Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    OST-RA-VAR 2017: Smrt velké činohry?

    OST-RA-VAR, který letos proběhl v termínu od 29. listopadu do 3. prosince, potvrdil pochybnosti, jež se na festivalových seminářích živě diskutovaly v letech minulých. V Ostravě kvetou komorní scény a velká činohra se potýká s četnými problémy.

    Vedle Komorní scény Aréna, jejíž inscenace jako již tradičně sklidily největší ohlas, upoutala pozornost kritiků také Stará aréna, letos poprvé zařazená do hlavního programu. V off programu pak divadelní mapu moravskoslezské metropole doplnilo nově vzniklé vítkovické Divadlo Mír se svou spíše oddechovou, komediální tvorbou a nechybělo ani představení Bílého divadla.

    Highlightem festivalu pro mě byly jednoznačně inscenace Vojtěcha Štěpánka v divadle Aréna: divácky úspěšný Obraz francouzské autorky Yasminy Rezy a Havlovo Vyrozumění. V obou případech režisér citlivě propojil komediální potenciál her s jejich mnohem naléhavějším poselstvím, jež se do mě v tomto kontrastu zarylo o to hlouběji. Herectví je na poměry souboru celkem civilní a grotesknost do něj proniká spíše místy (ve Vyrozumění více), čímž podtrhuje absurditu situací, jež nám jsou přitom ze života velmi blízké.

    Všechny tři inscenace Arény – Obraz, Vyrozumění a Smíření – spojuje scénografie Milana Davida, jež se vždy zakládá na nějaké čitelné metafoře, pojící se s tématem hry, a zároveň nabízí celou řadu možností využití herecké akci. Nejvíce patrné je to právě ve Vyrozumění, kde je na jevišti postavena dvojitá stěna se třemi dveřmi tak, aby herec, vcházející na scénu, musel projít vždy dvojicí dveří. Ocitáme se tak v absurdním světě byrokracie, v němž má kdejaké lejstro větší hodnotu než zdravý selský rozum a kromě toho, že je zde celý zbytečný odbor, zabývající se ptydepe, na tomto úřadě i obyčejnou stěnu omylem postavili dvakrát.

    Vůjtkovo Smíření nastudoval umělecký šéf divadla Ivan Krejčí. Mou diváckou pozornost poutalo bezesporu méně nežli oba Štěpánkovy počiny, její kolísání lze ovšem přičíst na vrub i ne tak soudržně vystavěnému dramatickému textu. Za ocenění však stojí především téma, jež jím Vůjtek otevírá. Ve třetím dílu historicko-politické trilogie, navazujícím na hry S nadějí i bez ní a Slyšení, se zamýšlí nad kontroverzní etapou českých dějin, jež náš národ zcela výjimečně nestaví do role obětního beránka, ale vykresluje jej jako pomstychtivé, krvelačné monstrum. Benešovy dekrety s sebou nesou téma kolaborace, bezpáteřnosti a kolektivní viny, se kterou český národ musí žít. Téma v našem kontextu podobně zásadní jako například v německém divadle dosud reflektovaný holocaust. Za největší devizu Krejčího inscenace považuji fakt, že se neuchýlila k zobrazení přímé paralely mezi historickým námětem a současnými xenofobními náladami ve společnosti. Vlastenecké výstupy sboru na předscéně pojal režisér spíše nadčasově a varovné poselství je díky této obecnosti o to naléhavější. A závěrečná divadelní metafora milosrdného, avšak zároveň nebezpečného (ne)fungování lidské paměti je opravdu působivá.

    Druhé a třetí housle

    Národní divadlo moravskoslezské představilo dvě výpravné historické inscenace v Divadle Jiřího Myrona, komornější vztahovku Hodina před svatbouDivadle Antonína Dvořáka a dvě inscenace studiové: Teď mě zabij ve zkušebně Jiřího DvořákaObyčejný životDivadle loutek. Obyčejný život režiséra Josefa Kačmarčíka vzbudil nejvíce pozitivních reakcí u mladšího publika; kritici jej vyzdvihli především pro přínos jiného typu textu do divadelního prostředí, jemuž stále vévodí spíše tradiční dramatická forma. Dánský dramatik Christian Lollike v něm kombinuje několik dějových linií, které se navíc v různých variacích opakují, a příběhy postav, nazvaných jednoduše A, B a C, se odvíjejí stále dokola.

    Inscenace Teď mě zabij v režii Janusze Klimszy popudila některé kritiky pro svůj přílišný naturalismus, který může být v zobrazení postižených lidí vnímán až jako neetický; jiní výstižnost hereckých výkonů naopak ocenili. Já jsem se do zkušebny s omezenou kapacitou bohužel nedostala. Klimszova Hodina před svatbou byla na rozborovém semináři za všeobecného přitakání nekompromisně označena za dramaturgický omyl. Hra sleduje rozpad vztahů v rodině, jejíž otec vlastní továrnu na bonbony, kde pracují jeho tři synové. Za otcovými zády se rozhodnou továrnu prodat, což vyplyne na povrch ve svatební den jejich sestry, jenž se tím promění v takové malé rodinné peklo. Cestou z divadla jsem přemýšlela o řadě filmů, které mi hra připomněla, sama o sobě mě ovšem nezaujala. Na jevišti se hodně mluvilo, postavy byly vesměs nesympatické, a jejich problémy mi tak byly zcela cizí.

    Ještě úmornější byly v porovnání s komorními počiny inscenace v Myronovi, což se na této scéně bohužel pomalu, ale jistě stává záležitostí zcela běžnou. Hra Viliama Klimáčka Sissi (Útěky Alžběty Rakouské) se podobně jako Hodina před svatbou ukázala být ne zcela zdařilou dramaturgickou volbou a předlouhá inscenace Petera Gábora postupně skomírala v nedramatičnosti a žánrové i tematické roztříštěnosti. Nedotkla se mě ani svým zdánlivě aktuálním tématem – a sice zobrazením Alžběty jakožto vzoru moderní ženy. Vinou přílišné snahy o plastickou psychologii postavy se dostala do popředí i řada jejích negativních vlastností a já necítila důvod se s ní jakkoli ztotožnit. Inscenaci jsem pak četla pouze jako historický dokument bez přesahu k současnosti. U historicko-politického dramatu Car Samozvanec Adolfa Nowaczyńského o rusko-polské xenofobii jsem jeho aktuálnost vnímala mnohem více; poměrně megalomanská jevištní podoba polského režiséra Andrzeje Celińského však veškerou účinnost zcela oslabila. Téma se utopilo v přemíře režijních nápadů a prostředků, jež často zůstaly nedotaženy a nepochopeny.

    Inscenace PS: …odepiš! z Divadla Petra Bezruče ohromí především množstvím kostýmů a rekvizit, méně už pak humorem… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

     

    Divadlo Petra Bezruče na letošním OST-RA-VARu nikterak nevynikalo, a to ani v pozitivním, ani v negativním směru. Vedle divácky vděčné Krásky z Leenane Martina McDonagha s poměrně slušnými hereckými výkony, avšak v Klimszově režii zatěžkané přílišným realismem na úkor groteskní komiky uvedlo i dva dramaturgicky odvážnější počiny.

    Marián Amsler zde režijně zpracoval románovou trilogii švýcarské autorky maďarského původu Agoty Krisfot s názvem Velký sešit, vyprávějící příběh dvou chlapců-dvojčat, kteří prožívají hrůzy druhé světové války na švýcarském pohraničí. Z nevinných dětí rostou pod vlivem událostí drsní hoši, kteří se nezastaví před ničím. Svět a jeho hodnoty se rozpadají a stejně tak i scéna: velký zelený kopec je ve druhé části inscenace rozložen na jednotlivé fragmenty popsané textem románu. A divák už neví, čemu věřit: Byli bratři skutečně dva? Nebo jde o metaforu rozdělené Evropy?

    Autorem poslední inscenace s názvem PS: …odepiš! je Lukáš Brutovský, který se rozhodl vytvořit scénickou koláž z krátkých textů pohlednic. Jednotlivé výstupy byly často velmi zábavné a nejlépe fungovaly ve chvíli, kdy se vzájemně prolínaly – postava přešla z jedné situace do druhé a v ní zaujala jiný postoj – nebo kdy se výstupy s různými variacemi opakovaly. I tento princip se však po nějaké době vyčerpal a inscenace, jež nenesla žádné výrazné zastřešující téma, se postupně omrzela a můj divácký zážitek se omezil pouze na obdiv k hercům, kteří v jejím průběhu vystřídali asi největší množství kostýmů, jaké jsem kdy v jednom představení viděla – tedy k aspektu ryze technickému. V závěru, kdy na scénu přišli herci ve skafandrech, jsem pak měla pocit zcela opačný, a sice že tvůrci hledali prostředek dostatečně výrazný na to, aby negradující inscenaci zakončil, ale vezmu-li v potaz, jak dobře skafandry vypadaly a jak velkou položku v rozpočtu zřejmě tvořily, využili je žalostně málo.

    Z nabídky Staré arény jsem viděla pouze absurdní hříčku Pavla Gejguše Vánoce u Ivanovových, jež skvěle balancovala na hraně mezi groteskní parodií Vánoc a mrazivým příběhem plným brutálního násilí, který propojuje dílo Alexandra Vveděnského s jeho životem ve stalinském Rusku.

    Mládí vpřed!

    Off program jsem tentokrát bohužel nestihla vůbec, jelikož jsem měla práci s přípravou příspěvků do festivalových seminářů. Ty letos získaly novou podobu: tematické byly zrušeny a zhlédnuté inscenace se probíraly na třech seminářích rozborových v kavárnách jednotlivých divadel. Tentokrát rovněž neprobíhalo hodnocení inscenací formou studentského referátu a koreferátu profesionálního kritika, ale angažována byla čtveřice mladých, začínajících kritiků (studentů či čerst­vých absolventů), jež se o všechna festivalová představení podělila, a na seminářích mluvil každý z nich vždy o jednom. Mě a Barboru Etlíkovou z Katedry teorie a kritiky DAMU v této čtveřici doplnili Aleš Kolařík z brněnské Masarykovy Univerzity a Petr Dvořák z Univerzity Palackého v Olomouci. Ostatní studenti a kritici se k představení a danému příspěvku vyjadřovali v otevřené diskusi; v dalších dnech, kdy jsme příspěvky koncipovali méně jako analýzy a spíše jsme v nich otevírali konkrétní témata či problémy, tato diskuse fungovala o poznání lépe. Všechny inscenace, včetně těch offprogramových, také tradičně reflektoval festivalový zpravodaj.

    ///

    Více o letošním OST-RA-VARu zde:

    Hra na Vodáky


    Komentáře k článku: OST-RA-VAR 2017: Smrt velké činohry?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,