Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Óňa Šulc píše z Přeletu (No. 3)

    „Dnes se nám tu na Přeletu začíná scházet smetánka.“ „To proto, že nám dnes končí expirace.“

    Andrzej Lalka a  Atilla Báb ve foyer Divadla Komedie, kde dnes ráno začal třetí den Přeletu.

    Loutkáři reflektující umění.

    James Blond plzeňské Alfy není jen parodií na bondovky. James Blond je reflexí umění. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je odpovědí na Zelenkovi Bratry Karamazovi. Ti jsou divadlem na divadle ve filmu (3 úrovně bytí), ale Blond jde mnohem dál. Blond je divadlo o natáčení filmu, dokumentovaný televizí a hraný loutkami. Loutky už jsou ze své podstaty druhou úrovní bytí, protože jsou animovány hercem. Pět úrovní bytí. To by i mistr Reiku z televize potřeboval kompas aby se v takovém množství emanovaných a imanovaných vln vyznal.

    Blond si ale z takových otázek velkou hlavu nedělá. V inscenaci se vedle sebe objevují marionety i maňásci a nikoho z diváků už to nezaskočí. Stejně jako není zaskočen, když je obraz z modelové kamery v ruce marionety okamžitě promítán na plátno nad kukátkovou scénou, na kterém se v jiném okamžiku promítá filmová dotáčka s „přímým přenosem“ pádu Jamese Blonda, přičemž na dotáčce nemá Blond nitě. Inscenace ale není jen vítězstvím technického pokroku. Text má spád a herecké výkony  jsou animačně i hlasově skvělé. Největší lahůdkou jsou ale stejně odkazy k filmu a umění. Odkaz na Ejznštejnovu montáž, když na scénu vchází klapka a slyšíme pláč. Diváci i postavy předpokládají, že to pláče ona (protože loutka postrádá mimiku) a zatím pláče přítelkyně zesnulého O’Connora ve vedlejším pokoji. Anebo vyčítání Rogerovi Mórovi, že miluje jen svou podobu, když se začne dvořit svému dvojníkovi.

    I když Blond v mnohém vypadá jako pouhá persifláž, přináší některé zajímavé otázky,(například: opravdu se herci stávají mimy, když se nedokáží naučit svůj text?) nostalgii na filmovou generaci 60. let (v Hollywoodu) a minimálně jednu větu, kterou bychom měli (už konečně) vytesat do kamene: „Jsem jen mim-pěšák divadla beze slov.“

    Prokopnuté plátno (valaškou)

    Po obědové pauze čekal diváky Jánošík z Hradce, tedy vlastně z Těrchové, ale od Draku. Byla to třetí ukázka didaktického divadla. (první dvě byly: Moje první encyklopedie a Neklan.cz). Ačkoliv jsem inscenaci viděl už potřetí, nemůžu říct, že bych se z ní někdy něco dozvěděl. Nešel jsem na ní, protože bych se těšil, ale nechtěl jsem ukřivdit a jak říká moje přítelkyně: „bylo to zadarmo“. Byl to danajský dar.

    Inscenace nabízí rámcový příběh pana učitele a jeho poslední hodiny s třídou, se kterou má probrat Slovensko. Než se dostaneme k problému, že to, co divák od začátku chápe jako rámec, je vlastně všechno, zastavme se u problému žáků a učitele. Herci v rolích žáků jsou roztomilí až na kost a vlastně vůbec nevíme, jaká je jejich věková hranice. Na jednu stranu se učí o Slovensku jako v hodině Vlastivědy, na druhou stranu se navzájem oblézají jako puberťáci ze šesté A a dívky se k učiteli mají, jako kdyby to byl jejich idol a učitel na střední. Učitel, který se na začátku příjemnou bezeslovnou drobnokresbou představí jako nervózní, se dále utápí ve stejné trapnosti jako dospělí puberťáci. Jeho divná nostalgie si nevybrala, jestli má být jen směšná nebo směšně trapná, ale bohužel brzy je jen trapná. Vtipy působí křečovitě a hluk stoupá nepřímo úměrně k reakci diváků, která je čím dál tím slabší a sporadičtější.

    Jánošík (stejně jako poezie pana učitele) je v inscenaci jen pro dokreslení atmosféry. Inscenace nemůže nikoho vychvávat protože se vzdělání a vědomostem nahlas vysmívá. Divadlo se ze spleti chaosu vynoří jen na okamžiky, stejně jako jakékoli poselství nebo informace. Až na konci dnešního představení mě napadla zajímavá myšlenka. Možná byl záměr v tom, ukázat chlapce ze třídy jako zbojníky, kteří svými alotrii přitíží nevinnému panu učiteli. Něco takového mě ale nemůže napadnout až na konci a na potřetí a navíc během celého představení nemám ani na chvilku pocit, že by se některá z postav mohla stát Jánošíkem. Jánošík je prostě Rám bez obrazu nebo, chcete-li, rámec bez obsahu.

    P.S. Denis postrach ulice letěl když já jsem byl malý a netáhlo mu na třicet, tak ho nechte odpočívat v pokoji.

    „Já jsem asi příliš starej a konzervativní…“ „Já jsem mladej a konzervativní a taky se mi to nelíbilo.“ „Z toho vyplývá, že divadlo liberálů stojí za prd.“

    Andrzej Lalka, Juraj Bábok a Atilla Báb

    Magie loutky

    Z obyčejných věcí věci magické, z obyčejných postav postavy magické a konečně z obyčejných událostí události magické umí udělat jen pohádka anebo divadlo Jednoho Edy, alespoň podle toho co Mirka Bělohlávková předvádí v inscenaci Červená Karkulka: rodové prokletí. Jak název napovídá, už samotná čepička je věcí magickou. Je to Karkulka, která se dědí v ženské linii z generace na generaci, kam paměť rodu sahá. Karkulka je to jediné, co může ochránit před zlem.

    Geniální adaptace klasické pohádky skvěle ukazuje možnosti textu. Aniž by zmizel jediný motiv, který by mohl rozebírat Jung nebo Freud. Tyto motivy jsou mnohdy zvýrazněné někdy potlačené nebo pozměněné, ale nikdy nechybí. Navíc inscenace nepostrádá vtip ani rytmus, přesnou práci s hlasem a navíc má příjemné pomalejší tempo, které nahrává magickému otvírání dveří chaloupky, za kterými je les, tma, zima, sníh a Jungovo nevědomí.

    Prostě jednoduché stolové divadlo s jednou herečkou s jednou houslistkou a velkým přesahem.

    „Zajímalo by mě proč Henryk stále nosí modré svetry?“ „Aby mu nebyla zima.“

    Andrzej Lalka a Juraj Bábok

    Telegraficky…

    Telegraficky ještě zaznamenám poslední představení posledního dne. Byl jím Marnotratný syn předloňských absolventů DAMU v čele s Janem Jirků. Pokud můžu soudit a srovnávat, myslím, že menší prostor sluší Marnotratnému lépe. Mnohem víc se tu ukazuje jako kabaret. V malém prostoru a po letech hraní se z jednolitého představení stal sled scének s různým tempem a atmosférou a tím silnějším propojením. Tento dojem samozřejmě zesiluje všudypřítomný sekáč Karla Kratochvíla, který v Disku často zmizel z očí a tady se nemá kam schovat. Jeho moudrý úsměv říká vše. Sekáč pokyvuje hlavou a hučí si své trabantamtam. V jediné scéně je prostor až příliš malý, a to ve chvíli, kdy Brouček vytáhne všechny tři rakve svých bývalek; v tu chvíli mám jako divák pocit, že už na jevišti není k hnutí a sám se cítím stísněný. Marnotratný není jen autoterapií, může se stát i dobrou terapií. Stále v něm nevidím tu genialitu, kterou všichni opěvují, ale je to poetické, je to konzistentní a v menším prostoru i pro mne stravitelnější.

    Když píšu tyto řádky Přelet zrovna skončil a než si budete moct přečíst tajenku, bych se rád zamyslel. Právě začal festival německého jazyka-velká divadelní událost. Bude se také odehrávat na našich velkých i malých scénách, všude bude plno divadelníků, kulturníků, inteligence, protože to je kulturní svátek. Ve městě bude vidět, že se něco děje. Oproti tomu Přelet prolétl v tichosti. Je to taková malá rodinná sešlost těch, co si pro radost umí do omrzení vylamovat prsty a kroutit je, aby oživili materiál. Od některých se máme co učit, jiní se přišli poučit, ale někde uvnitř sníme o tom samém,  o hracím strojku nebo Kašpárkovi. Nemusím mít vždycky pointu.

    Krátce ze sportu (aneb Erik):

    Na třetím místě se se shodným počtem bodů umístila Moje první Encyklopedie (divadlo Minor) a Labutí jezírko (Naivní divadlo Liberec)

    Na druhém místě: Vlna (Tate iyumni)

    a cenu Erik pro nejlepší loutkovou inscenci sezóny pro tento rok vyhrál: James Blond (Divadlo Alfa)

    Loučí se Atilla Báb (HU), Juraj Bábok (SK), Andrzej Lalka (PL) a Óňa.


    Komentáře k článku: Óňa Šulc píše z Přeletu (No. 3)

    1. Tomáš Jarkovský

      Profilový obrázek

      Viz závěr: a já pořád, co mi unikalo. Někde uvnitř totiž patrně sním o něčem jiném, než Óňa Šulc. Nejsem totiž roztomilý…

      19.11.2010 (15.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Tomáš Jarkovský

      Profilový obrázek

      to jen abychom trochu rozproudili debatu v tom našem loutkářském hnízdečku…

      19.11.2010 (15.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,