Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 5)

    Ahoj, Plantážníci!

    editorial

    Co je vlastně editorial: Jednak jeden z internetových redakčních sytémů, ale především – stručná pozvánka do nového čísla časopisu, revue apod. Tedy co si právě v tomto vydání přečtete a v jakých souvislostech (kulturních, politických, mravních) to list uvádí… Většinou se této povinnosti chápe šéfredaktor. V Týdnu, Reflexu či Xantypě má i svou fotku nebo obrázek, třeba Erik Tabery v Respektu je pěkný. Kvůli každý den většímu nedostatku místa však náš editorial takovým potenciálem nedisponuje. A protože PtantAge Openews už vzalo hradecké publikum na vědomí (včera byl deník fuč, ani se nazachumelilo a lidi se shánějí po starších číslech), je náš editorial jen jakýmsi pozdně odpoledním pozdravem návštěvníkům Open Air. Ahoj, Plantážníci!

    -sg-

    ///

    Člověk Josef J. K.

    Josef Jan Kopecký. FOTO archiv

    Šéf českotřebovského Triaria je fenomén. Pokud se o někom říká, že je renesanční člověk, pak o Josefovi Janovi Kopeckém to platí. Kantor, poslanec, manžel, který kutá na přestavbě bytu, ale taky šéf alternativního českotřebovského divadelního klubu Modrý trpaslík a také aktivátor komunity okolo ní. Co se divadla týká, režíruje, hraje, dramaturguje, při tom se vzteká nebo řičí nadšením (či odporem). Tak se prezentuje v širokém prostoru mezi Českou Třebovou, Pardubickým Exilem, opatovickým amatérským souborem i ochotníky v obci, kde je ředitelem základky.

    Orangutana v továrně českotřebovského Triaria, na němž se jako režisér podílel (uvedli jsme ho ve čtvrtek v MHS), bodoval letos jak na Šrámkově Písku tak na Wolkrově Prostějovu. Tam dokonce vyvolal roztržku mezi diváky a porotou. A v Písku šli na Orangutana někteří diváci opakovaně, v kleci se jim zalíbilo. V Triáriu Pepík  skvěle nastudoval i Procházkovo Ucho (letos na národní přehlídce činoherního divadla ve Volyni), v Exilu Schwabovy Prezidentky, v Opatovicích Měsíční běs (je nominován na Krakonošv divadelní podzim). Výborně také v Exilu hraje v Drábkových Jedlících čokolády. Jeho Faun je tu – kromě tun čokolády – k sežrání.

    Pepík je herec stylu Woody Allena, jen nervnější, energičtější. Hraje srdcem, ale především hlavou, což někdy ztvárňovanou postavu převálcuje. Ale kolem sebe má vždycky vynikající partnery, kteří to uvedou na pravou míru. Třeba Veroniku Stasiovskou v Uchu nebo Lucku Haškovou v inscenaci Životy (uvedeme v OAP v pondělí v atriu Radnice ve 22:15).

    Saša Gregar

    ///

    A večer zpívá i ABBA

    pozvánka

    Pomalu jsme se dostali do poloviny festivalu. Za předchozích pět dnů nabídl Open Air okolo sedmdesáti představení, performancí, koncertů a doprovodných akcí, což je číslo na české festivalové poměry neslýchané. A zdaleka nekončíme. Co vás čeká dnes?

    Jelení loje: z videoklipu Lollipop. FOTO vimeo.com

    Jsou mladé, jsou krásné, jsou vtipné, nádherně zpívají a na kytaru je doprovází uhrančivý muž. Tak můžeme charakterizovat vokální seskupení Jelení loje, které zahraje v Autobufu. Pět absolventek DAMU společně se svým kytaristou Václavem Jelínkem pro vás vybralo známé písně světového repertoáru, které osobitým způsobem interpretují, při čemž nezapřou výtečný hudební, komediální i pohybový talent. Na svém „playlistu“ mají například písně populárního kvarteta z 50. let minulého století, The Chordettes, čí píseň Slunečnice z filmu Hotel modrá hvězda. A ke všemu vás potěší propracovanými choreografiemi.

    Lenka Bartůňková: Lágrima. FOTO archiv

    Další hvězdou dneška je Lenka Bartůňková, která patří mezi nejlepší tanečnice a choreografky současného tance u nás. V roce 2010 dokonce reprezentovala Českou republiku na světové výstavě EXPO v Šanghaji – právě s choreografií Lágrima, kterou letos přiváží na hradecký Open Air. Choreografii používá jako open performanci a upravuje ji přímo pro prostor, na kterém má být interpretována. Lenka ji mj. uvedla i na schodech Saint Charles stairs v Marseille. Určitě si jedinečný zážitek z dokonalého pohybu nenechte ujít: na Gočárově schodišti.

    Toto nejen loutkové představeni je určeno především dospělému publiku (Back to Bullerbyn). FOTO archiv

    Divadlo Športniki je sdružení vynikajících herců, absolventů DAMU, kolem režiséra Jakuba Vašíčka. Ve své inscenaci Back to Bullerbyn, ostatně s obrovským ohlasem uváděné na nejrůznějších festivalech doma i v cizině, se inspirovalo slavnou knihou Astrid Lindgrenové, Děti z Bullerbynu. Toto nejen loutkové představeni je určeno především dospělému publiku. V první česko-slovinské loutkové soap opeře zazpívá dnes ve 22:15 v Městské hudební síni i skupina ABBA.

    Veronika Řezníková

    ///

    Jelínkovský odpoledníček

    Festivalová odpoledne jsou zasvěcena dětem. Hradečtí rodičové vodí své ratolesti na loutkové pohádky a nabízí je jak hlavní program, tak na OpenAir. Včerejším dětským  „odpoledníčkem“ bylo představení Divadla Tramtarie Zapeklitá pohádka.

    Mým favoritem se staly dvě plyšové květiny v květináčích, neboli dva agenti snažící se osvobodit z vězení bytu. FOTO LENKA JORNÍČKOVÁ

    Olomoucké Divadlo Tramtarie bylo původně studentskou odpovědí na absenci netradičního divadla v hanácké metropoli. Dnes je již stabilizovaným, sic stále většinou studentským, ale už profesionálním souborem, který nabízí  divadlo s výrazným autorským přístupem a v moderním režijním zpracování. Jednou ze specialit jeho repertoáru  jsou pohádky s nápaditou dramaturgií, byť často inspirovanou večerníčky. Kromě Zapeklité pohádky hrají olomoučtí ještě půvabnou  a slavnou inscenaci O pračlovíčkovi, hru O Héraklovi nebo Pohádky o mašinkách. A k inscenování si zvou i hosty.

    V případě Zapeklité pohádky se režie ujal Jiří Jelínek, čímž bych mohla recenzi skončit, neboť vyslovením jména JELÍNEK je řečeno vše. Jaké JELÍNEK píše texty, jaké JELÍNEK divadlo dělá, to je divadelní veřejnosti velmi dobře známo. A také všechny atributy správné „jelínkovštiny“ tato pohádka měla. Byla výborným „rodinným divadlem“, při kterém rodičové nemusí znuděně koukat do nebe a čekat, kdy ta blbost – která sic jejich děcko na chvíli zabaví – konečně skončí. Baví se jako děti.

    V pohádce o malé čertici Bertě, která se při předvánoční pochůzce s Mikulášem a Andělem ztratí a hledá cestu domů, do pekla, se vystřídalo velké množství různých loutek. Jedním z Jelínkovských grifů je užívání filmových principů na divadle, například střihu či detailu. Proto má jen postava Berty alespoň sedmero podob. Vidíme ji jako by kamera najela na detail jejího obličeje, jako ve švenku pozorujeme, jak její miniatura padá z nejvyššího patra paneláku. Berta se při svém putování domů ocitne v kuchyni i v dětském pokojíčku. A to je pro Jelínka a jeho herce příležitost pro uplatnění všemožných předmětů a hraček. S radostí jsme sledovali, k čemu se dá použít trychtýř nebo zda lze kamarádit s barbínami. Mým favoritem se staly dvě plyšové květiny v květináčích, neboli dva agenti snažící se osvobodit z vězení bytu.

    Rozvolněná kompozice příběhu nabízí prostor typickým autorovým gagům a slovním hříčkám. Dějovou linii neustále provází hra s předměty a se slovy. A po kritické půlhodině, kdy většinou pozornost malého diváka začíná opadávat, jsou do hry zapojeny samy děti. Malují čerty na zeď, pomáhají Bertině kamarádce Zuzance pořádně zazlobit. To aby si pro ni přišel čert! Totiž tatínek Berty. A šťastně odvedl ztracenou čertí holčičku domů.  Děti byly nadšené, dospělí potěšeni.

    Šárka Ziková

    ///

    Oskar, růžová paní a Jan Sklenář

    V Komeniu se dnes koná představení Oskar a růžová paní v podání Martiny Eliášové a Jana Sklenáře, herců Klicperova divadla. Jde o příběh malého chlapce, kterému zbývá posledních deset dnů života. Ve zkratce si tedy musí prožít vše, co by jinak nestihl. Inscenace dokládá, že od pláče ke smíchu je mnohdy krátká cesta a že se někdy mohou tato stavy i překrývat. Den před představením se mi podařilo odchytit Honzu Sklenáře – těsně před zkouškou v Dance Fabrique.

    Jan Sklenář

    Jaký je váš vztah k Open Airu?

    Úplně nejkladnější, jaký může být. Od té doby, co jsem v Hradci, se ho pokaždé účastním a jsem hrozně rád, že mě chtějí. (Bránou prošly dvě slečny.) Jen běžte dál dámičky, já tu mám média… Čáu, dělám si srandu. Hned jsem uvnitř .

    Vnímáte  nějaké odpoutávání se nebo vzdalování mezi Divadlem evropských regionů a Open Air programem? Někteří to tvrdí.

    OAP vzniklo jako součást Divadla Evropských regionů a jeden bez druhého si dosti dobře nedokážu představit. Pokud je hlavní festivalový program z technických důvodů uzavřen v budovách, pak ho Open skvěle doplňuje tím, že přináší divadlo a show mezi lidi, do ulic.

    Hrajete už několik let Oskara a růžovou paní. Nejprve na scéně Klicperova divadla, teď už sami. A je to profesionální činoherní představení. Jak vás napadlo vystoupit v Open Air?

    Bylo to secvičeno z naší vůle a vždy jsme tu s tím chtěli vystupovat. Mám dobrý vztah s lidmi, kteří Open Air vytvářejí, takže dostat se do programu nebyl problém. Jsem velmi rád, že tu Oskara můžeme lidem nabídnout už potřetí nebo počtvrté. Doufám, že to zase bude pro plný sál.

    S Martinou Eliášovou v Oskarovi a růžové paní (r. Ivana Balaďa, 2007). FOTO archiv Jana Sklenáře

    Máte k této hře nějaký osobní vztah? Přeci jen ji hrajete již poměrně dlouho.

    No, ten nejosobnější. Myslím, že to hrajeme už čtyři a půl roku. To představení je pokaždé trošku jiné, pokaždé přicházíme na jiné věci. A samo se vyvíjí, podobně jako se v jeho průběhu vyvíjí Oskar.

    Také se hodně angažujete na hudební scéně. Dá se to stíhat, souběžně s divadlem? A co vás baví víc?

    Tak, snad to zatím stíhám. Co preferuji, zda jedno, nebo druhé, to je těžká otázka. Obě aktivity mám strašně rád. Odmalička jsem se věnoval muzice a od puberty divadlu. Hudba by mi měla asi být výrazově blíž, ale divadlo má zase jiné výrazové prostředky. Tím hlavním je, že mohu mluvit. Pravda, po nějakých chansonech, po pražském Kudykam a dílně Michala Horáčka, se teď k muzice zase více vracím tady, v Hradci. Společně s Honzou Pokusilem pracujeme na novém projektu. Hudba bude od skupiny Queen a zabývat se budeme problematikou AIDS. Je to novinka, která mě začíná poměrně hodně zaměstnávat a doufám, že do příštího roku se narodí. A my to budeme moci předvést třeba právě zde, na Open Airu.

    Jan Sklenář muzikálový. FOTO CelebrityNET.cz

    Plánujete nějaký další projekt, např. rozměrů muzikálu Kudykam?

    Kudykam byl naprosto výjimečná událost. Nevím, zda se teď něco takového v naší zemi chystá. Každopádně pokud ano a dozvím se o tom, budu usilovat o nějakou spolupráci. Zatím se ke mně nic takového nedostalo, takže se soustřeďuji na práci v Hradci – hlavně na ten projekt s Honzou Pokusilem, o kterém jsem mluvil.

    Zpět k festivalu. Viděl jste už nějaké představení? Případně, měl byste pro nás tip?

    Bohužel ještě ne, mám hodně práce. Právě se rozjíždí onen queeňácký projekt, takže ještě pořád hodně lítám. V neděli jsem se těšil na Moskvu–Petuušky nebo na Odysseu. Bohužel ani to neuvidím, připravujeme na čtvrtek představení s Pokusilama. A z Openu bych samozřejmě chtěl vidět Vosto5ku a takové ty akce, které navštěvuji každý rok. Doufám, že se mi to do konce festivalu ještě podaří.

    Co byste rád vzkázal návštěvníkům festivalu?

    Přijďte se na nás podívat. My vás potřebujeme. Snad vás nebudeme nudit a snad vás i potěšíme. Přijďte, v pondělí na Oskara a ve čtvrtek na Sing-Impro s Tanečním divadlem Honzy Pokusila.

    David Kořínek

    ///

    Beránka? Nakresli mi tanec

    recenze

    Vystoupení Arthuur skupiny CreW collective slibovalo tanečně-hudebně-vizuální setkání v improvizaci na Gočárových schodech. K místu jsem kráčel s jistou skepsí – nepůjde o lartpourlartismus, jemuž nedokážu rozumět? A jichž jsem už – s podobným popiskem – zažil nespočet? Obavy se však ukázaly být výjimečně liché. Dílo nejenže oslovilo, ono křičelo, toužilo, trpělo, mlčelo, smálo se!… Jen se mu otevřít.

    A sweet little lamb. FOTO Cutestpaw.com

    Prozaičtěji šlo zhruba o toto: Dva výtvarníci navlékli dvěma tanečnicím prazvláštní postroje jak z da Vinciho dílny. Dva špičkoví muzikanti spustili rozhovor kontrabasu s trubkou. A pár „černých labutí“ se vrhl do tance. Od psacích přístrojů na zádech tanečnic vedly šňůry k jejich končetinám. Pohyb způsoboval, že tanec získával svou obrazovou podobu. Slečny sem tam strnuly ve štronzu a grafici jim vyměnili mezi lopatkami nový list za starý. Výstava z papírků pokreslených tancem zároveň zdobila ochozy schodů.

    Arthuur mě překvapil nejen technickým inovátorstvím na poli meziuměleckého dialogu, leč i prostou podmanivostí a profesionalitou. Mezi všemi těmi pouličními kejklíři, loutkáři, taškáři, dekadenty, pozéry, klauny či šarlatány se vyjímá jako nenápadný zázrak. Hned mám víc pochopení pro krále Heroda, který kvůli Salome a jejímu tanci sťal Jana Křtitele; nejspíš bych učinil totéž…

    A ještě jedna asociace mi leze na mysl. Ač se věnuji zejména slovu psanému –  i kdybych počmáral všechny listy světa – sotva stvořím báseň, jakou hravá tanečnice vyjádří svými křivkami. Téměř mám náhle sklon uprosit nějakého Řeka Zorbu (viz slavný film): Nauč mě tančit! Klidně i s vlky…

    Ale možná si mám z Arthuura vzít spíše tohle: Nejde o to, stát se tím nejlepším, v tom co děláš, a zemřít (jako Černá labuť). Jde o to stavět mosty k těm, co mluví úplně jinou řečí.

    Ondřej Macl

    ///


    Zasněné Idoly a loutková hovada:

    Už s několikadenním předstihem lákal Jirka Jelínek na nedělní vystoupení divadla Dno. Určitě v neděli přijďte, na Pivovarském náměstí zahrajeme náš cyklopeleton. A bude to bez kol, takže vůbec nevím, proč se mi tma připletla…

    Jiří Jelínek a jeho magické loutky. FOTO HONZA SLAVÍČEK

    Prvním kouskem divadelně hudebního bloku divadla Dno byla novinka – představení BúbúUbu. Po dvacet minut scénu ovládly dveře auta a několik loutek v doprovodu M. Škeříka, A. Nesrstové a J. Jelínka. Stejně jako u jiných her divadla Dno, i tentokrát šlo o komedii, která reflektuje některý z lidských nešvarů. V tomto případě prospěchářské tlačení se vzhůru, bez ohledu na podupané a produpané hlavy ostatních. Představení nabízí řadu  pěkných gagů, ale v některých pasážích mu dochází dech. Na poměry divadla Dno, které bezesporu patří k české „amatérské“ špičce, až překvapivě.

    Pája miluje Dana. Kamil miluje Helenu. Georgy miluje Johy. Všichni milují idoly. Ještě nikdy nebylo DNO tak sexy. FOTO archiv DNO

    Na Ubu po kratičké pauze navázalo představení-koncert – Idols, které už dnes patří mezi hity souboru. Úvodní píseň s nápěvkem: Idol seš když… by mohla mít i další sloku. Skutečným idolem je samotný divák, zvláště ten, který na vystoupení přichází podruhé, potřetí a stále se baví od začátku do konce. Idols se v divokém tempu valí od první do poslední minuty. Nepřeberné množství vtipů je prakticky nemožné vstřebat.  Představení navíc těží z loutkářských, muzikantských a hereckých dovedností hlavních protagonistů. Trio Vaňousová, Jelínek a Dalecký jsou především skvělí performeři. Jejich lehkonohá hra vypadá, jako by vznikala právě teď, za pochodu. Na konci padesátiminutového příběhu točícího se okolo vzniku hudební skupiny Idols jen lapáte po dechu a bránice vás bolí…

    Pak ještě jedna kratší pauza, zhruba desetivteřinová, a následuje poslední díl bloku divadla Dno – koncert skupiny Sen. Výše zmíněnou trojici na jevišti doplnili Pospíšil a Špírko. Divadelní koncert, chtělo by se říci divadlo Krása, jak se s oblibou opájel skvělým spektáklem třeba Petr Lanta nebo Vladimír Morávek.

    Dno opět prokázalo, proč je jedním z nejvyhledávanějších nezávislých českých divadel. A pokud jste tento blok nestihli, nezoufejte. Už dnes můžete vyrazit na další kousek ode Dna, na představení Hospodin aneb kdopak by se Boha BAR v Zeleném Zákalu.

    David Kořínek

    ///

    Fyzické básnictví

    Petr Váša je mimořádnou osobností, která se už téměř dvacet let věnuje promýšlení a realizaci vlastního uměleckého výrazu, který nazývá fyzické básnictví. Během této doby si získal značný věhlas. Originálním způsobem kombinuje literární texty s divadelními prvky, čímž vzniká zcela původní umělecký tvar. FOTO archiv Patra Váši

     

    Festival rok co rok bobtná a láká nové a nové, mladé i staré zjevy. Novým, ale jinde už starým známým zjevem je i vlasatec Petr Váša, guru fyzického básnictví. Letos vydal o fyzickém básnictví své knižní opus magnum. A předpokládám, že Vášova performance v Open stanu bude mj. propagací tohoto díla.

    Kniha Fyzické básnictví je základním dílem Vášova uměleckého směrování. Shrnul v ní své manifestační a teoretické eseje, v nichž na podkladě filozofických i antropologických textů hledá smysl a funkce fyzického básnictví v rámci literatury i divadla. Vydalo nakladatelství Host 2011

    Kromě toho kniha obsahuje i rovinu praktickou. Váša na řadě ukázek demonstruje konkrétní akce a praktiky a předkládá návody, jakým způsobem může zájemce o tento druh umění rozvíjet svůj talent. Kniha tak představuje první komplexní pojednání o tomto původním českém uměleckém směru. A nejen to: texty jsou řazeny chronologicky a prokládány Vášovými deníkovými záznamy a rozhovory, což z díla činí také poutavý příběh a svérázné dějiny tohoto žánru.

    Nicméně číst Vášovu knihu k pochopení Váši, fyzického básníka nemůže absolutně stačit. Váša vyrůstal ke svému specifickému projevu od úvah o hranicích textu. Přičemž nosnou součástí tvorby se stalo celé jeho tělo, tedy básník sám coby „živá kniha“ své poezie. Komentářem samotného Vášy: ředstavte si prosím člověka, který před vašimi zraky stojí, sedí, dřepí, klečí, leží na pódiu, mluví, přednáší nebo zpívá krátké, rytmické, motorické verše, bije se v prsa, tleská, luská prsty, mne si ruce, plácá se do stehen, podupává si nebo vyloženě dupe.

    Sám Vášově fenoménu moc nerozumím. Působí na mě příliš „východně“, nahodile až automatisticky, mnohdy nevím, co chce říci. Ale to také může znamenat, že jsem mu dosud nevěnoval dostatek pozornosti. Proto každý nechť si udělá svůj vlastní úsudek. A pokud si nebudete jisti, o co jde, zkuste klepnout youtube. Špatně se totiž píše o poezii, která se vzbouřila proti písmenům.

    Ondřej Macl

    • Autor:
    • Publikováno: 25. června 2012

    Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,