Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Paměti s černou tečkou na konci

    Kniha vzpomínek hudebního vydavatele a manažera Jiřího Pallase (nar. 1949), která nedávno vyšla v nakladatelství Galén, je rozprostřena do mnoha tematických stran. Už její název Rodinné anabáze a Šafrán aneb Rukověť o Švédsku napovídá, že autorův životní příběh tvoří jen její jednu – řekl bych, že méně podstatnou – část.

    Časově tato více než třísetstránková kniha obsáhne přes půlstoletí – od počátku šedesátých let do února roku 2022, kdy se autor nachází v nemocnici uprostřed chemoterapie a nejen ta, ale i ruská agrese na Ukrajině mu neumožní nic jiného než ukončit knížku černou tečkou.

    Dnešní důchodce Pallas byl mužem mnoha profesí. Jen namátkou: technik, hudební producent, dělník, vydavatel, podnikatel, IT specialista. To už ve Švédsku, když byl po podpisu Charty 77 donucen emigrovat. Každou z nich popisuje detailně. A důležité je, že nezaznamenává jen osobní prožitky, ale i dobový kontext, „zeitgeist“, ať už pozitivně, nebo negativně. Jako jeho téměř vrstevník mohu konstatovat, že dusná atmosféra normalizace je málokde vystižena tak přesně jako v této knížce.

    Většinu čtenářů bude ovšem zajímat především Pallasovo nepřehlédnutelné působení v Šafránu coby organizátor koncertů a producent „na zapřenou“ (taková profese byla tenkrát v Československu oficiálně vyloučena). Je to kus české kulturní paměti a tady ji máme jako na dlani. Doplňují ji stručné portréty všech tehdejších písničkářů, Hutky, Třešňáka, Merty, Lutky, Mikuláška, Voňkové a dalších. Mě nejvíc upoutala portrétní skica málo známé textařky a výtvarnice Zory Růžové, posléze ženy exilového spisovatele Jana Pelce. Včetně té málem bulvární kuriozity: Kvůli Zorce jsme se v Paříži s Vlastou Třešňákem poprali s opilou Čerepkovou, která si přišla k Zorce Pelce vyzvednout.

    Ano, Pallas se nebál zařadit do své vzpomínkové knihy i pasáže hodně intimní či silně kritické, a to i vůči osobnostem, které chováme v obecné úctě – k Václavu Havlovi, Michaelu Kocábovi a zejména k šéfovi exilové Nadace Charty, „zloději potlesků“ Františku Janouchovi. Jestli je to kritika oprávněná, nevím, ale vím, že každý autor má právo vidět „věci“ tak, jak se podle jeho mínění udály. Jenom trochu pochybuji, zda je pravda, že vydání Krylových písničkových kazet zaplatila CIA a jedinými nezávislými na podpoře americké zpravodajské služby byly v exilu Škvoreckého torontské nakladatelství ’68 Publishers a švédský Šafrán 78. A pravím, že i řeči o tom, že Tigridovo Svědectví zcela financovala CIA, jsou pouhý mýtus. To jen na okraj – tyto dohady v Pallasově knize nejsou.

    Podobné črty jako českých písničkářů nabízí Pallas ve své autobiografii také portrétky „švédských“ Čechoslováků, a to i osob dávno zemřelých, které ani v emigraci duchovně neopustily svou původní vlast a pomáhaly jí, jak se dalo. Třeba Amelie Posse Brázdové nebo Vladimíra Vaňka, který za druhé světové války spolupracoval s Moravcovou londýnskou tajnou službou a odpykal si za to čtyři roky ve švédském vězení. Pallas připomíná i dávné velikány J. A. Komenského a Bedřicha Smetanu. Teprve z této kapitolky jsem se dozvěděl, že světoznámý dramatik Peter Weiss byl do roku 1939 československým občanem a v Praze vystudoval Akademii výtvarných umění.

    Pallasova švédská rukověť „an sich“ přináší i mnoho jiných pozoruhodných postřehů o švédském životě. Při jejich četbě mě mnohokrát napadlo, že by vůbec nebylo špatné, kdybychom skandinávské poměry v sociální oblasti napodobili.

    Kapitola o situaci po roce 1989 nazvaná Samet je trpká a pouze doplňuje zkušenosti jiných navrátivších se exulantů přijíždějících po listopadu 1989 s nadějí a vracejících se zklamaných do zemí, které je přijaly, ať už s otevřenou náručí, nebo bez ní.

    Kniha Rodinné anabáze a Šafrán aneb Rukověť o Švédsku je napsána věcnou, čtivou češtinou, která nekouzlí, ale míří rovnou k jádru popisované skutečnosti. Doporučuju tuto knížku vřele. Což je v kritické recenzi nepatřičné a podezřelé. Ale nešť!

    Jiří Pallas: Rodinné anabáze a Šafrán aneb Rukověť o Švédsku. Galén 2022, 324 stran.


    Komentáře k článku: Paměti s černou tečkou na konci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,