Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Osamělé duše

    Melancholická skladba Eleanor Rigby (All The Lonely People) skupiny Beatles je jedním z motivů, které posunují do současnosti naturalistické drama Gerharta Hauptmanna Osamělé duše v inscenaci vídeňského divadla Volkstheater. Budoucí nositel Nobelovy ceny a jeden z nejvýznamnějších německých dramatiků hru napsal v roce 1891 v sedmadvaceti letech jako svůj teprve třetí opus pro divadlo. Ve všech se tehdy intenzivně zabýval dusivými rodinnými poměry, neuspokojivými vztahy a předstíranou morálkou.

    Anna (Gitte Reppin) přitahuje Johannese (Nick Romeo Reimann) svou bezprostředností a nezávislostí FOTO TOMÁŠ RUBÍN

    Čtyři postavy z Osamělých duší – tehdy autorovi vrstevníci – tápavě hledají vnitřní svobodu, zdroj radosti a tvůrčí síly i způsob, jak milovat své bližní. Mladý akademik Johannes Vockerat, jeho manželka Käthe, jež právě porodila syna, přítel a malíř Braun či emancipovaná studentka Anna Mahr se každý po svém vymezují vůči řádnému životu a tradiční rodině, jak je v dramatu reprezentuje generace rodičů Vockeratových, opírající své nároky o jasně nalinkovaná společenská pravidla i náboženské představy.

    Všichni se setkávají ve venkovském domě na břehu jezera, kde mladá rodina hledá klid po narození dítěte. Johannesova matka pevnou rukou pečuje o čerstvou rodičku i syna. Braun, který prožívá tvůrčí krizi, využívá jejich pohostinství. Návštěva jeho svobodomyslné přítelkyně ze studií je impulzem, který už tak neutěšené lidské vztahy rozráží jako kámen stojatou, páchnoucí vodní hladinu.

    Hra je to temná, v interpretaci Volkstheateru ještě zasazená do neskutečné, černé „krajiny“, v níž se u země neustále jako mlha převaluje dým z kouřostroje. V pozadí scény ilustruje zahradu papundeklový kopec růží – kulisa jako zapomenutá ze starých časů. Po stranách u portálů se v podobně „barvotiskové“ estetice vzhůru otevírají dlaně rukou v nadživotní velikosti a nejasném, prosebném či bezradném, gestu.

    Jednotlivé výstupy vizuálně odděluje zvláštní světelný efekt, který na kulisách vytváří chvějící se zrnění, podobné tomu, jaké vzniká na televizní obrazovce při ztrátě signálu. Scéna působí dojmem současné výtvarné koláže a podtrhuje depresivní atmosféru Hauptmannovy hry. Stejně jako hudba: zpomalený, jakoby drhnoucí motiv již zmíněné skladby, v níž se Beatles ptají, kde se vzali všichni ti osamělí lidé. Z nadčasově černo-bíle koncipovaných kostýmů se vymyká vetřelkyně Anna v jedovatě žlutých šatech, už jaksi dopředu signalizujících nebezpečí.

    Pod inscenací je kromě režiséra a uměleckého ředitele Volkstheateru Kaye Vogese podepsán autor textové úpravy Jan Friedrich a soubor. Od až abstraktně definovaného scénického prostoru se odrážejí výrazné, psychologicky přesné herecké studie postav, které dostojí Hauptmannovým naturalistickým portrétům a z nichž každá zároveň představuje určitý životní postoj a přístup ke světu.

    Obraz je to vlastně beznadějný: Manželství Käthe a Johannese prochází krizí, ani jeden v něm nenachází smysl a nedává jim ho ani čerstvě narozené dítě, k němuž vlastně nic necítí. Neurotický Johannes (Nick Romeo Reimann), nespokojený sám se sebou, si uvolňuje frustraci slovními agresemi vůči své submisivní ženě. Käthe (Anna Rieser), aniž by si uvědomovala jak, se ocitla v roli mučednice a neví, jak z ní. Železná laskavost její tchyně, paní Vockerat (Anke Zillich), na ni dopadá jako kladivo, muž před ní utíká. Bezprostřednost a nezávislost provokující Anny ho totiž přitahuje jako hlas sirény. Má pocit, že se konečně dotkl života, ale tušíme, že následovat bude ztroskotání.

    Těžko odhadnout, jak moc aktuálně ten dvouhodinový ponurý Hauptmannův disput na téma individuální svobody a přirozených lidských vztahů v excelentním hereckém provedení (na Nestroyovu cenu byly nominovány představitelka Käthe i paní Vockerat) rezonuje v rakouském kontextu. V tom českém se ale zdají některé odkazy na zásady křesťanské morálky, jak ji reprezentují rodiče Vockeratovi, dost anachronické a celý ten divadelní spor poněkud akademický.

    Volkstheater Wien – Gerhart Hauptmann: Osamělé duše (Einsame Menschen). Režie soubor, Jan Friedrich a Kay Voges, dramaturgie Matthias Seier, kostýmy Vanessa Rust, hudba Felich Rösch. Premiéra 29. září 2021 (psáno z uvedení 3. prosince 2022 v Divadle na Vinohradech).


    Komentáře k článku: Osamělé duše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,