Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské pikantnosti (No. 2/2)

    Zpravodajské stráže se střídají. Aréna odívá své herečky do pohádkových kostýmů, Národní divadlo moravskoslezské zapaluje ohně bez kouře. Objevuje se první omdlévání stran diváků. Panenky doplňují herce hned ve dvou inscenacích. Všichni se jmenují Heda, aniž by o tom mnozí věděli. Vzpomíná se na válku. Před Komorní scénou stojí malý chlapec a rozhazuje bouchací kuličky. Prý to není divadelní efekt.

    Neříkej mi beruško, nebo tě zabiju!

    Ostravar-Zena a panenky_plakat1

    Jako protipól Gogolových Hráčů obsazené mužskou částí ansámblu Komorní scény Aréna uvedlo toto divadlo titul pro šest hereček Ženy a panenky od Arnošta Goldflama. Hostující režisérka Viktorie Čermáková zpracovala text s křiklavou hravostí, v níž se jí ve spolupráci s dramaturgem Tomášem Vůjtkem podařilo nalézt nečekané scénické možnosti Goldflamovy hry.

    Jako rána hozenou hračkou, co zasáhne nos, zapůsobí na diváka už samotná scéna Jany Prekové. Je téměř celá vyrobená z mirelonu v pastelových barvách. Připomíná opuštěný dětský koutek. Mirelon je ona umělohmotná gelovitá izolační látka, která se používá nejčastěji k tomu, aby se malé děti nezranily o ostré hrany. Z tohoto materiálu jsou vytvořeny téměř všechny používané rekvizity, ať už se jedná o jídlo, kartáček na zuby nebo ohniště. Aby křiklavé kýčovité dětské atmosféry nebylo málo, jsou všechny herečky oděny do křiklavě „čitelných“ pohádkových kostýmů.

    FOTO archiv KSA

    Aby křiklavé kýčovité dětské atmosféry nebylo málo, jsou herečky oděny do křiklavě „čitelných“ pohádkových kostýmů (zleva Zuzana Truplová, Tereza Dočkalová, Tereza Cisovská a Petra Kocmanová). FOTO archiv KSA

    Goldflamova hra divákovi předkládá lehce podivuhodnou konstelaci čtyř generací žen: prababičku Zlatovlásku (Dana Fialková j.h.), v čase zacyklenou osobu, v níž se prolíná obava o to, že je přítěží, se stařeckou rezignací, babičku Sněhurku (Alena Sasínová-Polarczyk), dominantní arogantní a nekonečně sebejistě elegntní a nezničitelný pilíř podivné rodiny, matku (Petra Kocmanové – její pohádkový kostým mi byl jediný nejasný, působil na mě jako kombinace ruské verze Popelky a Manky z Rumcajze), úslužnou, frustrovanou, vztek v sobě hromadící osobu. Nejmladší generaci zastupují její dvě dcery: starší Šípková Růženka (Zuzana Truplová), pubertální hubatá školačka, a její mladší sestra Červená Karkulka (Tereza Dočkalová), postava nejnevinnější a právě díky této vlastnosti nejnevypočitatelnější se silným „mateřským“ vztahem ke svým panenkám.

    Režisérka neponechává herečkám prostor pro jakoukoli civilnost či odstup od generačního vymezení jejich rolí. Jejich pohyb navíc často nechává přecházet do pohybu mechanických marionet. Prababiččino zacyklené vyprávění je doprovázené melodií hracího strojku, který jako symbolické vyjádření životní situace této postavy funguje velmi přesně. Jediný, kdo má z celého infantilně pohádkového panoptika nějaký odstup od svého „já“, je živoucí panenka (Tereza Cisovská). Ve svých výstupech na úkor štronza ostatních vždy ožije a reflektuje nelehký úděl fyzicky manipulovatelné umělohmotné bytosti. Jízlivost, kterou Cisovská postavě vtiskla, tak v oněch chvílích pohádkové panoptikum zestřízlivuje.

    Příběhy a vztahy ženy a panenky v „arénním“ podání by se daly označit jako příběhy vzájemného odporu, individuální důležitosti a nenaplněných snů. Jejich jednání ale nepřejde v rozhodný čin, jelikož jsou jejich světy ukryty pod maskou jménem ženství. Zní to šovinisticky, ale je tomu tak. Goldflam nabízí obraz rozličných přístupů k nerealizovatelným utopickým ideálům, ve kterých vlastně nehrají věkové rozdíly zas tak velkou roli.

    FOTO archiv KSA

    Červená Karkulka (Tereza Dočkalová) a její živoucí panenka (Tereza Cisovská). FOTO archiv KSA

    Viktorie Čermáková navíc mnohé fáze výpovědí převrací. Prababička se během toho, co její dcera popisuje svůj vlastní porod, pod nátlakem dceřiny dominance navrací jako by do dělohy (konkrétně do prostoru pod gaučem). Nejmladší dítě nechává živoucí panenku rodit panenky neživoucí, i když je přesvědčena, že žijí a cítí. Vzhledem ke vzpomínkám prababičky na její staré dřevěné panenky zničené otčímem a vyspěle mateřskému přístupu nejmladší dcery k panenkám vlastním se tak dědičný kruh jako by uzavírá.

    Kruh se uzavírá... FOTO archiv KSA

    Kruh se uzavírá… (Tereza Cisovská) FOTO archiv KSA

    Jsme v Aréně, kde je velmi snadné kochat se hereckými výkony. Přestože je Petra Kocmanová ze začátku až přehnaně hysterická, později se obdivuhodně vykoupí scénou, ve které se chystá uškrtit prababičku prádelní šňůrou. Babička Aleny Sasínové-Polarczyk je ztělesněním mateřské zlomyslnosti, aniž by se sama herečka musela uchylovat k afektovanosti. Zuzana Truplová má s podobnými – ať už přirozeně nebo nepřirozeně rebelujícími – postavami tolik hereckých zkušeností, že si lze stěží představit do role starší sestry jinou. Byť se stává už trochu opakující se tradicí vychvalovat herectví Terezy Dočkalové, v případě této inscenace je to nepochybně na místě. Z naivní dětskosti dokáže přejít do sarkastických gest s veskrze obdivuhodnou přirozeností. Na druhou stranu snad není role, která by na ni byla více stavěná.

    Sledovat Ženy a panenky Komorní scény Aréna je jako procházet se krabicí se starými umělohmotnými a plyšovými hračkami, ve které někdo na dně zapomněl velmi ostrý nůž. Čím víc se v krabici budete hrabat, tím víc vás to bude bolet.

    Následky přepisovatelné paměti

    Ostravar-smrtihlav-a-sloz-me-poster

    Mám rád programy Národního divadla moravskoslezského, ať už je připravuje Marek Pivovar, Klára Špičková nebo jiní. Člověk je díky nim krátce před představením velmi rychle v obraze a vzhledem k jejich zpracování si během několika minut doplní díry ve vzdělání, ať už se jedná o dramatika, titul nebo jen historickou dobu. Tak tedy: Stále žijící autor hry Smrtihlav (podivný překlad originálu Schwarze Schwan) roku 1943 ve svých šestnácti letech horlivě narukoval k německé armádě. Přesto se stal velmi významným sociálně kritickým prozaikem a dramatikem.

    Právě to horlivé narukování autora mi zvonilo v hlavě v momentě, když představení Smrtihlav v režii Petera Gábora začalo. Jakmile jsem se od postavy Rudy (Igor Orozovič) dozvěděl, že se trápí vinou za oběti druhé světové války, za něž je sám zodpovědný, domníval jsem se, že se bude jednat o umělecky poupravenou autobiografickou výpověď. Nebylo tomu tak doslova.

    Anna Cónová (PANÍ LIBERÉOVÁ), František Strnad (DR. HARALD VON TRUTZ), Pavlína Kafková (TÝNIČKA), Jan Fišar (PROFESOR LIBERÉ). FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Komplikovanost jednotlivých vztahů je tak celkem pochopitelná. (Anna Cónová -paní Liberéová, František Strnad – dr. Harald von Trutz, Pavlína Kafková – Týnička, Jan Fišar – profesor Liberé). FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Je až překvapivé, jak moc se odlišuje první a druhá polovina inscenace. První je téměř čistě jen expozicí celkem komplikovaných vztahů postav, nejenom přátelských a rodinných, ale i vztahů k vlastní minulosti. Literárnost textu je zde velmi silná. Minulost se odhaluje pomalu. Není divu, vždyť postavy před sebou i světem léta budují velmi propracované lži, aby zakryly své hříchy. Komplikovanost struktury jednotlivých vztahů je tak celkem pochopitelná.

    Ruda, syn profesora Gootheina (Tomáš Jirman) po nalezení dopisu obviňujícího jeho otce z válečného zločinu přejímá vinu na sebe. Profesor jej posílá do ústavu za starým přítelem a rovněž viníkem oněch událostí, profesorem Liberé (Jan Fišar). Ten aby unikl vině, důsledně propracovává kolektivní rodinnou lež o minulosti v Indii a bojí se, že se jeho zasnoubené dceři (Petra Lorencová) spojí skrze Rudu dávné události dohromady a konstrukce lži se rozpadne. Mezi všemi postavami vzhledem k nevyrovnané poválečné době neexistuje kolektivní paměť. Každý má svůj vlastní, individuální obraz o minulosti a právě propojení těchto obrazů je katalyzátorem dění. Jedná se o text, který si vyhrává s popíráním detailů existence postav v důsledku konfrontací s přítomností a lidských slabostí.

    Igor Orozovič (RUDA GOOTHEIN), Karel Čepek (BRUNO)

    Nejen, že Orozovič „hamletovsky“ blázní, ale ještě má na obličeji hluboko do tváří rtěnkou namalovaný rozšířený úsměv, který divákovi nemůže evokovat nikoho jiného než Jokera Heatha Ledgera (Igor Orozovič – Ruda Goothein a Karel Čepek – Bruno). FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Systém šesti paravánů scénografa Davida Baziky svým pohybem celkem funkčně odlupuje jednotlivé vrstvy minulosti a napomáhá atmosféře zapomenutého psychiatrického ústavu. Rozkrývání scény vrcholí nejzazším bodem, kdy za okny mlčky mávají tři muží v pruhovaných pyžamech. Bohužel se ale v inscenaci objevují i výtvarné prvky, které jsou nanejvýš tak okrasné a prvoplánově efektní a nijak se s nimi nepracuje. Například s přinášenými ohni v mísách.

    Energii nabíralo představení ve druhé polovině. Ani ne tak díky tvůrčím nápadům režiséra, jako proto, že Martin Walser využil do svého partu parafrázi prakticky celé scény výstupu herců na Elsinoru. Scéna je to povedená, dobře napsaná, ovšem ze hry tak trochu trčí. Gábor směřuje řadu scén do přehnaného extrému. „Milostné scény“ tak sklouzávají k vyprázdněné patetičnosti a neadekvátní mi přijde i nalíčení Rudy na divadelní představení (mimochodem hrané německými pacienty v již zde zmiňovaných pruhovaných pyžamech) sehrané k donucení jeho otce přiznat vinu. Nejen, že Orozovič „hamletovsky“ blázní, ale ještě má na obličeji hluboko do tváří rtěnkou namalovaný rozšířený úsměv, který divákovi nemůže evokovat nikoho jiného než Jokera Heatha Ledgera. Přesto hereckým výkonům dominuje právě on a Petra Lorenzová, ústřední dvojice hry. Velmi překvapivé jsou výkony otců. Jan Fišar hraje výjimečně stroze a je skoro k nepoznání. Ke svému obvyklému protahování konce vět hlubokým zpomaleným hlasem se téměř neuchyluje.

    Feťačka, která prochází zdí

    Ostravar-Squat-poster

    Příjemným odlehčením závěru dne byl Squat z produkce PaS de Theatre a Multižánrového centra Cooltour. V klubu Marley představila autorská dvojice Petr Sedláček a Ondřej Malý nespoutanou situační komedii doprovázenou kapelou FiHa a doplněnou nesmírně povedenými krátkými filmy. Ve více než úsměvné, formou nespoutané produkci, kterou tvůrci nazývají divadelním sitcomem, se setkali herci z různých ostravských scén. Divák měl tak šanci vidět Kamilu Janovičovou exující půllitr vína, Vladimíra Poláka v nasraném zoufalství z toho, že nikdo nezná jeho jméno, Terezu Dočkalovou vykopávající dveře nebo Filipa Gavlase zkopávajícího lidem z hlavy prázdné půllitry.

    Ve více než úsměvné nespoutané formě, kterou tvůrci nazývají divadelním sitcomem se setkali herci z různých ostravských scén. FOTO archiv souboru

    Ve více než úsměvné formou nespoutané produkci, kterou tvůrci nazývají divadelním sitcomem, se setkali herci z různých ostravských scén. FOTO archiv souboru

    Jak představení – či spíš kabaret – kulminovalo, postupně mě začínaly bolet všechny  smíchové svaly. Dvouhodinová produkce (s přestávkou) byla sice vyčerpávající, ale nesmírně osvěživá.


    Komentáře k článku: Ostravské pikantnosti (No. 2/2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,