Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 5)

    Organizátoři Divadelní flory si uvědomují, že dobrý festival nedělají jen pečlivě vybrané inscenace. Debaty k jednotlivým představením jsou tady samozřejmostí, a kromě nich si diváci mohou rozšířit obzory i několika filmovými projekcemi. Bergmanovskou linii Šepoty a výkřiky obohatí několik snímků tohoto slavného Švéda, dnešními Lesními jahodami počínaje, včera jsme se však v univerzitním kině v budově Konviktu přenesli na jihovýchod, konkrétně do srbského Bělehradu v divokém období válečných 90. let. Film Sud prachu srbského režiséra a absolventa FAMU Gorana Paskaljeviće byl do programu zařazen jako komentář k na festivalu několikrát reprízované inscenaci divadelního spolku Kolonie z. s. ONE NIGHT STAND/UP!. Režisérka Lucie Ferenzová, scénografka Andrijana Trpković (jakožto rodačka z Bělehradu nositelka tvůrčího impulsu a překladatelka textových předloh) a jediná aktérka představení herečka Markéta Dvořáková rozehrávají politický one-woman kabaret o válce v Jugoslávii, balkánském naturelu i opakujících se vzorcích propagandy.

    Po zhlédnutí Paskaljevićova filmu si nelze nevzpomenout na filmy Quentina Tarantina, jehož „estetika násilí“ se mezitím stala značkou, či povedené Divoké historky režiséra Damiána Szifróna, jež se nadsazeným – a patřičně rozběsněným – způsobem vyrovnávají s hispánskou náturou. Sud prachu z roku 1998 se jim ve všech ohledech vyrovná, v jistém smyslu však nabízí zážitek silnější, neboť všechny krutosti a vyšinutosti v něm zobrazené jako by odrážely nestvůrnost zuřící občanské války. (Ta sice do samotného děje zasáhne pouze v jedné scéně, a to i tak dost zprostředkovaně.) Nejde o zobrazení násilí pro násilí, ale o metaforu doby, která se vymkla z kloubů a probudila v lidech to nejhorší. Film tvoří koláž značně absurdních situací, které se odehrají během jednoho večera a noci v srbském Bělehradě. Scénář je napsán velice chytře (podkladem se stala stejnojmenná hra Makedonce Dejana Dukovského), míra absurdity jednání a destruktivního chování protagonistů postupně graduje, takže obrat k nejhoršímu působí zcela organicky. Makabrózní vyústění scén samoúčelně nešokuje, naopak působí tak přirozeně, až z toho mrazí.

    Faust pražského Divadla pod Palmovkou, jenž na festivalu hostoval večer, naopak působil samoúčelně až příliš. Rudými svítícími rohy, které si museli nasadit všichni diváci (jinak nezačneme hrát!) počínaje a závěrečným výkřikem věčným ženstvím jsme neseni výš konče. Není divu, že po úspěchu inscenace Něco za něco v nejrůznějších anketách domluvil ředitel libeňské scény Michal Lang další spolupráci s polskou režijní superstar Janem Klatou. Ve své první práci na Palmovce Klata obdivuhodným způsobem zaktualizoval Shakespearovu hořkou komedii a na jejím půdorysu vystavěl groteskní opus s velice současným poselstvím o bezskrupulóznosti politických vůdců i o tom, jak se mocenská nerovnováha odráží ve vztazích mezi muži a ženami, čímž chytře reagoval na tehdy velice diskutovanou kampaň #MeToo.

    Soubor pražského Divadla pod Palmovkou předvádí nebeské orgie v Klatově inscenaci Fausta. Foto Petr Neubert

    O to větším zklamáním je Faust, jehož téma (i filozofická hloubka předlohy) tone v návalech popových a rockových songů, rekvizitních legrácek (miniaturní plastové miminko jako Homunkulus, převrácený dinosaurus na scéně, velice perverzně využité dužnaté ovoce) a dalších režijních schválností (které v Něco za něco tak vytříbeně přispívaly ke grotesknímu pólu inscenace!). Snad zde selhala i dramaturgie – jako by si Klata neuvědomil, že netvoří inscenaci pro polské, silně katolické publikum. Kdo z českých diváků si protivně pištící, nohu a ruku postrádající Markétku propojí s jakousi polskou světicí? Kdo z nás si uvědomuje rozsah a náplň mariánského kultu, jenž je nejspíše klíčem k onomu spásnému věčnému ženství? Jistě, perverzní touha Fausta po fyzicky pochroumané dívence s průzračnou duší promlouvá i tak, odráží jeho destruktivní choutky i podvědomou potřebu čistoty a víry, ale vyšší, transcendentní rozměr prostě chybí.

    Faust Jana Teplého je tuctovým chlápkem, kterého vzdělání nedovedlo k hlubšímu poznání, a tak se s Mefistem po boku raději vydává za honbou zážitků (Na počátku nebylo slovo, ale čin, mumlá si při četbě Bible.) Z Klatovy inscenace tudíž nejvíce promlouvá hojně reflektované téma moderního člověka, jehož život je tak přeplněný činnostmi a zábavou, až postrádá přesah a smysl. Že takový člověk narazí, dokládá nejen Faustův příběh, ale také socha Supermana, jenž se zřítil z nebes a ve druhé třetině večera trčí z pódia zapíchnut do země hlavou napřed, půlku obličeje na fašírku. Kromě něj je na scéně ještě již zmíněný dinosaurus a vozítka odmontovaná z jakési pouťové atrakce – zábavní lunapark jménem Země podle Klaty už dojezdil. Škoda, že i jeho inscenace do kritizované banality nejednou spadne. Například když Mefisto ironicky podehrávající Terezy Dočkalové po smrti Markétky lakonicky shrne celou zápletku Fausta pomocí textu profláknutého (ale chytlavého, o tom žádná) šlágru od U2, jenž hraje v pozadí: He has climbed the highest mountains / he has run through the fields /Only to be with you / he has run he has crawled/ he has scaled these city walls / but he still hasn’t found what he’s looking for (a tak dále). Svým způsobem to sedí, jenže je to tak zjednodušující! Onen okamžik vlastně přesně vyjadřuje, jak to má inscenace s Goethem.

    Goran Paskaljević: Sud prachu. Režie: Goran Paskaljević, scénář: Filip David, kamera: Milan Spasić, hudba: Zoran Simjanović, střih: Petar Putniković. Hrají: Nebojša Glogovac, Bogdan Diklić, Mirjana Joković, Predrag „Miki“ Manojlović, Lazar Ristovski, Mirjana Karanović aj. Premiéra 1. 8. 1998. Na festivalu Divadelní Flora 19. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.

    Divadlo pod Palmovkou, Praha – Johann Wolfgang Goethe: Faust. Režie a divadelní adaptace: Jan Klata, překlad: Otokar Fischer, výprava: Miroslaw Kaczmarek, choreografie: Maćko Prusak, dramaturgie: Iva Klestilová a Ladislav Stýblo. Hrají: Jakub Albrecht, Tomáš Dianiška, Tereza Dočkalová, Vendula Fialová, Martin Hruška, Jan Hušek, Milan Mikulčík, Jan Teplý, Ondřej Veselý, Kamila Trnková, Ivana Wojtylová, Adam Vacula a Jan Vlasák. Premiéra 2. 3. 2019. Na festivalu Divadelní Flora 19. 5. 2019 v Moravském divadle.

    ///

    Více o inscenaci ONE NIGHT STAND/UP! na i-DN:

    Malá velká inventura 2019 (No. 1)

    Více o inscenaci Faust na i-DN:

    Faust jako test naší povrchnosti

    Více o festivalu na i-DN:

    Divadelní Flora


    Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,