Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opery neopery

    Vlastně s tím začal Richard Wagner, ovšem až ve 20. století se objevilo víc oper, jejichž libreta zpracovávala dramatickou nebo literární předlohu (například Bergův Vojcek či Janáčkovy Zápisky z mrtvého domu). Později se začaly označovat německým termínem Literaturoper (literární opera). Dnes vznikají opery na základě textů, které neobsahují ani špetku dramatického potenciálu – dvě takové kompozice přinesly během jediného dne letošní Ostravské dny 2015.

    Afterword

    Gwendolyn Brown díky úžasnému rozsahu svého hlasu přesvědčila o převleku do mužské postavy. George Lewis: Afterword FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Petr Kotík už vloni v Ostravě uvedl operu Master-Pieces (Mistrovská díla) na text přednášky Gertrudy Steinové „Co jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo“, která se zabývá filosofickými podmínkami vzniku mistrovského díla, akcentuje protiklad pojmů identita a entita. Skladatel její úvahu zhudebnil tradiční operní strukturou: základ díla, ariózní monolog hlavní postavy, komentuje ansámbl tří mužských hlasů, zaznívají i krátké dvojzpěvy, tria, ba i kvarteta. Pro letošní uvedení Kotík kompozici rozšířil o zhruba dvacet minut a vzdálil operním vzorcům – kromě nové hudby (instrumentálního úvodu) přibyla i slova: texty o válce z deníku Gertrudy Steinové, psaného v letech 1943–1944, se nezpívají, ale čtou, rozděleny mezi dva mužské a jeden ženský hlas. Instrumentální část zní jako vypsaná aleatorika, vokální je kombinací expresivní deklamace a melodického zpěvu. Kotíkova hudba působí místy velmi vykonstruovaně (ostatně takový je i text Steinové).

    Jiří Nekvasil zvolil pro nové nastudování zásadně odlišný přístup než před rokem Michael Rau (zároveň spoluautor libreta), který nepomohl abstrakt­nímu dílu realistickými jevištními situacemi. Nekvasil především dílo přenesl ze strohého prostoru Divadla Jiřího Myrona do neobarokního, tradičně vyzdobeného Divadla Antonína Dvořáka (budovy z počátku 20. století). Až do nejzazší hloubky otevřenou scénu nechal bez dekorací, plochu mírné šikmy s bíle pokrytou podlahou členil bílým světlem na „chodník“ či kruhy. Černě oděné postavy se stylizovaně pohybovaly bez vzájemných kontaktů. Obraz protagonistky Kamaly Sankaram v toaletě s velkou vlečkou, spíše na podstavcích než v botách, občas přenášela na bílou podlahu televizní kamera a zvýrazňovala její gesta, takže i diváci sedící na balkoně byli vtaženi do výpovědi díla. V parteru byli umístěni hudebníci (na předscéně občas hrála houslistka Pauline Kim Harris) a interpreti textů z deníků, trubka v úvodu zněla z galerie.

    Afroamerická opera George Lewise Afterword (Doslov), uvedená v Ostravě v evropské premiéře, vychází z textu s ještě menším divadelním poten­ciá­lem – ze skladatelovy knihy z roku 2008 A Power Stronger Than Itself: The AACM and American Experimental Music, která zachycuje vznik Asociace pro podporu tvořivých hudebníků paralelně s historií černochů v Americe. Na počátku černoši „znali svoje místo“ (jak opakovaně zaznívá ze scény), přijímali podřízenost a sloužili bílým pánům; později, v souvislosti s migrací do měst, začali bojovat za svá práva. Další část libreta pak tlumočí vzrušené schůzování vznikajícího svazu a diskuse o pokrokové hudbě, v nichž skladatel použil reálné rozhovory, natočené při přípravě knihy.

    Lewis svou nevyčerpatelnou invencí dokáže zdánlivě nezhudebnitelné dialogy naplnit působivým emocionálním obsahem. Podstatně se o to přičinily výkony tří černošských vokalistů – především fenomenální Gwendolyn Brown, jejíž takřka neohraničený hlasový fond (od barytonových hloubek až k falsetovým výškám) nejprve sugeroval kontratenor (i kvůli úvodnímu mužskému převleku). Také sopranistka Joelle LaMarre a tenorista Julian Terrell Otis zvládali nikterak lehké party s absolutní technickou i výrazovou suverenitou. Instrumentální složka je pozitivně eklektická (rozvolněná dodekafonie), stylově ovšem jednotná, bez postromantických prvků.

    Inscenátor Sean Griffin nechal postavit na točně tři interiéry poněkud surreálního ladění: zasedací místnost a dvě smuteční síně, černou a bílou. Pěvce vedl ke gestické ilustraci textu, takřka němohře, místy naivní. Základní kvalitou inscenace byla proto Lewisova hudba a jeho schopnost zpracovat velké množství textu – místy to připomínalo inscenovanou kantátu.

    Dodejme, že Lewisova i Kotíkova hudba nezněly v přirozené akustice, byly zesíleny, někdy i trochu modifikovány.

    Ostravské dny 2015, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – George E. Lewis: Afterword (2015). Dirigent Rolf Gupta, scénická realizace Sean Griffin. Divadlo Jiřího Myrona 28. srpna 2015.

    Petr Kotík: Master-Pieces (2014–2015). Dirigent Petr Kotík, scénická realizace Jiří Nekvasil a David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Divadlo Antonína Dvořáka 28. srpna 2015.

    • Autor:
    • Publikováno: 14. září 2015

    Komentáře k článku: Opery neopery

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,