Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské divadelní snění (No. 5)

    Dream Factory toho letos nabídla spoustu. Přestože trvala celých šest dní, utekly velmi rychle. Pojďme se tedy podívat, jak vypadaly poslední dva dny festivalu.

    I.

    V sobotu 8. 6. se v Bezručích odehrál Tichý Tarzan v podání brněnské Husy na provázku, které, dle ohlasů v kuloárech, sklidilo velmi pozitivní ohlas. Ivana Hloužková v roli nekonvenčního malíře a posléze fotografa Miroslava Tichého, uvězněného v džungli civilizace a kyjovského mikrosvěta, byla skutečně fenomenální. Věřil jsem jí, že se na tom podiu ještě dnes večer uchlastá, popřípadě udusí vousy či krysími výkaly. Skvělé bylo, že se tvůrci inscenace vyvarovali hrozícího nebezpečí sklouznutí přílišnému plácání se v patosu tragiky Tichého osudu, dostali do inscenace dostatek zemitého humoru, který pěkně kontrastoval s pojetím umění jako čehosi výlučného, nadlidského, jako služby lidu, jako trhu apod. Zároveň však zůstalo zachováno dostatečné množství dojemných, vážných, či mrazivých momentů, které navozovaly pocit autenticity, přestože právě touha po ní byla ústy Tichého Tarzana taktéž shazována. Speciální bod navíc dávám za využití skladby z Kuchaře, zloděje, jeho ženy a jejího milence (nebo to bylo ze Zet a dvě nuly?) během scény v psychiatrické léčebně.

    Tichý Tarzan

    Brněnské Divadlo Husa na provázku přivezlo kuriozitu, inscenaci Tichý Tarzan FOTO JAROSLAV PROKOP

    Následovat měl Den opričníka v dole Hlubině, ale, jak bylo avizováno, představení se zrušilo a náhradou se stala Černá zrcadla taktéž ze  Studia Hrdinů. Měl jsem z toho lehce ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem byl na Opričníka opravdu zvědavý a těšil jsem se, na druhou stranu, strávit hodinu s postapokalyptickým monodramatem Kathariny Schmitt a Ivanou Uhlířovou bylo dosti lákavé. Musím se mimochodem přiznat, že ze všech ročníků Dream factory mi asi nejvíc utkvěla v hlavě Země beze slov právě s touto herečkou. Nakonec jsem každopádně zklamán nebyl, Uhlířová jako poslední přeživší člověk na Zemi byla pořádně šílená a skvěle ujetě originální, když četla staré výstřižky z novin, stavěla si „dům”, vedla dialog sama se sebou za pomocí figuríny Lízy, nevěděl kolikrát člověk, jestli mu to vlastně připadá vtipné, děsivé, absurdní. K čemu jsou ale nějaké pocity a dojmy po konci světa? Během představení jsme se také opět alespoň na chvíli podívali do areálu Hlubiny, který byl vždy jedinečným prostorem, odlišujícím Dream Factory od ostatních divadelních festivalů. Snad se sem příští rok budeme moci vrátit.

    Černá zrcadla

    Ivana Uhlířová umělému tělu manekýny Lízy vdechuje život FOTO PAVEL SVOBODA

    Další představení tohoto dne – Divadlo Gočár – se odehrálo v Bezručích. Musím bez mučení přiznat, že mne tento kus trochu minul, zčásti už ale určitě kvůli únavě. Navíc nejsem zrovna fanoušek jazzového improvizování, nepravidelného tempa, ani pění ód na prvorepublikovou kulturu. Na druhou stranu oceňuji velmi originální a osobité pojetí, žánrovou nezařaditelnost (Je to muzikál? Hudební divadlo? Nebo co vlastně?), nonsensový humor i přítomnost živých hudebníků na podiu. Už samotný nápad, kdy tři významní moderní architekti, Gočár, Plečnik a Janák zpívají, tančí a vyjadřují své dosti odlišné názory na architekturu, kulturu a svět obecně, je velmi nosný. Právě jejich debaty, hádky a narážky mě bavily více než samotná hudební čísla. Trochu mi ovšem vadily opakující se vtipy i repliky, například Gočárovo nezamykání se na záchodě nebo Plečnikovy protesty proti ústřednímu topení v kostele jsou vtipné jednou nebo dvakrát, nicméně po páté už to trochu začíná nudit. Taky závěr, ve kterém se do úmoru zpívá nekrolog za umrlého Masaryka, mi nepřišel příliš přesvědčivý, prakticky vlastně úplně zbytečný. Naopak mne předtím celkem bavilo, že Masarykova tvář dohlížela na celé představení z televizní obrazovky jako Velký bratr. Za vtipný a fungující nápad považuji i nasazení jediné ženské postavy, symbolizující ČSR, která pěkně lidově konfrontuje vysoké ideály architektů a požaduje po nich tu postel, tu skříňku nebo klekátko. Abych to nějak uzavřel, i když mně osobně Divadlo Gočár příliš nesedlo, z reakcí diváků vyprodaného sálu bylo znát, že si tento neotřelý kabaret své publikum určitě našlo.

    Divadlo Gočár

    Trojice architektů (Jan Mikušek, Jiří Štrébl, Petr Jeništa) a Rebublika ČSR (Eva Vrbková) FOTO PETR PROCHÁZKA

    II.

    Nadešla neděle – poslední den pátého ročníku Dream Factory. Celý festival uzavřelo symbolicky představení inscenace Nenápadný půvab buržoazie v režii Jana Mikuláška z brněnské Reduty. Osobně si myslím, že šlo o ideální tečku za uplynulými dny, kterou si určitě užili nejen milovníci Luise Buñuela. Totálně absurdní drama, ve kterém karikatury příslušníků vyšších tříd předvádějí bez mrknutí oka ty nejhorší lidské vlastnosti, je každopádně hodně zábavné a vtipné. Specifikem je, že těží ze situací, které formálně a běžně vtipné nejsou, jako je pohřeb, venčení psa, společný oběd a podobně. Tyto situace, sešněrované obvykle společenskými konvencemi, jsou ovšem stavěny do až surrealistických kontextů – podávají se výkaly a moč hostů, společnost po sobě navzájem střílí, jako by šlo jen o hru na umírání. V luxusní restauraci je kroužek hlavních postav nejdříve dlouho ignorován, nakonec jim číšník donese gumové kuře, na které si stěžují, což v kontextu divadla působí obzvláště ujetě. Samotné divadlo herci také několikrát komentují, stejně jako ve filmu se zde objevují snové pasáže, které působí kolikrát reálněji, než „realita“. Představení pak vyvrcholilo kokainovými orgiemi v kostýmech kněžích a jeptišek a závěrečným všelidským mementem.

    FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Surrealistické kontexty Nenápadného půvabu buržoazie FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Poklidnější postfestivalové orgie se nicméně rozpoutaly chvíli poté v divadelním klubu Bezručů, kde proběhl závěrečný přípitek, raut, poděkování všem zúčastněným, organizátorům, dobrovolníkům a tak dále. Noc byla ještě mladá, zapíjet taky bylo co, tudíž proběhly nekontrolovatelné radovánky. Část nenápadně půvabné společnosti se posléze přesunula o kus dál do Zrzavé Mary. Ale to už je jiný příběh.


    Komentáře k článku: Ostravské divadelní snění (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,