Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské pikantnosti (No. 3/2)

    Třetího dne: Bezruči ukázali dva odlišné pohledy na nekonečnou problematiku partnerských vztahů. Boris Vian varuje před nachlazením a plicní botanikou, D. C. Jackson varuje před kondomy z automatů na záchodech. V Aréně se nebude kácet sad, bude se rovnou bourat. Dým z Rajmontovy Ruské zavařeniny vyplňuje vzduch po tři hodiny, podobizna Antona Pavloviče se na to dívá s nadhledem. V divadle Jiřího Myrona se šermuje mezi jeptiškami a chrastí řetězy.

    Petra Kocmanová, Michal Čapka, Marek Cisovský, Tereza Dočkalová, Dana Fialková j.h., Alena Sasínová-Polarczyk FOTO ARCHIV KS ARÉNA

    Petra Kocmanová, Michal Čapka, Marek Cisovský, Tereza Dočkalová, Dana Fialková j.h., Alena Sasínová-Polarczyk FOTO ARCHIV KS ARÉNA

    Více Čechovů pod jednou střechou

    Ruská zavařenina dramatičky Ludmily Ulické je velmi citlivě vypracovaným textem dokazujícím nesmrtelnost Čechovových textů. Nejedná se však ze strany dramatičky o epigonství. Ulická stvořila velmi humorný sarkastický obraz toho, jak by vypadaly životní situace Lopachinova potomstva asi sto let po Višňovém sadu. Jedná se o rodinu, z jejíhož života čechovovské životní přístupy, ideály a zklamání nevymizely. Děj se odehrává na prahu dvacátého prvního století, a to ke dveřím starého domu přináší jinou podobu civilizačních změn, kterým se bude rodina zatížená čechovovským osudem logicky bránit.

    Režisér Ivan Rajmont zpracoval na půdě Komorní scény Aréna Ruskou zavařeninu precizním, detailně realistickým způsobem. Spolu s dramaturgem Tomášem Vůjtkem se (až na jednu výjimku) vyvarovali karikatur a prvoplánového výsměchu tématu.

    Inscenace si zároveň ponechává nadhled nad dramatickým praotcem. Velká zarámovaná fotografie doktora Čechova celou první polovinu visí na stěně a během stěhování je pak první věcí, která se bere s sebou. Je tak trochu jasné, že dramatické prokletí rodu jen tak nevymizí, nehledě na krásné zoufalé konstatování Natálie Ivanovny (Alena Sasínová-Polarczyk): Myslím, že Čechov vykreslil naši rodinu značně ironicky.  Do Moskvy se však nikomu nechce.

    Ulická nezůstává jen u Višňového sadu. Právě postava Natálie Ivanovny do úmoru pracuje na psacím stroji nad zbytečnými překlady své snachy (Tereza Cisovská) po vzoru Soňi ze Strýčka Váni. Její bratr a majitel pozemku a domu Andrej Ivanovič (Marek Cisovský) velmi připomíná Borkina z Ivanova. Příjezd nejstaršího syna s převratným návrhem nemá daleko k příjezdu profesora Serebrjakova ve Váňovi. A není náhodou, že nejmladší generaci představují tři charakterově odlišné sestry (Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová, Zuzana Truplová). Ulická ovšem nevysává z Čechova úplně všechno. Ponechává stranou zamilovanost, která nikdy nebude opětována, není zde doktorů a nestřílí se.

    Atmosféře uzavřenosti, stísněnosti, nabývající chudoby a rozpadu nesmírně dobře nahrává scéna Martina Černého. Ať už v případně první poloviny se zdánlivě nekonečnou knihovnou a starými koberci, nebo ve druhé polovině po havárii, kdy už rodina prakticky squatuje, s poslepovanou kadibudkou, starými kamny (rozkašlávajícími část publika) a samovarem. Tvůrci nedělají nic náznakově. Když utíká káva na propanbutanové lahvi, utíká káva na propanbutanové lahvi.

    Čechovovské herectví ansámblu Komorní scény sedí skvěle. Marek Cisovský přehledem zvládá roli o hodně staršího muže. Alena Sasínová-Polarczyk s obdivuhodnou precizností hraje vyhořelou usedlou akademičku a matku. Zuzana Truplová z nejmladší dcery svým sarkasmem a upřímností tvoří nejsympatičtější postavu. Největším hereckým překvapením je však hostující Dana Fialková coby Marjána, švagrová Natálie Ivanovny, sjednocující téměř všechny čechovovské chůvy a hospodyně. Fialková je v postavě trpící ischias pohybově přesná. Vůči ostatním postavám přirozeně familiérní, v emocionálních fázích upřímná a během práce na zavařenině nesmírně vtipná. Jedná se o roli, na které by si mohla leckterá herečka jejího věku vylámat zuby a sklouznout k patetismu. Fialková ji však zvládá s obdivuhodnou grácií.

    Ruská zavařenina je přes svou téměř tříhodinovou délku neustále živou inscenací dobře řemeslně odvedenou a nepostrádající přesahu. O to více potěšující je vidět, že má Ivan Rajmont přes některé hrůzné inscenační excesy z posledních let stále co českému divadlu nabídnout.

    Pavlína Kafková (JEPTIŠKA, KRÁLOVNA IRSKÁ), Andrea Mohylová (ISOLDA), Petra Lorencová (JEPTIŠKA, VLAŠTOVICE), Aleš Bílík (TRISTAN), Renáta Klemensová (JEPTIŠKA, BLANCHEFLOR) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Pavlína Kafková, Andrea Mohylová , Petra Lorencová, Aleš Bílík, Renáta Klemensová FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Nechme milence raději spát

    Libo-li vám vyslechnout pěkný příběh o lásce a smrti? jsou první slova, která divák zaslechne v inscenaci Tristan a Isolda Národního divadla moravskoslezského v režii Janusze Klimszy z úst Anny Cónové v jeptiškovském hávu s železnou holí v ruce. Vzadu je puštěna projekce mraků. Nevím, mohl bych si to ještě rozmyslet? proběhne mi hlavou, ale o chvíli později si uvědomím, že už je pozdě. Sledovat tuto inscenaci je tak trochu jako navracet se do minulosti, ale ne úplně v dobrém slova smyslu.

    Obzvlášť po Pěně dní Anny Petrželkové na půdě Divadle Petra Bezruče je Tristan a Isolda v Divadle Jiřího Myrona pro diváka Ost-ra-varu pořádnou ránou. Jedná se o silně tendenční, dá se říci abonentní inscenaci. O návratu do minulosti píšu právě proto, že kdyby se odstranily projekce, odhalená prsa Andrey Mohylové a Klimszova erotická náznakovost, člověk by klidně mohl uvěřit, že se v Myronově divadle ocitl před třiceti až čtyřiceti lety.

    Scénickou vyprázdněnost se snaží tvůrci kompenzovat megalomanskou výpravou plnou neopodstatněných scénografických propriet a zdánlivě nekonečným množstvím kýčovitých kostýmů (nedá se ovšem říct, že by v případě ženských šatů působily neesteticky). Přijde mi líto pokácených a osekaných kmenů visících na železe nad hlavou milenců jenom kvůli tomu, že se snaží režisér říct, že jsou v lese (což mimochodem zmiňuje vedle nich stojící Anna Cónová). Lépe by pravděpodobně bylo tomuto dřevu v kamnech na uvaření Ruské zavařeniny (těm přece nějaké to dřevo neustále chybí).

    Ústřední herecká dvojice je účelně obsazena pro fyzickou krásu. Sošné Andree Mohylové se nedá upřít snaha, což se bohužel nedá říct o Aleši Bilíkovi (kterého v jiných reprízách alternuje Igor Orozovič, druhý Adonis ostravských herců). Dramatizace románu Josepha Bédiera se ujal sám režisér. Je mi záhadou, proč si jako chór zvolil právě jeptišky. Snad pro to, aby opodstatnil použití chrámové hudby… Ale to už se dostávám do zbytečných spekulací.

    Smích ze strany festivalového publika se ozývá na místech vážných a trapné ticho na místech, kde by se i trochu smíchu objevit mohlo. Nejsmutnější skutečností třetího festivalového dne byla ale samotná děkovačka. Je to možná jenom můj dojem, ale stává se málokdy, aby divák sledoval i ve tvářích jednotlivých herců zklamání a znepokojení z právě odehraného. Pravděpodobně nejlepší možné vysvětlení mi podal ostravský divák kráčející za mnou při cestě z divadla. Nadával na to, že se festivalová část publika vysmívá Národnímu divadlu moravskoslezskému, které nazýval jejich nejlepší činohrou a obzvlášť tomu, co nazýval nejlepší výpravnou věcí, kterou tu mají.

    A vlastně měl do určité míry pravdu. Domnívám se, že uvedení Tristana a Isoldy v Národním divadle moravskoslezském má nejvíce co do činění s prvním přívlastkem názvu této instituce. A tak pevně věřím tomu, že při dalších reprízách Tristana a Isoldy po skončení Ost-ra-varu 2013 budou mít herci během děkovačky na tvářích jenom hrdý a potěšený úsměv.

    Tereza Vilišová a Ondřej Brett FOTO TOMÁŠ RUTA

    Tereza Vilišová a Ondřej Brett FOTO TOMÁŠ RUTA

    Co postrádal na technice doháněl entuziasmem

    Můj romantický příběh současného dramatika D. C. Jacksona je dalším textem, který pracuje s ošidností egem ovládané paměti. V této hře Jackson po svém definuje fungování vztahů třicátníků ve stávajícím korporativně řízeném světě. Korporativnost u něj ovšem není popisovaná ani tak jako nepřítel, spíš jako sociální klec zastiňující upřímnost a ztěžující mezilidské dorozumívání.

    Přestože opravdu nemám rád termín „řachanda“, nenapadá mě jak jinak inscenaci Divadla Petra Bezruče v režii Daniela Špinara označit. Můj romantický příběh má silně humorný potenciál a z režisér se z něj snaží vydojit co nejvíc. Na úkor toho bohužel místy upadává inscenace až do zbytečné klauniády. Individualistický sarkasmus, kterého Jackson ve hře obratně využívá, tak přichází místy přichází vniveč.

    Jinak funguje vše téměř bezchybně. Jednoduchá nápaditá a funkční scéna Lucie Škandlíkové dopomáhá navodit sterilní atmosféru kancelářského prostředí a vychází vstříc i neobvyklým situacím, ve kterých se postavy občas ocitnou. Oddělení mužského a ženského přístupu vchody na pánskou a dámskou toaletu navíc výborně napomáhá retrospektivám, které vyplňují skoro třetinu inscenace.

    Daniel Špinar se snaží z každé poznámky s vtipným potenciálem vytěžit co nejvíc. Ve výsledku se tak i méně vtipné momenty setkávají u publika s velkou salvou smíchu. Tento přístup však naráží ve druhé polovině inscenace po zjištění hlavní ženské postavy, že je těhotná. Zatímco částečná herecká hysterie napomáhá komickým scénám v první polovině, ve vážnější druhé tato hysterie převládá s ne úplně dobrým výsledkem, čemuž nepomáhá použití mikrofonů (mimochodem značně přepálených).

    Vzhledem k tomu, že jak v Pěně dní, tak v Mém romantickém příběhu hrají ústřední dvojici Ondřej Brett s Terezou Vilišovou, se člověk nevyvaruje určitého srovnávání s režisérským vedením herce. Neurotičnost postavy Amy vede Špinar až ke zbytečné křečovitosti. Když už se u Terezy Vilišové nějaký ten skutečně civilní kritický odstup objeví, nabírá její postava mnohem většího potenciálu. Zdá se však, jakoby se snažil režisér tyto momenty spíše potlačovat. Ondřej Brett skvěle zvládá scény, ve kterých imituje své kamarády bývalé přítelkyně a u obou představitelů funguje vzájemná souhra. A to tak dobře, že i případné nečekané zvuky a chyby dokáží díky rychlé improvizaci proměnit v pozitivum. Za zmínku jistě stojí i Sylvie Krupanská s Albertem Čubou, coby pubertální lásky obou hlavních postav a jejich transformace v závěru k dospělosti je jedním z nejlepších momentů druhé půlky inscenace.

    Můj romantický příběh slavil velký úspěch u většiny festivalového publika – především toho později narozeného. Špinarovi se podařilo z popkulturnosti obsažené v textu udělat velmi vděčnou divadelní formu.


    Komentáře k článku: Ostravské pikantnosti (No. 3/2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,