Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Paní učitelce Machalické

    Kdyby Divadelní noviny neměly Janu Machalickou, musely by si ji vymyslet. Anebo být alespoň za její existenci vděčny, protože – jak říká dalajlama – nepřítel je tvůj nejlepší učitel; i redaktorka Machalická nás učí mnoha buddhistickým ctnostem: trpělivosti, toleranci, soucítění, například. V LN (27.3.) v příloze Orientace  (K čemu jsou všechny ty ceny) pohovořila Jana Machalická na téma divadelních cen, kterých je podle Machalické neadekvátně mnoho, takže se nabízí otázka, zda se nepodepisují na devalvaci hereckého umění a zda poskytují aspoň částečně reálný obraz.

    Řekl bych, že ani paní učitelka Machalická nemyslí vážně svou mateřskou starost o devalvaci hereckého umění, ale nějak svůj obsáhlý článek začít musí. Co článek, je to seriál každoročních úvah, kdy se divadelní publicisté počátkem jara zamýšlejí nad tím, jestli těch cen, které zhusta sami udělují, není nějak moc. Před pár lety na stejné téma časopis Svět a divadlo organizoval dokonce besedu, kterou pak přetiskl. To ale čtenáři Lidových novin nemusí vědět, tak jako nemusí nic tušit o odborném periodiku SaD. A v tom je ono jádro pudla, které Machalické uniká.

    Kdo by věděl o Herecké asociaci, kdyby neudílela v přímém televizním přenosu Ceny Thálie? Nejspíš jen samotní herci, kteří mohou do své profesní organizace vstoupit a platit příspěvky. Kdo by věděl o časopisu Svět a divadlo, kdyby nerozdával Ceny Alfréda Radoka, které pak každé divadlo či divadelník pyšně zmíní ve svém portfoliu? Kdo z televizních diváků by něco zaslechl o Divadelních novinách, kdyby ze zvědavosti nepřepnul na Ceny Sazky a Divadelních novin, které se pokaždé odehrály v jiném divadle a prezentovaly i jeho repertoár? Ano, paní učitelko, ceny zviditelňují i ty, kteří je rozdávají. To je ale pro Machalickou příliš abstraktní představa. Machalická se drží při zemi, respektive u svého kritického nosu. Za který se ale nikdy nechytí. Příklad? O Cenách Thálie píše, že jsou často založené na osobních prioritách a bohužel také i animozitách. Ač nerada, musí uznat, že není moci, jak to změnit: Těžko může někdo něco nařizovat profesnímu sdružení herců, aby vybíralo jinak než podle svého gusta.

    Jak ráda by ale nařizovala! Jako například před lety, kdy obrazně řečeno nad hořce sžíravým Náměstím hrdinů Thomase Bernharda zvítězil Douskové komunálně pitvořivý Hrdý Budžes pro nejširší publikum. Může být něco příznačnějšího pro domácky bačkorové klima Thálií? Sotva.

    Sotva může být něco příznačnějšího pro animozní styl Machalické než tento odstaveček. Pod výrazem obrazně řečeno si totiž musíte dosadit konkrétní jména: Thálii za ženský herecký výkon získala Bára Hrzánová v monodramatickém Budžesovi a nikoli Marie Málková za monolog v Náměstí hrdinů. Machalické gusto nezná bratra, a tak záměrně sugeruje a překrucuje, jak se to hodí do krámu jejích osobních priorit a animozit. (Mimochodem, komunálně pitvořivá  Bára Hrzánová v hlasování cen Divadelních novin jen těsně nezískala hlavní cenu.)

    O Cenách Alfréda Radoka, kde už Machalická svůj hlas má, píše s uznáním: Vznikly po roce 1989 jako první a vzápětí došly k naprosto transparentnímu principu.

    Dobře si vzpomínám, že Svět a divadlo míval své „kolegium“ či kritické „prezídium“, které mělo své poslední slovo. Tehdy se mi to nezdálo a už víckrát jsem se Radoků nezúčastnil, dneska si naopak myslím, že se tento úžasně demokratický součet všech kritických hlasů přežil. A nejenom z toho důvodu, že pražských kritiků je nepoměrně více, a proto se mimopražské inscenace dostávají na vedlejší kolej. Naprosto transparentní systém je totiž také čirý alibismus: proč by redakční okruh SaDu neměl dokázat obhájit svůj názor, který pozmění hlasování?

    Zpátky k paní učitelce. Namísto toho, aby čtenářům LN ozřejmovala kritéria cen (kupříkladu že si Radoci záslužně všímají i jiných než hereckých profesí, podobně jako Thálie nezapomínají na seniory), plete páté přes deváté, řečeno jejím slovníkem. Jinak by do rozjímání o cenách nemohla plést novoroční anketu Divadelních novin, která, ač inscenaci roku dle Radoků několikrát předznamenala, je žánrově anketou, ničím víc. Ale co by to paní učitelce Divadelky neprominuly, když to podstatné čutnutí do kotníku teprve přijde: další ceny naděluje čtrnáctideník Divadelní noviny a jmenují se Ceny Divadelních novin a Sazky, čímž je snad řečeno vše. Vznikly zcela účelově z důvodu sponzorství této tiskoviny podnikem Sazka. Při rozhodování tudíž své sehrál požadavek, aby laureát byl mediálně známý, neboť se tak sponzor lépe zviditelní. Brát takovou cenu úplně vážně dost dobře nejde.

    Redaktorka Machalická si musela povšimnout skutečnosti, že společnost Sazka už před časem odstoupila od sponzorství kultury (kromě nás i podpory filmových scénářů např.), proč by si ale dodatečně kolegiálně nekopla. Má ale pravdu v jednom, že naše ceny vznikly účelově z důvodu sponzorství. Není se zač stydět: jestliže se státní příspěvek z ministerstva kultury pohybuje okolo 50% našeho rozpočtu, nemáme jinou možnost. Bez sponzorů se pochopitelně neobejdou ani Ceny Thálie anebo Ceny Alfréda Radoka, to jistě Machalické neuniklo, jenomže u tiskoviny Divadelek se jí to z neznámých příčin zajídá. Třeba jí vadila Sazka v názvu cen? To je sice trochu učitelský purismus, jenomže na druhou stranu byly tyto ceny jako jediné z divadelních cen štědře dotované, což zvláště v případě alternativních divadelních projektů (Miroslav Bambušek, Rostislav Novák aj.) mělo kýžený efekt. Ale to Machalická čtenářům zamlčí, raději šíří zvěsti o požadavcích Sazky, aby laureát byl mediálně známý. Pravda, paní učitelko, je takováto. Ceny se udělovaly v pěti kategoriích podle výběru odborné poroty (redakce a jejích externích spolupracovníků), pouze v jediné z nich, v Ceně za herecký výkon bez ohledu na žánry, projevila Sazka skromné přání oné mediální známosti. Tak velkorysého sponzora by brala každá tiskovina všema deseti! Obávám se ale, že tohle všechno pančelka tuší, ví, ale čtenářům nepoví. Proč asi. Proč nerozjímá nad tím, že jako poslední Cenu Sazky a Divadelních novin získala Kateřina Burianová, až pak i Cenu Alfréda Radoka a Cenu Thálie (stejně jako Boris Rösner za Harpagona). Je to snad devalvace hereckého umění, že se tolik hodnotitelů shodlo na jediném výkonu? V čem tato shoda poskytuje či zakrývá reálný obraz současného divadla? Jistěže je zbytečné připomínat redaktorce její vlastní otázky, protože o ně jí vůbec nejde. Vzpomeňme, že paní učitelka nás učí trpělivosti, toleranci, soucítění. Jestliže někdo záměrně devalvuje diskusi o divadle a opakovanými polopravdami přizpůsobuje realitu sám sobě, pak moc šancí nemáme. Možná nám nezbývá než se s existencí našeho nejlepšího učitele smířit – jako třeba s atopickým ekzémem, který – když jste v pohodě a nedrbete se – nechává vás žít. Anebo nebrat Machalickou vážně, jak sama navrhuje. To bych ale nedoporučoval. Osobně si nějakou tu Machalickou raději vymyslím, pro změnu pravdomluvnou.


    Komentáře k článku: Paní učitelce Machalické

    1. Jan Eismann

      Profilový obrázek

      Vážený Richarde Ermle,
      nevím, co jste si s Janou Machalickou udělali (nebo neudělali) že jste na těchto stránkách neustále ve při, ale musím uznat, že je to čtení leckdy zábavné (tedy: k pousmání) a sem (tedy na blog) alespoň patřičné. Což už si ale nemyslím o vašem psaní o Vlastě Smolákové v TIŠTĚNÝCH DN, které je nejen totálně zmatečné a v důsledku nicneříkající, neboť honící moc zajíců (Moskva, Machonin Jan i Sergej, Lukeš, Krčálová, Sorokin…), ale především (divadelně-kritické) místo zabírající.
      Ale k věci, tedy k tomu, co ve Vašem vzkazu „paní učitelce“ ke svému obrovskému překvapení nenacházím, totiž k větě – třeba – „Ale my na to nikdy nedbali.“ či „My tento požadavek striktně odmítli.“, kterou jsem čekal za slovy: „pouze v jediné z nich, v Ceně za herecký výkon bez ohledu na žánry, projevila Sazka skromné přání oné mediální známosti.“
      To mám vážně věřit, že se KRITICKÉ periodikum, za které DN považuji, prodalo?
      Že za peníze pro sebe (a – pravda – oceněné umělce) té mediální známosti přidalo určitou váhu při rozhodování?

      07.04.2010 (9.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,