Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Open hradecké regiony (No. 4)

    Devatenáctý ročník festivalu Divadlo evropských regionů se již pomalu přesouvá do poslední třetiny, proto se už můžeme pokusit o jeho stručné zhodnocení. Musím říci, že mě velmi příjemně překvapil letošní program Divadla Drak, ve kterém jsem si vedle scén Open Air vybrala asi nejvíce inscenací.

    divadlo-drak-hradec-kralove-p65959z174975uVe srovnání s minulým ročníkem se Divadlo Drak ještě více zaměřilo na mladé divadelní tvůrce a do své festivalové nabídky zařadilo i soubory, které ještě stále házíme do obrovského a nesourodého pytle jménem alternativa (i když v některých případech jsem na pochybách, zda už z tohoto pytle nevyskočily…). V Draku hostovaly například soubory Spitfire Company a Studio Damúza, La Fabrika, Vosto5, Bra(tři) v tricku a Športniki. Divadlo Drak tak nastupuje na cestu užšího propojení svého festivalového programu s Open Air, což považuji za velmi dobrý počin. Divadlo zaměřené na malé a mladé publikum tak neignoruje fakt, že právě o pouliční produkce a představení ve stanech má hradecké publikum největší zájem, a to především mladá generace. Možná budu opakovat starou otřepanou pravdu, ale myslím, že není na škodu ji připomenout: na hradeckém festivalu, ať už program samotný hodnotíme jakkoliv, je nejvíce fascinující, že celé město deset dní žije opravdu jen divadlem a hudbou. Věta, která se o řadě dalších divadelních festivalů – např. plzeňském – opravdu říci nemůže. Právě z tohoto a ne jiného důvodu bych festival v Hradci postavila na první místo, po srovnání s ostatními akcemi podobného typu.

    Čtyři z tanku a Šaryk

    Velmi příjemně mě překvapila inscenace ostravského Divadla loutek nazvaná Šaryk vzpomíná. Text Marka Pivovara se inspiroval kdysi v temných dobách oblíbeným románem polského spisovatele Janusze Przymanowského Čtyři z tanku a pes. V Pivovarově textu z celého příběhu zbyly jen jména hlavních postav – Janek, Tomek, Grigorij, německý ovčák Šaryk (česky Kulička) a tank Zrzek. Herci však nehrají příběhy známé z knížky, ale takové, jaké by jejich postavy prožívaly, kdyby byly skutečné. Prostřednictvím jejich zážitků, časově velmi rozprostřených, je zesměšněno vše, co autor spojuje s válkou i poválečným vývojem – vlastenecké nepřátelství mezi Polskem a Sovětským svazem, posedlost ruských vojáků hodinkami, sibiřské gulagy. Ve hře jsou parodovány i postavy reálných politiků minulosti – Adolfa Hitlera, Wojciecha Jaruzelského, Leonida Brežněva, Vasila Biľaka. Text je naplněn množstvím vtipů a humorných situací, jen by mu neuškodila větší sevřenost a zkrácení, neboť obsahuje několik hluchých míst, které jsou na škodu celku – např. neustálé variování slova tank. I přes určité nedotažení textu lze inscenaci považovat za velmi zdařilo, a to díky hereckým výkonům. Zcela mě okouzlil Šaryk Karla Růžičky. Profesionální práci s loutkami a velký komediální talent ukázala Irena Křehlíková.

    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Čtyři z tanku a pes ostravsky – tedy Šaryk vzpomíná FOTO ARCHIV DIVADLA

     Z Čech až na konec světa

    Ve středu večer se konala premiéra nové inscenace divadla Športniki Třetí pokus, která do Divadla Drak přilákala především diváky z divadelních kruhů. Nelze ji označit jinak než jako bláznivou roadmovie režiséra Jakuba Vašíčka, který si v ní zahrál i jednu z rolí. Linka příběhu je velmi jednoduchá. Z české Obce vyjíždí ve staré škodovce pod vedením postavy Navigace osamělý mladý muž, který během cesty zastavuje nešťastným stopařům, vyprávějícím svůj vlastní příběh – sparťanský fanoušek, který jede do Příbrami na zápas Sparty, kde chce požádat jednu ze sympatických fanynek o ruku. Naivní a trochu přihlouplá miss z Litvínova, která jede zachránit hladovějící děti do Afriky, protože jejich hladu velmi dobře rozumí. Pumpař, který se nikdy nevzdálil ze své benzinky, a jak zjistí, ani po tom netouží. A konečně portugalský spisovatel, rozdávající houbičky, jenž jede hledat do indického Ašramu duchovní inspiraci pro svoji novou knihu. Jak je vidět, ve hře je zparodováno mnoho témat, jenž ovlivňují nejen náš malý český svět. Všechny mají své společné jméno – fanatismus. Tento kabaret o fanatismu, ale i za ním prosvítající lásce, je doplněn o hudbu a písně, dokreslující odlehčenou a fantaskní atmosféru inscenace. Velmi dobře jsem se bavila, jenom jsem během celého představení nezbavila pocitu mírného zklamání. Ve srovnání s předchozí inscenací Gagarin se v případě Třetího pokusu nejedná o nic nového – ať už se jedná o stavbu příběhu, herectví nebo práci s loutkami, Gagarin ukázal mnohem vyšší stupeň originality a nastínil vysoký potenciál daného souboru. Nastavil vysokou laťku, která se bude jen obtížně překonávat.

    FOTO ARCHIV SOUBORU

    Suzanne vypráví o dětech, které si staví vlastní svět FOTO ARCHIV SOUBORU

    Namalujme si svoje sny

    Jako velmi emotivní zážitek se mi do paměti na dlouhou dobu vrylo představení Suzanne, projekt Tanečního divadla Honzy Pokusila. Podle programu se mělo jednat o příběh dětí přezdívaných „niňos de calle“, opuštěných dětí žijících na ulici, kvůli zneužití, smrti rodičů, války nebo přírodní katastrofě. Ve výsledném tvaru je však příběh zasazen do obecnější roviny – pojednává o každém dítěti hledajícím a stavějícím svůj vlastní svět. Malá Suzanne si maluje svůj – klec s dárkem, ukrytou pod stromem, do které chce přilákat malého ptáčka, aby konečně našla blízkého přítele. Střetává se však s krutou realitou – gangem či drsnou partou mladíků, kteří ji ničí nejen její výtvor, ale především její představy o lásce. Zdá se, že i v jedné z těchto citově vyprázdněných duší může nalézt jednu spřízněnou. Všechny citové problémy jednotlivých protagonistů, jejich střety a vzájemné vztahy jsou vyjádřeny pohybem a tancem, velmi snadno čitelným a rozklíčovatelným. Zatímco u tanečníků je kladen důraz na agresivitu, podporovanou častými skoky a přemety, tanečnice ve svém projevu zdůrazňují nejistotu, duševní boj a snahu o nalezení rovnováhy. Jak už jsem zmínila výše, tanec je v tomto případě propojen s výtvarnou akcí, a také s hudební. Velmi důležitou součástí celku jsou naživo zpívané šansony Jacqua Brela a Gilberta Becauda. Všechny umělecké druhy zde vedle sebe existují v tak nenásilné symbióze, jaká se málokdo vidí, proto vřele doporučuji.

    • Autor:
    • Publikováno: 27. června 2013

    Komentáře k článku: Open hradecké regiony (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,