Ost-ra-var jede! (No. 4)
Sobotní finále, nepočítaje nedělní festivalový ocásek – rozborový seminář, který se každoročně, nepochopitelně a za bídné účasti koná ráno po sdružovacím večírku v klubu Divadla Jiřího Myrona, kde se konečně prolne hlediště a jeviště – bylo čajíčkem ve srovnání s náloží předchozích dnů. Žádná genocida, pedofilie ani jiné brutální násilnosti se nekonaly. I když se všechny tři závěrečné inscenace bezprostředně dotýkaly tématu smrti, dělo se tak s nadsázkou, uhlazeně až esteticky. Neobvykle krotká byla i druhá rozborová debata, nikdo nikoho nenapadal, nezesměšňoval ani nikam neposílal. O terminologických šarvátkách nemluvě. Tři páry očí se v neděli nad ránem rozloučily a vydaly se vstříc svým domovům. Následující text je kompilací postřehů a úvah z jejich pražských domácností, kde jim computer ozařuje smutnou tvář, neboť Ost-ra-var dojel do cíle. Jelikož jeden pár očí do neděle večera svá internetová okna ještě neotevřel, zavěšujeme zatím pohledy párů jen dvou.
MARCELA MAGDOVÁ + BERENIKA URBANOVÁ
:::
Příliš živočišný Proces
Michal Čapka v roli Josefa K. je oblečen coby správný úředník a – pochopitelně – připomíná samotného spisovatele s nezbytnou buřinkou a deštníkem. Snímek archiv KSA Ostrava
Divadelní dramatizace Procesu bývají závažným komentářem k aktuálnímu společenskému dění a některé se svým zpracováním stávají razantní metaforou doby, neboť se v nich jako ve vypouklém zrcadle ukazuje svět v celé své obludné absurdnosti. Většinou jsou divadelní inscenace Procesu hrány v současných kulisách a kostýmech, kteréžto „kafkárnu“ zpřítomňují i vnějškově. Touto cestou se ale v KS Aréna hostující režisér Ivan Rajmont nevydal. Zalidnil jeviště spoustou postav v černých sakách v kloboucích, které doplnil mosaznou postelí, dobovým divanem a lampou se zeleným stínítkem. Michal Čapka v roli Josefa K. je oblečen coby správný úředník a – pochopitelně – připomíná samotného spisovatele s nezbytnou buřinkou a deštníkem.
Vnější neaktualizaci Kafky nevnímám jako problém inscenace, to ostatně odpovídá dlouhodobě budované poetice Arény (ke stylizaci do přelomu století či jeho prvních dekád sahá KSA mimochodem velice často, vzpomeňme Svatbu, Dezertéra z Volšan, Procitnutí jara, Penzion pro svobodné pány…). Problém podle mne tkví poněkud jinde, ve volbě dosud jevištěm neprověřené dramatizace legendárního režiséra Evalda Schorma. Text pocházející ze Schormovy pozůstalosti měl Rajmont údajně schovaný téměř dvě desetiletí a čekal na vhodný okamžik, který nastal v době, kdy se rozhodl přijmout práci v Ostravě. V programu je uveden Schormův komentář: My chceme akcentovat všednost nebo každodenní běh života a hlavně humor tohoto běhu života. Skutečně, hercům se skvěle daří rozehrávat nejrůznější etudy, například při snídani hlídačů ve scéně zatčení Josefa K. nebo celá scéna z ateliéru malíře Titorelliho.
To je opravdu poněkud jiný výklad Kafky. Snímek archiv KSA Ostrava
Živočišnost a humor, akcentované Schormem, mají mimochodem v tomto výjevu konkrétní znázornění v tom, co se naddimenzováno skrývá ve spodním prádle Titorelliho (Albert Čuba), který je setrvale obklopen fanynkami. Ostatně celé putování Josefa K. procesem až k jeho odsouzení se jeví vlastně jen jako sled setkání s nejrůznějšími ženami, které se ho snaží dostat do postele (všechny si zahrála Tereza Dočkalová). To je opravdu poněkud jiný výklad Kafky, jenž by nepostrádal na zajímavosti (ač poněkud peprné, ostatně podobně vykládá Kafku Milan Kundera), nicméně se nemohu zbavit dojmu, že právě tento fakt je na úkor tématu samotné předlohy, totiž účinku absurdní tíže nepoznané viny a nemožnosti vzepřít se systému. Jak zaznělo v hodnocení jiné inscenace Komorní scény Aréna na letošním Ost-ra-varu, totiž Smrti Tarelkina: Chybí tu opravdoví démoni.
Josef K. má řadu monologů adresovaných přímo publiku. Při svých obhajobách bývá tak rétorický, že jsem si občas potajmu přála, aby už byl odsouzen. Jednoduše, ke ztotožnění s ním nedochází. Když se nelze ztotožnit s hlavním hrdinou, je vůbec možné emotivně pochopit Kafkovský odosobněný mechanismus, který Josefa K. obklopuje? Paradoxem je, že právě v tomto „světě odosobněnosti“ jsou scény prvotřídního citového vydírání. Například když hlídači v podání Alberta Čuby a Vladislava Georgieva prosí Josefa K., aby se jich zastal a oni nedostali namrskáno. Nebo když právník Pavla Cisovského předvede – herecky vynikající – hypochondrický záchvat v momentě, kdy mu Josef K. oznámí, že už nechce být jeho klientem.
Inscenace nabývá na síle až tehdy, kdy se ztrácí onen „humor běhu života“. Když je jiný klient – Blok (René Šmotek) – advokátem ponižován, Josef K. se jej zastane a je Blokem následně napadnut, protože v hierarchii procesu nikdo o hodnotu lidské důstojnosti nestojí a Blok raději advokátovi líže nohy. Na druhou stranu, jistá trapnost smrti Josefa K., kdy je zapíchnut v posteli a hlava mu spadne do narozeninového dortu, patří k těm, ve kterém se záměr autorů zachytit absurditu obyčejnosti podařil. Poslední věta Josefa K. zní: Jsem zabit jako pes a dva hlídači, respektive exekutoři to komentují: Tak to jsem ještě neslyšel a při tom obírají dort z obličeje mrtvého.
BERENIKA URBANOVÁ
///
Její pastorkyni velké jeviště a stylizované gesto sluší
Sošnou tragiku i působivé utrpení předvedla Gabriela Mikulková ve svých rolích již nesčetněkrát. Snímek RADOVAN ŠŤASTNÝ
O tom, že v Ostravě mezi divadly neexistuje konkurenční zášť, že si soubory vzájemně půjčují herce a zvou k hostování režiséry, svědčí i mnohé inscenace uvedené v rámci Ost-ra-varu. Šťastnou volbou byla pozvánka uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče Martina Františáka, výrazného tvůrce své generace, k nastudování tragédie lásky a viny z Moravského Slovácka Její pastorkyňa Gabriely Preissové. Nešlo o první režisérovo setkání s realistickým dramatem – Petra Hřebíčková získala za roli Maryšy v jeho inscenaci v Městském divadle Zlín Cenu Thálie za rok 2008.
I nyní se s národní klasikou vypořádal režisér důstojně a s citem. Klíčem k interpretaci mu byl důsledný dramaturgický rozbor charakterů postav a jejich vzájemných vztahů (dramaturgie Klára Špičková), minimalistická, leč sdělná scénografie (Jana Štěpánka) a řetězec stylizovaných mizanscén (zejména závěrečný průvod za bláznem vlekoucím truhlu – bílou rakev novorozeněte, který se záhy proměňuje ve svatební průvod). Přednosti inscenace ale jen velmi pozvolna vyplouvají na povrch. Bez zájmu začíná trialog Jenůfa / Stařenka / Laco. Z počátku neohromí ani scéna tvořená vyvýšeným můstkem, protínajícím kolmo jeviště a za ním se tyčící strážní věží (posed), ze které jsou ohlašována jména rekrutů, vše podtrhnuto modře nasvíceným horizontem. Postavy hlasově poddimenzované se jako by utápěly ve velkém prostoru (možná to bylo způsobené hlasitou hudbou, přes kterou nebylo hercům rozumět). Radikálním zlomem a jako by teprve opravdovým „startem“ inscenace je až živelný nástup přibíhající chasy v čele s podnapilým Števou Igora Orozoviče. Právě v něm našla představitelka Jenůfy Gabriela Mikulková skutečného spoluhráče. Najednou jako by se zmátořili i ostatní. František Strnad zmírnil emoce svého Lacy (jeho prvotní afekty oscilovaly na hraně únosnosti) a Marie Logojdová v roli Kostelničky nabídla zpočátku neakcentovaný dramatický prožitek. Sošnou tragiku i působivé utrpení předvedla Gabriela Mikulková ve svých rolích již nesčetněkrát (mým dodnes výsostným zážitkem je její ztvárnění Hedy Gablerové v DJM), ale příjemným zjevením byla – aspoň pro mne – interpretace Števy. Bylo obdivuhodné, s jakou plasticitou se podařilo Igorovi Orozovičovi vytvořit tohoto mládence, sice povrchního a se zájmem o krásu, ale současně vnitřně rozpolceného a zoufalého, skutečného člověka s přednostmi i neřestmi. Herce samotného pokládám za objev letošního Ost-ra-varu. Každá z jeho postav byla herecky i charakterově výrazně odlišena – jak zde, tak v Amadeovi a v Cenci.
Františákova inscenace Její pastorkyně pracuje s velkým jevištním plátnem, do kterého nenásilně, bez brutálních aktualizací vsazuje režisér silný, dodnes rezonující příběh. Dokládá životaschopnost klasického českého realistického dramatu i na současné scéně.
MARCELA MAGDOVÁ
///
Vtipné i diskutabilní glosy ze druhého rozborového semináře v odposlechu
Rodinná slavnost
Já to musím vrátit do těch bot. Boty jsou zástupné. Vybublá to tímhle jedním banálním motivem. (Vladimír Just)
To byl naordinovaný optimismus obřadníka Tomáše Dastlíka. (Vladimír Just)
Blecha
Proč se inscenace jmenuje Blecha, když v inscenaci jediná je namalovaná na podlaze a víme, že tento druh hmyzu je hlavním přenašečem moru? (Roman Sikora)
Marat/Sade
Představení se mnou nekomunikovalo. Měla jsem pocit, že se mě netýká. (Věra Ptáčková)
Maratovo téma není jeho kožní nemoc, ale revoluce. (Vladimír Just)
Blázen se nemusí pořád kývat, duševní choroba nespočívá ve stálé akci. (námi neidentifikovaná osoba)
Tahle inscenace se nepokouší o nic. Nechce nikomu dát do držky. (Johana Kudláčková)
Cenci
Tohle vidím v televizi denně, to co ta nebohá rodina páchala mě nezajímalo. (Věra Ptáčková)
Já mám boty ještě od převratu a to neříkám od kterého. (Vladimír Just)
To byla strašně antimužská inscenace. Muži v ní jsou směšní, etuda směšnosti a trapnosti. (Vladimír Just)
Bluesmeni
Mě polovina nadchla, ale od jistého momentu mě doslova přestala bavit, šlo o sebeexibici režiséra. (Josef Herman)
Konec masopustu
Scéna je zaplněna veškerým mobiliářem, který není zcela využit, což je dobře, jinak by z toho byl Marat/Sade, kde se všechno hýbalo vším. (námi neidentifikovaná osoba)
Král je v inscenaci sedícím mementem. (Tereza Sieglová)
Josef Topol není bytostný dramatik. (Johana Kudláčková)
:::
Vítězové ankety festivalového Zpravodaje
NEJ… z Ost-ra-varu!
Nejlepší kostým: HANA HOLMANOVÁ za Cenci v NDM
Nejlepší hudba: JOZEF VLK za Cenci v NDM
Nejlepší scénografie: TOM MILLER za Cenci v NDM
Nejlepší mužský herecký výkon: IGOR OROZOVIČ za Amadea v inscenavi Amadeus v NDM
Nejlepší ženský herecký výkon: TEREZA DOČKALOVÁ za Mitzi v Jubileu v KSA
Nejlepší inscenace: RODINNÁ SLAVNOST režiséra Martina Františáka v DPB
Pod výsledky ankety se víceméně podepisujeme s tím rozdílem že, kolega Otto Linhart nominoval na absolutního vítěze Moskva – Petušky v klubu DJM, Berenika Urbanová Gottland v DJM a Pavlu Gajdošíkovou za ženský herecký výkon za roli Single Smithové v Bluesmenech DPB.
/Více se o festivalu můžete dozvědět na facebooku a festivalových stránkách Ost-ra-var. Link na festivalový Zpravodaj z tohoto dne: Zpravodaj No. 5. Recenze na jednotlivá představení přehlídky najdete také na stránkách Rozrazil Online./
Komentáře k článku: Ost-ra-var jede! (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin Zavadil
Námi neidentifikovanou osobou jsem ještě nebyl.
05.12.2011 (17.52), , Trvalý odkaz komentáře,