Divadelní noviny > Festivaly

OST-RA-VAR: Kvalita zvítězila nad kvantitou

Na přelomu listopadu a prosince jsme již po dvaadvacáté mohli ochutnat, jak se v Ostravě vaří divadlo. Vedle tradičních divadel (Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče a Komorní scéna Aréna) se do hlavního programu OST-RA-VARu poprvé zapojila i nejnovější ostravská scéna vzniklá v bývalém vítkovickém kině – Divadlo Mír. Stará aréna představila dvě inscenace tentokrát pouze v off programu a ten doplnil s jedním představením také Absintový klub LES.

Vidět Tomáše Jirmana a Annu Cónovou, známé z velkých ostravských scén, v komorním prostoru Staré arény, jak s až dětským zápalem zpřítomňují fikční svět sci-fi dramatu Pásmo / Kóta 6893 v režii Pavla Gejguše, bylo velmi osvěžující. Podobný zážitek se konal i v suterénu LESa, kde si v undergroundovém muzikálu Tomáše Vůjtka Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal zahrál hlavní roli českého herce, jenž pro účely StB sváděl ženy, aby je kompromitoval, šéf tohoto uměleckého centra Přemysl Bureš, a jednoho z estébáků dokonce nový umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek.

Nový komorní prostor představilo také Národní divadlo moravskoslezské. Zkušebnu od začátku sezony nahradilo Divadlo „12“ v blízkosti Divadla Jiřího Myrona. Velmi mě zde zaujala inscenace současné německé hry Teror. Diváci hlasují o vině či nevině majora Luftwaffe, který navzdory rozkazu sestřelil unesené letadlo, s nímž terorista hodlal narazit do stadionu plného lidí. Je možné omluvit zabití 164 cestujících záchranou 70 tisíc diváků? Dá se lidský život vyvážit jiným?

Diváky coby porotu střídavě přesvědčují státní zástupkyně v roli žalobkyně a obhájce obviněného, přičemž žalobkyně zastává spíše racionální postoj a hájí nedotknutelnost ústavy, zatímco obhájce apeluje na city a skrze velmi manipulativní řeč varuje před terorismem a diktátem státu. Ačkoli Renáta Klemensová byla herecky výraznější, Vít Roleček svými argumenty diváky bohužel nakonec přesvědčil. V poměru 41 : 21 odhlasovali, aby byl pilot zproštěn viny. Festivalové publikum se tak podle oficiálních stránek projektu, které zaznamenávají výsledky z představení po celém světě, zařadilo do světového průměru: necelých 63 % pro pilotovu nevinu. V zemích s hlubší demokratickou tradicí je hlasování podstatně vyrovnanější, v Japonsku pilot soud dokonce prohrává. U nás je však terorismus zřejmě vhodným tématem k manipulaci davu.

Druhá komorní inscenace Řeči léčí v režii Vojtěcha Štěpánka mě navzdory poutavému tématu zaujala méně. Skutečností inspirovaný příběh o Carlu Gustavu Jungovi, který se během výzkumu nové metody zamiluje do své pacientky a se kterým se Sigmund Freud kvůli tomuto etickému prohřešku nesmiřitelně rozkmotří, herci uchopili na tak intimní prostor až příliš expresivně. Přesný opak představuje inscenace Słobodzianekovy Naší třídy na prknech Divadla Antonína Dvořáka. Janusz Klimsza ji místo do třídy zasadil do prostoru kina a obsadil do ní herce různých věkových kategorií. Takže místo přesvědčivého zobrazení vývoje postav od dětské nevinnosti po antisemitské hrůznosti se tříhodinová inscenace neúnosně vleče v témže tempu. A slova herců, kteří využívají celé hloubky jeviště, na balkon vůbec nedoléhají.

To Štěpánkova inscenace Roku na vsi bratří Mrštíků v ještě rozlehlejším sále Divadla Jiřího Myrona pro mě byla velkým překvapením. Zde jsem v předchozích ročnících vynakládala v zadních řadách či na balkoně vždy značné úsilí, abych nepodlehla únavě. V tomto případě se ovšem velkého jeviště podařilo využít zcela přirozeným způsobem bez nutnosti opulentní scénografie. Stejně tak jsem zde poprvé viděla funkčně využitou točnu: nikoli pouze pro efekt (jako například v Klimszově památné inscenaci Tristana a Isoldy), nýbrž i významotvorně. Točila se pomalu a herci porůznu rozmístění po celé ploše ji jeden po druhém postupně – jak čas plynul a jedno roční období střídalo druhé – opouštěli.

Rovněž Ibsenův Peer Gynt v režii Pavla Kheka na téže scéně byl důstojnou inscenací. Celkově je třeba říci, že kvalita produkcí Národního divadla moravskoslezského oproti loňským ročníkům stoupla. Ostravská divadla vyrovnala své síly. Všemi pravidelně opěvovaná Aréna letos předvedla svůj standard: režijně velmi dobře uchopené inscenace kvalitních dramatických předloh, a sice Zabijáka Joea Tracyho Lettse v režii Jiřího Pokorného a Čechovových Tří sester v režii uměleckého šéfa Ivana Krejčího. Klimszova inscenace Chacharije ke mně vinou ryze ostravského tématu a překvapivě i šablonovitého herectví naopak příliš nepromluvila.

Ty největší divadelní zážitky se však pro mě letos neočekávaně konaly jinde – v Divadle Petra Bezruče, které se prezentovalo coby mladá progresivní scéna s výrazným režijním rukopisem, a to v případě všech tří inscenací. O inscenaci klasického dramatu jde přitom pouze v případě Maryši umělecké šéfky Janky Ryšánek Schmiedtové, zatímco Kouř Adama Svozila a Kristýny Kosové je razantní adaptací filmové předlohy a #nejsemrasista_ale Braňa Holička představuje autorský počin. Bezručům proto věnuji samostatný článek, který vyjde v příštím čísle.

Stejně jako v předchozích letech i letos program doplnily tři rozborové semináře, tentokrát v Centru PANT, což je kulturní prostor spojený s kavárnou a knihkupectvím, který byl otevřen před dvěma lety v blízkosti Divadla Jiřího Myrona. Pod vedením Tatjany Lazorčákové se semináře vrátily k původnímu konceptu, kdy danou inscenaci v tříminutovém příspěvku představuje nejdříve student a poté profesionální kritik, případně divadelník. Studenti byli v diskusích oproti předchozím ročníkům výrazně aktivnější a zcela dobrovolně se realizovali i ve vydávání nezávislého festivalového zpravodaje Splav zahaleného do vodácké tematiky. Na diskusích se ukázalo, že se jejich plátek dokonce čte více než oficiální zpravodaj festivalu, který tentokrát vycházel na nových oficiálních stránkách formou blogu. Na hotelu totiž dva dny nefungovala wifi…

Velkou radost mi udělal zájem, jaký o festivalové semináře projevilo Divadlo Mír. Jeho herci se v hojném počtu dostavili na nedělní seminář, kdy se diskutovalo o inscenaci hry Sébastiena Thiéryho Kdo je pan Schmitt? v režii Václava Klemense, neboť i bulvární divadlo podle ředitele Alberta Čuby potřebuje svou kritiku. V krku se mi udělal velký knedlík, protože šlo zrovna o můj příspěvek a byla jsem poměrně kritická, jelikož Thiéryho absurdní drama tvůrci zploštili a hrají jej opravdu spíše jako divácky vděčnou bulvární komedii, jakkoli zábavně herecky podanou. Pak jsem ho ale polkla: Co jiného než takto otevřený a přímý dialog s tvůrci si kritik může přát?

Velký závěrečný dík patří organizátorům za zvolnění festivalového tempa: se třemi představeními denně se i divadelní kritik může jako normální člověk naobědvat, posilnit se kávou před tím večerním a po něm třeba ještě napsat článek, neboť nezačíná v deset, ale v půl sedmé. Pokud bych tedy měla shrnout letošní festival ostravských činoherních divadel jednou větou, zněla by takto: Co ubral OST-RA-VAR na kvantitě, to přidal na kvalitě jednotlivých velmi vyrovnaných produkcí.

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 7. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: OST-RA-VAR: Kvalita zvítězila nad kvantitou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ