Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opereta o dvojím vnímání světa

    Poincarého domněnka tvrdící, že každý jednoduše souvislý trojrozměrný povrch je ekvivalentní povrchu čtyřrozměrné koule, patřila k sedmi matematickým Problémům tisíciletí (Millennium Prize Problems), které v roce 2000 vyhlásil Clayův matematický institut. Vzdorovala důkazům téměř sto let, až její platnost v roce 2002 dokázal ruský matematik Grigorij Perelman, jenž odmítl vysokou finanční odměnu slovy: Vím, jak ovládat vesmír. Tak mi řekněte, proč bych se měl hnát za milionem?! To je v podstatě i příběh divadelní hry Poincarého domněnka, kterou pro soubor Tygr v tísni napsal René Levínský, tentokrát ukrytý pod jména Wolfgang Lewinski.

    Marie Švestková a Jaroslav Achab Haidler v matematické operetě  FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Marie Švestková a Jaroslav Achab Haidler v matematické operetě FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Už když jsem zhlédl – hlavně ovšem slyšel – „čtenou“ předpremiéru 20. prosince 2015, jsem tušil, že jde o text pracující výrazně s rétorikou, která má akcentovat konstrukci textu a odhalovat tím model dvojího vnímání světa a myšlení. Matematického a nematematického, jehož nositelkou je Marie, žena z konce 19. století, která spolu s francouzským geniálním matematikem Poincarém zažívá zrod jeho domněnky. Pokračuje v tom její vnučka, současná novinářka Marie, která chce napsat reportáž o matematikovi, jenž odmítl milion dolarů. Ale jde pořád o tutéž ženu, žijící „nematematický“ život. Cestuje časem a spolu s ní i ostatní postavy. Tohle cestování je v ustrojení textu nadmíru důležité, neboť skrze něj se znovu a znovu obnovuje ono dvojí chápání světa, jež je i zdrojem zvláštního humoru. Ale především tak text získává základ vyprávění, předvádí příběh a uskutečňuje o něm diskurz, který jej interpretuje.

    Tento tvar není jednoduchý ani pro tvůrce inscenace, ani pro diváka. Je to dost nezvyklé divadlo, zejména v dnešní době, která daleko více operuje s vizualizací: scénografickou a s obrazným pohybem herců. O to více si cením autora textu i soubor, který si takový text objednal, a přeji mu diváky, kteří budou vnímat a reflektovat tento sy­stém a strukturu inscenace.

    Jenže: celistvý scénický tvar inscenace se na premiéře takovému přijetí jaksi vzpíral. Přispělo k tomu žánrové zařazení nazývající v programu text „matematickou operetou“, které zamířilo k jinému principu scénování. Text vyžaduje, aby inscenace vycházela z rétorického členění slov, aby každým okamžikem a každým nepatrným detailem herci zveřejňovali verbální výstavbu, předváděli a formovali především onu diskurzivní rovinu, která se ovšem v ničem nepodobá rovině psychologické. A prováděli tak vlastně hermeneutickou činnost jako divadelně názornou metodu správného chápání a výkladu textu. Dikce v tomto případě není jen pojmem označujícím více nebo méně srozumitelnou prezentaci replik, ale proměnu v situace – možná by se dalo říci v „minisituace“ –, které realizují, materializují bytí postav a současně i jejich interpretaci, stanoviska a vztah k událostem. Celek inscenace se musí tomuto pojetí podřídit, což se v případě premiéry Poincarého domněnky nestalo, neboť na premiéře jako by šlo především o snahu minimalistickými prostředky udělat jakési „velké divadlo“. A dokonce ani elementární srozumitelnosti slova nebyla věnována patřičná pozornost.

    Přitom některá místa svědčila o tom, že herci této poetice rozumějí a jsou schopni ji realizovat. Stejně tak si myslím, že režisérská a dramaturgická dvojice Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková vědí velice dobře, před jakým úkolem stojí; vždyť to „čtené divadlo“ na začátku zkoušení lze také brát jako průzkum, co text všechno nabízí a jak s ním v rovině verbální zacházet. Takže pevně doufám, že si herci zvyknou na „matematickou operetu“ a najdou v ní čas a prostor na to, aby charakter inscenace určovaly jimi stvořené a rozehrané rétorické minisituace.

    Když uvážím, že první čtená zkouška byla 18. prosince 2015 a premiéra 28. ledna 2016, tak se neubráním pocitu, že to na zvládnutí tak náročného úkolu bylo uspěchané. Text René Levínského si však svou myšlenkovou původností a „konverzační“ bystrostí i svým tvarem (pro divadlo neobvyklým) zasluhuje, aby se mu dostalo, co mu patří. Stejně jako si Tygr v tísni zasluhuje dojít dál, než zatím došel. Byla by škoda, kdyby se tak nestalo.

    Tygr v tísni – Wolf­gang Lewinski: Poincarého domněnka. Režie a dramaturgie Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková, scénografie Daša Krištofovičová, hudba Petr Filák, texty písní Bio Masha. Premiéra 28. ledna 2016 ve VILE Štvanice.


    Komentáře k článku: Opereta o dvojím vnímání světa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,