Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ost-ra-var jede! (No. 6)

    Po překonaném spánkovém deficitu zjišťujeme, že se nám zcela nepodařilo vytěsnit nálož ostravarských prožitků a že si přehlídka zaslouží celkové zhodnocení. A to jak letošního ročníku, tak fenoménu ostravského činoherního divadla. Rozhodli jsme se pro malý experiment. Scházíme se znovu ve třech, debatujeme, rozvažujeme a přeme se o to, čím je divadlo moravskoslezské metropole typické, odlišné, výjimečné. Poslední díl je nejen příspěvkem bilančním, ale hlavně ryze týmovým.


    Klenoty z půdy

    Ost-ra-var 2011 připomínal probírání pozůstalostí uložených na půdě. Bylo tam pečlivě zabalené rodinné stříbro (Konec masopustu, Její pastorkyně), zaprášené vydání jedné knihy (Marat/Sade), řádně uschovaná, z útrob zapomnění vytažená Schormova dramatizace Procesu, ale i kostlivci ve skříni: dvoje incestní pedofilní znásilňování (Rodinná slavnost, Cenci) a dvojí genocida (Lebensraum, Jubileum). Objevily se i staré pohledy z Ruska, které stále voněly rozlitou vodkou (Tarelkinova smrt a Moskva-Petušky). Když diváka omrzelo prohledávání minulosti, měl možnost podívat se na porno (Pornohvězdy, Rozborové semináře).

    Podstata je v diskusi

    Ost-ra-var zaujímá výjimečné postavení mezi divadelními přehlídkami, které se konají v ČR. Již třeba jen proto, že kromě prezentace sezonní jevištní úrody, dlouhodobě rozvíjí i kritickou platformu. Zdejší tvůrci se reflexe nebojí, dokonce ji vítají, což potvrzuje jejich hojná účast na rozborových seminářích. Organizátoři již několik let iniciují festivalový Zpravodaj, do jehož řad rekrutují studenty a mladé teatrology z českých i slovenských odborných škol. Písemná reflexe není zas tak neobvyklým festivalovým jevem, odborná debata o viděném však ano. Avšak nepochopitelně se rok co rok v řadách renomované kritické obce objevují stále stejné tváře, kdežto valná většina kritiků festival setrvale ignoruje. V anketách divadelních cen pak nutně Ostrava zůstává nepovšimnuta.

    Spolupráce bez svárů

    Tereza Dočkalová (Aňa), Norbert Lichý (Gajev) a Gabriela Mikulková (Varja) ve Višňovém sadu režiséra Ivana Krejčího v Komorní scéně Aréna (premiéra 21. 3. 2009). Snímek KSA Ostrava

    Nepřehlédnutelným faktem je, že ostravská divadla oproti konkurenčním scénám v jiných městech dokážou organizačně a organicky spolupracovat, a pokud k nějaké rivalitě dochází, není z vnějšího pohledu vidět. Kmenový režisér Národního divadla moravskoslezského Janusz Klimsza pravidelně hostuje v Komorní scéně Aréna a byl po určitou dobu uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče. Dřívější umělecký vedoucí DPB Jan Mikulášek vytvořil několik titulů na jevištích NDM. Umělecká provázanost je nejvíc viditelná v hostování herců. Když hostují v jiném z ostravských divadel (nikoli mateřském), nemá to nádech přeběhlictví, jde o interní spolupráci a snahu o využití potenciálu originálního hercova typu. Nejlepším příkladem budiž inscenace Višňového sadu Ivana Krejčího v Aréně, kde byla obsazena Gabriela Mikulková z Národního divadla a Norbert Lichý od Bezručů.

    Stanislavskij by plesal

    Přes výrazné režijní osobnosti je ostravské divadlo především divadlem výsostně hereckým. Málokde jsou k vidění tři soubory s tak vyrovnaným tvůrčím potenciálem. Vyjma Norberta Lichého, který je fenoménem sám o sobě, snad žádný z jeho členů se dosud nedostal do širšího povědomí, není tváří seriálů a podobných filmových zhůvěřilostí. Veškerou energii a talent obětují divadelnímu procesu, možná proto na diváka z jeviště dýchá svěžest a pocit absolutního odevzdání. Neberou divadlo jako fabriku nebo bědný přívěsek svého „stroje na peníze“ jinde.

    V Ostravě neberou divadlo jako bědný přívěsek stroje na peníze… Plynojem v Dolní oblasti Vítkovic se proměňuje na unikátní kongresové centrum, ve kterém by se na jaře měl konat jeden z koncertů 37. ročníku Janáčkova máje a chystá se i spolupráce s operou NDMS. Snímek PAVEL SONNEK

    Jasně čitelný ksicht

    Letmým pohledem na česká divadelní luka a háje smutně konstatujeme, že dramaturgická odvaha repertoárových scén je čím dál mizernější. Tohle přece nemůžeme uvést, kdo by nato chodil! Jak vyprodáme hlediště? – častý argument, kterým končí jakékoliv, třeba zpočátku progresivní uvažování o tom, co uvést v následujících sezonách. Nakonec místo důstojného boje složí dramaturgové většiny českých divadel zbraně a vytvoří neorganickou a mnohdy navíc nelogickou směsici titulů, jež hrdě označí dramaturgickým plánem. Ti poctivější se alespoň snaží oslími můstky a pod rozličnými hesly: Sezona zmaru, Hledání identity, Víra v nás zamaskovat nekoncepční úlitby divákům. S něčím podobným se v Ostravě setkáme jen zřídkakdy. Národní divadlo moravskoslezské se sice pyšní třeba i muzikálovými novinkami – pořád je to kamenná oficiální scéna s přespočetnými sedadly, které je potřeba denně zaplnit – ale mimo tuhle na diváka zaostřenou (dalo by se tedy říci racionálně vykalkulovanou) linii rozvíjí i linii diskutabilních, řídce uváděných či dosud vůbec neuvedených textů. Aktuálně Cenci, Marat/Sade, Gottland, Moskva-Petušky či starší Mein Kampf.

    Viktor Dvořák (Gabriel) a Tereza Vilišová (Britney Spears) ve světové premiéře hry Petra Kolečka Britney Goes to Heaven, r. Daniel Špinar, prem. 29. září 2006, Márnice DPB Ostrava. Snímek PETR HRUBEŠ

    Některá česká divadla se ráda pyšní prvenstvím české nebo dokonce světové premiéry, ale často jde o tak nevalnou kvalitu textu, že nebývá o co stát. V Ostravě jsme měli v posledních letech možnost vidět české premiéry hned několik vysoce kvalitních titulů: Baviče Joe Penhalla (NDMS), Ostatní světy Kate Atkinsonové (NDMS), Blechu Naomi Wallace (KSA). Brány současného úspěchu dnes snad nejhranějšího českého dramatika Petra Kolečka, tehdy ještě studenta DAMU, se začaly otevírat v Divadle Petra Bezruče, které uvedlo jeho debut Britney Goes To Heaven. Co se týče Národního divadla moravskoslezského, které ač by mohlo mít kamennost vetknutu přímo do své podstaty, nesází na trio či kvartet zavedených a léty prověřených režisérů, ale nabídlo hostování začínající režisérce Anně Petrželkové (Cenci). Mimochodem, tato hra Percy Bysshe Shelleyho byla uvedena v našem prostředí teprve podruhé. Už sám způsob její aktualizace režisérkou ve spolupráci s dramaturgyní Klárou Špičkovou stojí za pozornost. Netřeba připomínat, že zdejší Národní divadlo stálo u zrodu velkých opusů Mikuláškových, že jako vůbec první velká scéna ho oslovila ke spolupráci.

    Koncepce a poetika Bezručů a Arény je pak nad vší kritickou pochybnost. Obě mají jasně čitelný umělecký rukopis a tvář.

    Divadlo Petra Bezruče: druhé nejstarší ostravské profesionální divadlo vzniklo těsně po válce, v roce 1945. Tehdy neslo název Kytice a bylo určeno především mladému publiku. Během let několikrát změnilo adresu i název. Dnes je provozuje soukromá Divadelní společnost Petra Bezruče, která je finančně podporována z městského rozpočtu. Letošní ročník Ost-ra-varu se v budově – z důvodů rekontrukce – nehrálo. Jak bude vypadat a co se v ní bude hrát příští rok? Snímek Portál města Ostravy

    Bezruči dlouhodobě dramaturgicky směřují ke dvěma liniím: tou první je aktualizování klasických či jinak prověřených textů a druhou je hledání dramatiky, která může nějakým způsobem oslovit mladé publikum. Vesměs se buď jedná o do jisté míry provokativní titul (Pornohvězdy) nebo o adaptace filmových námětů (Rodinná slavnost), často kultovních snímků (Prolomit vlny, Zběsilost v srdci).

    Komorní scéna Aréna bývá srovnávána s pražským Činoherním klubem. Co do hereckého mistrovství může být přirovnání na místě – ovšem jen pokud máme na mysli zlatou éru „Činoheráku“ v šedesátých a sedmdesátých letech. Ale co se týče dramaturgie, jsme v případě Arény opět o několik délek napřed: co do stránky divácké náročnosti stačí porovnat inscenaci Impresária ze Smyrny Činoherního klubu (Carlo Goldoni) se Svatbou Arény (Witold Gombrowicz), které se objevily na repertoáru v rozmezí dvou sezón. Mimochodem, Národní divadlo moravskoslezské bylo prozatím jediným národním divadlem u nás, které se odvážilo uvést na svých prknech tohoto neobvyklého polského autora (Yvonna, princezna burgundánská, premiéra v červnu roku 2008).

    Renáta Klemensová (Iza), Vladimír Polák (Princ Filip), Edita Bandyová (Yvonna), Tomáš Jirman (Hofmistr) a Jiří Sedláček (Cyril) v Gombrowiczově Yvonně, princezně burgundánské (r. Radovan Lipus, NDMS Ostrava – Divadlo Antonína Dvořáka, prem. 21. 6. 2008). Snímek JOSEF HRADIL

    Podtrženo sečteno

    Ostrava je co do své divadelní kultury nesmírně inspirujícím regionem, na jehož výjimečnosti se shodnou všichni, kteří tuto oblast nějakým způsobem sledují. Vysvětlení, proč je ostravské divadlo nepopiratelným fenoménem, nepřinášíme, ani jsme k žádnému uspokojivému výsledku nedospěli. Stálo by možná za nějaký dalekosáhlý sociologický rozbor. Nicméně faktem je, že svou kvalitou a dramaturgickou náročností se ostravským divadlům daří realizovat onu vzývanou a u nás málokdy naplňovanou teorii o divákovi, který je k přijímání kvalitní tvorby vychováván tak dlouho, až ji začne nejen brát, ale i vyžadovat.

    BERENIKA URBANOVÁ + MARCELA MAGDOVÁ + OTTO LINHART

    /v tištěných Divadelních novinách se Ost-ra-varu 2011 budeme věnovat v čísle 22/2011, které vyjde v úterý 27. 12. – pozn.red./

    Za všechny tři tento text podepisuje


    Komentáře k článku: Ost-ra-var jede! (No. 6)

    1. Martin Zavadil

      Profilový obrázek

      Výborný shrnující text.
      Jen tak do diskuse… Při poznámce o Anně Petrželkové mě napadlo: Jak dlouho trvá, než režisér přestane být označován za začínajícího?

      11.12.2011 (14.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Zavadile,
      teď jste mne – jako redaktora původního textu – dostal. Stálo v něm totiž: „hostování mladé začínající režisérce Anně Petrželkové“, a já škrtl to „mladé“. Když to ale teď vidím, zřejmě jsem měl škrtat opačně, anebo oboje. Nicméně v českém divadelním prostředí je Anna Petrželková zatím spíše nezavedenou, svou pozici si vyšlapávající osobnost, tedy proto jsem ji bral jako „začínající“. Ale asi jsem spolu s autory podlehl povrchní floskuli.

      Pro zájemce přikládám Petrželkové profesní životopis převzatý z aktuálních stránek NDMS:
      Narodila se v roce 1984 v Brně. Patří mezi výrazné mladé talenty česko-slovenské režie. Vystudovala divadelní režii na VŠMU v Bratislavě v ročníku Petra Mikulíka. Absolvovala inscenacemi Heda Gablerová a Casablanca /mezi supy/. Během studia se účastnila studijní stáže v mezinárodním divadelním studiu Farma v jeskyni. Ihned po dokončení studia intenzivně působí na českých a slovenských profesionálních scénách – mj. Svíce dohořívají v Divadle 7 a půl v Brně, Kazimír a Karolína v Městském divadle Žilina, Nebezpečné vztahy ve Zlíně, Nora ve Štátnom divadle Košice, Svrbí v pražském A Studiu Rubín, Marx Bros. v brněnském HaDivadle, či Vyčištěno v olomouckém Divadle Na cucky. Za inscenaci Nora byla letos (2010 – pozn. aut.) nominována na cenu DOSKY (obdoba české ceny Thálie) jako režijní objev roku.
      A dodávám, že na letošním festivalu Divadlo Plzeň (bohužel ne na Ost-ra-varu) měla svou inscenaci Romea a Julie z Divadla Petra Bezruče (prem. 18. 3. 2011).

      11.12.2011 (15.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Praha

      Profilový obrázek

      Mel bych se zastavit v divadle, uz jsem tam davno nebyl

      20.12.2011 (17.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,