Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Padesátá léta s černým humorem

    Případ prokurátorky Brožové-Polednové, která byla odsouzena za podíl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou, plní i v letošním roce stránky denního tisku. Zákon o uznání třetího odboje se bouřlivě prodebatovává v Senátu a stranou zvýšeného zájmu o zločiny padesátých let nezůstávají ani divadelní jeviště. Nejnovějším počinem je dokumentární drama Tomáše Vojtka S nadějí i bez ní, za které v roce 2008 získal cenu Alfréda Radoka pro nejlepší novou hru. Vojtek vychází ze vzpomínkové knihy Josefy Slánské (manželky popraveného komunisty Rudolfa Slánského), která je zároveň hlavní postavou jeho hry. Inscenované čtení S nadějí i bez ní nastudovala Hana Burešová původně pro Noc českých a slovenských autorů na Nové scéně Národního divadla, v lednu je tento projekt k vidění v kavárně Divadla v Dlouhé.

    Začít od Píky…

    Vojtkovo dokudrama není monologem, ale důmyslně poskládanou koláží výpovědí všemožných aktérů, se kterými se Slánská ve svém dlouhém životě setkala. Při scénickém čtení si všechny „vedlejší“ postavy rozebrali Jiří Lábus (První) a Pavel Batěk (Druhý); Daniela Kolářová (Ona) četla ústřední roli Josefy. Lábus s Baťkem mezi jednotlivými postavami volně přecházeli, chvílemi hráli oběti, ale ve zlomku vteřiny zas mučitele. Výchozí dramatickou situací je výslech Josefy v době, kdy jejího manžela mučili a nutili podepsat lživou výpověď. Lábus s Baťkem seděli u otřískaných stolů a na starém psacím stroji zapisovali její výpověď, vězenkyně seděla na židli uprostřed. Josefa odmítá vypovídat proti Slánskému a jako důkaz své oddanosti straně i Sovětskému svazu popisuje různé anabáze jejich života.

    Jak tomu u dokumentárních dramat bývá, hlavní důraz je kladen na autentičnost a brutalitu výpovědí – šokující je samotná životní zkušenost. Ve scénickém čtení však vynikla i divadelnost Vojtkova textu. V klíčovém momentu Slánského procesu, kdy již zlomený obžalovaný, který se předtím dvakrát neúspěšně pokusil o sebevraždu, pokorně jako ovečka odříkává naučenou výpověď, zní současně i štvavé reportáže Rudého práva či rozhlasu, které o procesu „informovaly“ veřejnost. Batěk, který hraje Slánského, ztišil hlas, aby vynikl Lábusův hlasitý přednes v přesně odposlouchané intonaci rozhlasových reportérů padesátých let. Vojtek nepřináší nová fakta, ale vytváří silné divadelní momenty, kvůli kterým stojí hra S nadějí i bez ní za vidění.

    Dalším nezvyklým prvkem v jakémkoli dokumentárním dramatu je humor, zvláště vezmeme-li v úvahu vážnost předlohy. Ve Vojtkově hře je humoru kupodivu docela dost, ale hodně, hodně černého. Když Batěk jako první z vyšetřovatelů uvádí jména generálů, kteří budou popraveni, a nemůže se rozhodnout, kým začít, Lábus jako druhý vyšetřovatel mu s hurónským smíchem navrhne, aby „začali od Píky“. Brutální detaily popravy vězňů oba herci odvyprávějí jako pohádku o tom, jak se „oběšencům budou třepat nožičky“, líčení Kalandrovy popravy Batěk prošpikovává říkánkami jako třeba „Záviše Kalandru, oběsíme na klandru“. Vyšetřovatelé se zásadně oslovují Karle a jejich dialogy dosahují absurdity konverzací v Havlových hrách. I Daniela Kolářová přispívá ke grotesknímu vyznění mnoha scén, když o prominentech komunistického režimu mluví jako o Klémovi, Toníčkovi (Zápotocký) či Vašíkovi (Kopecký), vždyť přece byli všichni kamarádi. Ze zcela jiného soudku černého humoru jsou ale Slánské přesvědčené obhajoby komunistické strany a přiznání, že ve vězení ji nejvíce ponižovalo, když jí jako oddané člence strany místo „soudružko“, říkali „paní“. To, že i přes všechny životní zkušenosti, popravu manžela a únos dcery, Slánská v socialismus stále věří, je nejčernější pointou celé hry.

    Havel po padesáti letech

    Po přestávce večer scénického čtení doplnila kraťoučká hříčka Václava Havla Ela, Hela a stop z roku 1960. Text Havel napsal jako samostatný výstup pro hru Ivana Vyskočila Autostop, na jeviště se ale nikdy nedostal. Hana Burešová Elu, Helu a stop nastudovala při příležitosti oslav osmdesátého výročí zahájení činnosti Divadla v Dlouhé v prosinci 2009.

    Scénka je to opravdu vtipná: dvě postarší dámy, Ela a Hela, se kvůli své nezdárné neteři rozhodnout přijít na kloub stopování. Jaroslava Pokorná (Ela) a Naďa Vicenová (Hela) ve starosvětských černých šatech, v kloboučcích, rukavičkách, střevících a s decentními kabelkami v rukou rozpačitě přijdou na prázdné jeviště a postupně vyjde najevo, že jsou někde u silnice a chtějí stopnout nákladní auto. Vedou mezi sebou náležitě „hlubokomyslný“ rozhovor o ničem. Pokorná i Vicenová rozesmávají diváky už jen tím, že v  dobových kostýmech jen tak stojí na jevišti a tváří se hrozně vážně či pohoršeně. Přitom s citem pro poetiku textu vrší repliky jednu na druhou. Havel, podobně jako Samuel Beckett, pracuje s minimem slov, která se neustále opakují, pokaždé ale nabývají podle kontextu nových významů. Havel v této jednoaktovce bezesporu předznamenal styl i témata svých budoucích her. I kvůli hereckým výkonům Jaroslavy Pokorné a Nadi Vicenové je dobře, že se text hříčky Ela, Hela a stop znovu našel.

    Divadlo v Dlouhé – Tomáš Vůjtek: S nadějí i bez ní & Václav Havel: Ela, Hela a stop. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek. Premiéra 13. ledna 2011.


    Komentáře k článku: Padesátá léta s černým humorem

    1. Vladimír Hajšman

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      jen bych chtěl upřesnit, že dramatik se jmenuje Tomáš Vůjtek, ne Vojtek. Je rozdíl, jestli mluvíme o hodinkách, nebo o holinkách.

      24.01.2011 (10.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,