Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské divadelní snění (No. 1)

    První den pátého ročníku ostravské Dream Factory nabídl svým návštěvníkům dvě inscenace podstatně odlišné – jak žánrově, tak celkovým zpracováním i zaměřením. Byl to taneční projekt Sons That Became Deer od maďarských hostů Kompania Színházi Társulat a Vinnetou kladenských divadelníků.

    O jelenech a synech

    FOTO JAROSLAV OŽANA

    Půdorysem díla Cantata Profana Bély Bartóka je tradiční rumunská colindă.  FOTO JAROSLAV OŽANA

    Sons That Became Deer bylo možno zhlédnout v Divadle Petra Bezruče ještě před samotným oficiálním zahájením festivalu. Jak stojí ve festivalovém programu, jde o „ryze taneční inscenaci čerpající z hudebního díla Cantata Profana Bély Bartóka”. Půdorysem jmenovaného díla maďarského skladatele je tradiční rumunská colindă (tedy žánr podobný naší vánoční koledě) o otci, který učí své syny loveckému umění. Na jedné z výprav se synové promění v jeleny a jejich domovem se stává les. Kvůli svým parohům již neprojdou dveřmi lidského obydlí a jsou natrvalo odtrženi od civilizace.

    FOTO JAROSLAV OŽANA

    Herci využívají celou řadu obskurních rekvizit. FOTO JAROSLAV OŽANA

    Kámen úrazu inscenace leží právě v obtížnosti nalézt interpretační klíče bez znalosti textové předlohy. Vyjádřit jakýkoliv příběh jen za pomocí scénického tance a hudby je vždy nelehkým úkolem, a divák tak často tápe. Jednotlivé výjevy na sebe totiž příliš nenavazují, role každého z pěti tanečníků také nejsou jasně vymezeny. Kteří z nich vlastně představují těch devět synů, toť otázka. Od souboru je sice sympatické, že ponechává divákům velkou interpretační svobodu, nicméně orientačních bodů není příliš mnoho a často se stává, že zanikají v celkovém zmatku přehršle symbolů, rekvizit a výjevů. Rozeznat se každopádně dá celkem bezpečně alespoň napětí mezi lidským a animálním světem a postupný přechod synů od jednoho do druhého. Tento proces má zřejmě vyjadřovat i tanec, který postupně manifestuje jednotlivé aspekty jak lidské společnosti tak přírody. Dvojici dívek pak lze chápat právě jako projevy animální stránky, jejich civilizované antipody zřejmě představuje mužská dvojice. Celkovému tempu a charakteru tance i jednotlivých výjevů je přizpůsobena i různorodá hudba, některé pasáže jsou doprovázeny pouze zvuky vytvářenými některým z performerů.

    FOTO JAROSLAV OŽANA

    Jakkoliv působí inscenace na začátku zábavně či minimálně esteticky zajímavě, stává se časem nesrozumitelným chaosem. FOTO JAROSLAV OŽANA

    Tanečníci taktéž využívají celou řadu obskurních rekvizit, jako je vana s čajovou konvicí, pytle s pískem, zvířecí masky, kýbl s vodou, paruky a další, jejichž funkce a smysl závisí nejspíš zcela na fantazii a libovůli hloubavého diváka. Jakkoliv projekt působí na začátku dost možná zábavně či minimálně esteticky zajímavě, stává se časem nesrozumitelným chaosem, ve kterém je velmi těžké se orientovat. Některé obrazy se zbytečně opakují a především spolu navzájem příliš dějově nesouzní. Celkovou (téměř) hodinovou stopáž  bez promluv postav je tak docela těžké divácky zvládnout. Musela by ji výrazněji držet buď vizuální nebo taneční stránka či příběh symbolicky lépe vyjádřený. Autoři zkombinovali dohromady odvážně pojatý guláš všemožných rovin a prvků, ale ve výsledku nelze než konstatovat, že méně je někdy více. V tomto případě určitě.

    Pod kopyty houpacích mustangů

    Slavnostní zahájení Dream Factory bylo spojeno s uvedením Vinnetoua Městského divadla Kladno. Příběh o cti, opravdovém přátelství, nekonečných prériích, lobbistech a divokých houpacích koních sledoval zaplněný sál Domu kultury. V hlavní roli nesmrtelné dvojice rudého a bílého bratra stanuli Vojtěch Kotek a Jakub Prachař.

    Vinnetou Kotek a Old Shatterhand Prachař. FOTO archiv MD Kladno

    Vinnetou Kotek a Old Shatterhand Prachař. FOTO archiv MD Kladno

    Převažující polohou komedie a travestie na žánr westernu se prolíná příběh ze současnosti, který se často dotýká palčivých aktuálních témat. Hlavní hrdina – úředník památkového ústavu – totiž právě řeší morální dilema. Má možnost vylepšit si vlastní ne zrovna růžovou finanční situaci tím, že podepíše novodobému gangsterovi (lobbistovi Luďkovi) papír, který mu dovolí stavbu dálnice v těsné blízkosti památky z desátého, možná jedenáctého století. Úředníček váhá, přesvědčuje sám sebe, že vlastně o historické hodnotě památky ví jen on sám, že o nic nejde, a nakonec v nerozhodnosti uniká právě do fantazie mayovek, ve kterých jsou alespoň karty jasně rozdány. Větší část inscenace je pak věnována klasickým dobrodružstvím z Divokého západu, při nichž je zdrojem humoru jak mayovský patos, tak schopnosti „vypravěče“ celý příběh inovovat, aktualizovat, zkrátka vyprávět po svém.

    FOTO archiv MD Kladno

    Větší část inscence je věnována klasickým dobrodružstvím z Divokého západu, při nichž je zdrojem humoru mayovský patos. FOTO archiv MD Kladno

    Můžeme se tak setkat s indiánem, který vypadá jako John Lennon (a dokud nezakope válečnou sekeru, tak se také tak chová), narážkami na Old Shatterhandovo rodné Německo, velmi povedenou psychedelicky muzikálovou scénou, ve které ansámbl zpívá Riders on the Storm, a mnoha dalšími zjevnými i skrytějšími vtípky, které ze světa mayovek míří do současnosti. Karikatury nezůstane ušetřena ani politika, rasové předsudky a další ožehavá témata. Příběh se opravdu svižně odvíjí a zjevně se spolu s diváky baví dobře i herci. Úmyslně přehnaná patetická stylizace westernového světa ostře naráží na vstupy lobbisty, který žije v úplně jiném, ale vlastně taktéž vykonstruovaném světě, na neutěšenou sociální a rodinnou situaci hlavního hrdiny. Shazována je i pouťovými kulisami a efekty – mustangové jsou jen houpací, nože plastové, pěstní souboje jen jako. Důležité je ovšem si uvědomit, že Vinnetou vlastně skvěle naplňuje jeden z důležitých základních prvků žánru parodie – paroduje se totiž především to, k čemu máme pozitivní až srdeční vztah, a to je u této inscenace opravdu poznat. Starší diváci ocení jak zábavný hold kultovnímu tématu, tak satirické aktualizace, ale i ty mladší hra pobaví, byť určité vrstvy jim zůstanou skryty.

    Jakkoli se kladenský Vinnetou v mnohém výrazně vzdaluje od Mayovy předlohy, v samotném jádru jde stále o příběh o nespravedlnosti, bratrství, lásce a cti. FOTO archiv MD Kladno

    Jakkoli se kladenský Vinnetou v mnohém výrazně vzdaluje od Mayovy předlohy, v samotném jádru jde stále o příběh o nespravedlnosti, bratrství, lásce a cti. FOTO archiv MD Kladno

    Hereckým výkonům ani celkovému zpracování nelze nic podstatného vytknout, přesto by inscenaci seděl jiný prostor než architektonická sterilita Domu kultury. Škoda, že se nemohla hrát třeba na Dole Hlubina, tam by indiánská jeskyně s pokladem byla mnohem zajímavější. Nicméně by se zase třeba nezapojil dopravní policista, který těsně před přestávkou vystoupil na pódium a tvrdě, že není součást představení, požádal několik řidičů o přeparkování. Zapadl do celkové kabaretní atmosféry večera víc než dokonale.


    Komentáře k článku: Ostravské divadelní snění (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,