Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Olomoucké spílání (No. 2)

    Nedělní den 13. května byl na Floře zejména ve znamení dvou Mikuláškových inscenací, které otevíraly sekci věnovanou této režisérské osobnosti, ale ani děti, zájemci o rozhlasovou tvorbu a živý hudební program nezůstali ochuzeni.

    Na Větrné hůrce

    Hutná symbolika jablek, nadsázka a brutalita. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

    Poprvé mohli příznivci divadla na Floře pocítit režii Jana Mikuláška se vším, co se pod tímto spojením skrývá, ve zpracování klasické látky, adaptace románu Na Větrné hůrce Emily Brontëové v ostravském Divadle Petra Bezruče. Do hlubších rozborů se pouštět nebudu, necítím se být dostatečně povolána a navíc už to učinili jiní (například Lenka Dombrovská v DN 8/2012). Snad tedy jen pár postřehů. Přesnost a načasování herecké akce funguje v „klasicky“ totalitních bytových prostorách Cpinovy scény velmi dobře. Mikulášek po dvou letech připravil s Bezruči opět báječnou inscenaci, která je natolik intenzivní, že jí lze odpustit i místa, ve kterých napětí a intenzita polevují. Divák si alespoň může vydechnout. Lahůdková je, jak jsme u Mikuláška zvyklí, také hudební složka inscenace (tentokrát zazní mj. úryvky z písní Nicka Cavea). Sama o sobě značně groteskní eponymní píseň Kate Bush Wuthering Heights byla dovedena do ještě šílenějších rozměrů tím, že Kateřina paroduje nejen pohyby Kate Bush, ale také její vysoko položený hlas. Mikulášek důsledně pracuje s písněmi také ve významové rovině – vybírá takové songy, které se svými texty vážou k tématům a ději inscenací. Hutná symbolika jablek a fénů, nadsázka a brutalita, předčítání pasáží z předlohy (samotná kniha končí v kýblu s vodou) a především vynikající herci v čele s Tomášem Dastlíkem v hlavní roli, to všechno zůstává v mysli ještě dlouho po skončení představení.

    Dětem

    Herci Johana Vaňousová a (detektiv) Tomsa Lagierski dokázali děti i dospělé zabavit a pobavit. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

    Na Floře myslí také na nejmenší diváky. V zaplněném šapitó se před zraky dětí odehrálo zdařilé představení nazvané Detektiv Lupa a tajemná věž. Herci Johana Vaňousová a (detektiv) Tomsa Lagierski dokázali děti i dospělé, snad s výjimkou několika slabších momentů, zabavit a pobavit. Příběh detektiva Lupy, který se považuje za skutečně skvělé „očko“, ale až tak bystrý není, spíše naopak, zdařile kombinuje pohádkové motivy s modernějšími prvky. V pátrání po kovářově dcerce Majdalence, kterou spolu s ostatními děvčaty unese zlá čarodějnice rukavice, se objevuje kromě Lupy několik postav. Například starosta, který nikdy neopomene zdůraznit, že je… starosta. Akční scény boje Lupy a čarodějnice-rukavice jsou zpracovány zdařile, k velkému smíchu a spokojenosti dětí.

    Tvůrcům se dařilo jednoduše zapojit děti do představení již od samotného začátku – stačilo se zeptat, jestli tři domky tvoří vesnici, nebo už je to město. A taky na to, kde děti bydlí. Když pak Lupa stále nemohl něco pochopit nebo šel mezi malé diváky a zapisoval si jejich svědectví („Jméno?!“), svědků se přihlásila celá řada. Inscenaci charakterizují sami tvůrci slovy „loutková pohádka pro děti, které se nebojí.“ A děti se skutečně nebály – ani čarodějnice, ani svého zapojení do hry.

    Rozhlasový blok

    Kdo chtěl, mohl zůstat na parkánu Konviktu a poslechnout si rozhlasový program, který ve spolupráci s Českým rozhlasem Olomouc přichystala Flora. Nejprve zazněla Sestra, nikoli dramatizace románu Jáchyma Topola, ale původní rozhlasová hra dramaturga Městského divadla ve Zlíně a básníka Vladimíra Fekara (r: Jan Mikulášek, 2008). Poté následovala látka výrazně známější – Ucho (r: Michal Bureš, 2011), které podle filmového scénáře přepsala dcera Jana Procházky, Lenka Procházková. Místním divákům a posluchačům je toto zpracování známé z živého provedení v prostorách ČRo Olomouc, kde se sešli Igor Bareš, Ivana Plíhalová a Petr Jarčevský.

    Mikulášek podruhé

    Jsou to právě skvělí herci, kteří povyšují text na zábavnou podívanou, ze které chvílemi mrazí. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

    Druhou palbou ve znamení Mikuláškovy režie byla Láska a peníze, kterou režíroval v pražském Divadle v Dlouhé. Text současného britského dramatika Dennise Kellyho tepající konzumerismus a poukazující na rozličné nešvary společnosti dal vyniknout hereckým kreacím jednotlivých aktérů. Jsou to právě skvělí herci a Mikuláškova režie, kteří povyšují zajímavý, ale zdaleka ne dokonalý text na zábavnou podívanou, ze které chvílemi mrazí a někteří diváci mohou mít problém ji „vydýchat“. Osvěžující je také zapojení prvku reality show v podobě užití snímání herecké akce Jana Vondráčka a Marie Turkové, kteří coby truchlící a dohadující se pár sedí v jednu chvíli v první řadě, snímáni Helenou Dvořákovou (Jess). Divákova pozornost se štěpí mezi obrazovku, na které jsou zabírány tváře dvojice, a fyzické osoby. Postavy přecházejí znenadání z blazeovaného tónu do křečovitého pitvoření, což jen posiluje pocit vyšinutosti. Inscenaci velmi svědčí „zcizováky“. Ať už počáteční oznámení, že přijeli zahrát herci z Prahy a kolik peněz stálo to, co vidíme na jevišti, nebo korekce herců směrem k partnerům („uber“, „to stačí“ apod.). Další Mikuláškova režie a další úspěch, i když ne bez výhrad (zejména ovšem k samotnému textu).

    Noční program

    Plíhal navnadil publikum hned ze začátku dvěma předělávkami písní bratří Nedvědů. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

    Na pomezí koncertu a svérázné performance se pohybovalo vystoupení, jež bylo v programu nazváno lakonicky Plíhal!!! Honza Plíhal (nikoli tedy známější Karel) své vystoupení, složené z coververzí i vlastní tvorby, prokládal sebeironickými komentáři a dobře bavil publikum, v němž se ocitlo zřejmě i pár lidí, kteří přišli právě na „toho druhého“ Plíhala. Honza navnadil publikum hned ze začátku dvěma předělávkami písní bratří Nedvědů. Přetextování do angličtiny a drsný Plíhalův hlas proměnily notoricky známý Podvod do originální podoby – už jen když se z „pitomé holky“ stane „stupid bitch“, příběh dostává poněkud ostřejší kontury. Nadhled a nadsázka, schopnost udělat si ze sebe legraci, to prosakuje Plíhalovou autorskou i poloautorskou (přetextování jsou svérázným dílem Plíhala) tvorbou. Ať už se jedná o píseň, ve které vtipně zpívá o vysněném přesunu „hair“ ze zadních partií těla zpět na plešatící hlavu, protože nechce vypadat jako bubeník Uncle Phil z Genesis, nebo neveselou práci PR (Plíhal působí jako PR manager Nové scény). Anebo třeba předělávka notoricky známé písně Suicide is Painless ze seriálu M.A.S.H., kterou Plíhal přetextováním proměnil v song, naštvaný z nekonečnosti seriálu, jeho neustálého reprízování i samotné režie Alana Aldy („He should have never directed it!“). Hodinový koncert ve slušně zaplněném šapitó, během kterého Plíhal střídal kytaru a ukulele a v některých písních ho doprovodil klarinetista Adam Kuba, byl završen několika přídavky. Na hudební vlně se nesl i zbytek nedělního festivalového dne. Svůj set nakonec rozbalil DJ Mardoša. Tentokrát nešlo o shodu jmen, ale skutečně o baskytaristu kapely Tata Bojs. O něm nemohu podat žádné reference. Do redakce se mi doneslo pouze to, že festivaloví návštěvníci si víc povídali, než tančili. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo…


    Komentáře k článku: Olomoucké spílání (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,