherně živočišně sehrála Ivana Chýlková.

    Ten šrapnel vybuchl v pestrém, záměrně polystylovém dění, které to známé z Holmesova života hned parodicky shazuje, realistickou podívanou protínají fantasmagorické nápady, všechno prováděné s anglicky suchým humorem. V žádoucím velkorysém nadhledu je znát vliv „broadwayského“ režiséra Gabriela Barreho, přičítám mu vylehčenou sazbu jevištního dění. Herecká sestava je výtečně kompatibilní, aktéři se skvěle doplňují, každý má svou minutu slávy a Vojtěch Dyk (alternuje Lukáš Janota) v dvojroli spisovatele Doylea a Holmese spolu s Markem Holým v dvojroli doktora Watsona a Sigmunda Freuda mají té slávy prakticky celé představení. Už jen fyzicky to utáhnout!

    Příběh je pěkně zamotaný, jako všechny případy slavného detektiva, vyprávěný s ironií, a ještě ho komplikuje neuctivě nahlížená paralela autora a jeho postavy. Musím přiznat, že první polovinou, která je rozvláčnou expozicí, jsem nijak nadšený nebyl, podle mého by se měla možná i razantně krátit a vím, že to divadlo plánuje – správně, málokterý z velkých muzikálů byl dokonalý hned na premiéře a tou by dobrá muzikálová produkce neměla končit! Druhá polovina představení však už na premiéře byla pestrou podívanou a poslyšenou zhruba ve formě klasického muzikálu, který mluví, zpívá a tančí, ale také si žánrově trochu vyhazuje z kopýtka.

    Tak doufám, že to Karlínu vstřícnou recenzí nezkazím, platilo, že co jsem tam pochválil, diváky nenadchlo. Tentokrát bychom se myslím ve vkusu mohli sejít, ostatně muzikál je promyšleně otevřeným tvarem, na němž si každý může najít to své. Což myslím pochvalně!

    Muzikál ztřeštěný

    Režisér a choreograf Radek Balaš má na kontě několik hodně dobrých muzikálů, do nichž s oblibou vkládá až extrémní jevištní gagy. Šrapnely, jak jsem napsal už výše, které ozvláštňují příběh i jevištní dění. Jevištní adaptací parodického filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka do hudební komedie Trhák muzikál se Balaš pokusil šrapnely prostřílet celé představení. K tomu soustředit populární herecké hvězdy, aby si diváci Divadla Broadway opravdu přišli na své. Jenže kumulace toho všeho se zasekla, protože gagy a šrapnely se neměly vůči čemu vymezit, neměly co vyhazovat do povětří, vybuchovaly jen kvůli sobě samým. Pokus o parodii na parodii asi vůbec neměl šanci uspět. Ad absurdum dovedené akce se hroutily, legrace ztěžkla a trapasy působily trapně. Mimochodem, není to poprvé, co se podobný úmysl zvrtnul, dokonce si myslím, že je to zákonité. Tím víc mě takový přešlap překvapil u zkušeného divadelníka Balaše, který zatím vždycky namixoval jevištní ingredience naprosto přesně na samé hranici možného a únosného, čímž byly účinné. Marně přemýšlím, nakolik to vzešlo z Balašovy hlavy jako přirozené zkoumání dalších možností jeho výrazného rukopisu – a ten je tu pořád znát – a nakolik šlo o pragmatické hledání způsobu, jak vytěsnit z divadla kýčovitá dílka Michala Davida a nepřijít o zavedenou diváckou klientelu.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Andrew Lloyd Webber: Kočky. Libreto Thomas Stearns Eliot, české přebásnění Michael Prostějovský, režie Gabriela Petráková, choreografie Pavel Strouhal, hudební nastudování a dirigent Marek Prášil, scéna David Bazika, kostýmy Ľudmila Várossová, sbormistr Iveta Viskupová, sound design Petr Košař, light design Stanislav Dvořák. Premiéra v Divadle Jiřího Myrona 20. září 2018.

    Městské divadlo Brno – Jonathan Larson: Rent. Překlad Zuzana Čtveráčková, režie Stanislav Moša, kostýmy Andrea Kučerová, scéna Christoph Weyers, hudební nastudování Karel Škarka, dirigent Tomáš Küfhaber, choreografie Michal Matěj. Premiéra 3. listopadu 2018 na Hudební scéně.

    Hudební divadlo Karlín, Praha – Legenda jménem Holmes. Hudba, texty a libreto Ondřej Gregor Brzobohatý, režie Gabriel Barre, choreografie Karen Sieber, hudební nastudování Chuhei Iwasaki, scéna Michaela Horáčková Hořejší, kostýmy Kristina Záveská, sbormistr Sára Bukovská, light design Pavel Dautovský, sound design Petr Ackermann. Premiéra 18. října 2018.

    Divadlo Broadway, Praha – Trhák muzikál. Podle stejnojmenného filmu scenáristů Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka a režiséra Zdeňka Podskalského. Libreto a režie Radek Balaš, hudba Vítězslav Hádl, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Jolana Schofield-Izbická, choreografie Leona Qaša Kvasnicová. Premiéra 25. října 2018.


    Komentáře k článku: Pár muzikálových postřehů

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Liborovi Olmovi se omlouvám,
      že jsem ho v textu přejmenoval na Petra, kiks, který mrzí… Opravil jsem alespoň tady na netu.

      08.01.2019 (22.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,