Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Olomoucká zeď (No. 4)

    Nejcitelnějším tématem diskuze po představení Jánošíka nitranského Divadla Andreja Bagara se stala především míra (ne)srozumitelnosti stylizované a poněkud archaické slovenštiny. Rastislav Ballek uvedením textu spisovatelky Márie Rázusové-Martákové, známé hlavně díky básničkám pro děti, vzbudil v tomto ohledu kontroverze, na něž si tvůrci zřejmě zvykli už doma v Nitře.

    Rastislav Ballek uvedením textu spisovatelky Márie Rázusové-Martákové, známé hlavně díky básničkám pro děti, vzbudil kontroverze FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Inscenace se bude derniérovat po pouhých jedenácti uvedeních. (Poslední možnost vidět Jánošíka bude na martinském festivale Dotyky a spojenia.) Osudem této progresivní činohry se stalo vyvažovat v dramaturgii divadla nekonfl iktní tituly pro zábavu. Otázka hladu publika po racionálním uchopení činohry skrze text by se přímo nabízela. Vezmu to z druhé strany a nabídnu pohled na Jánošíka z perspektivy „dance writera“. Mozaiková, kolážovitá vizuální kompozice Ballekovy inscenace totiž nápadně odpovídá logice dramaturgie progresivního tanečního divadla. Tanec totiž také nestojí na slově.

    Pro základní orientaci není potřeba znát nic jiného než Jánošíkův životní osud, znalost ka- ždého dalšího detailu je obohacující bonus. Nejklasičtější kukátková scéna je ohlodána na kost, takže se nabízí pohled na celý hluboký prostor jeviště včetně betonových zdí. Ballek na něm předestírá členitou krajinu plnou mikrosituací, slov a bizarních předmětů. Zlé jazyky by řekly chaos, či bordel. Ovšem sledovat suverénní herce, jak se každý věnuje svému subtilnímu jednání v rámci celé scénické sítě, je jednoduše fascinující. Jako by Ballek příběh Jánošíka rozložil na nejmenší součástky a zase složil dohromady do podoby organické plochy. Jednotlivé události mají sice svůj příčinný chronologický řád, ale zároveň se různě překrývají, takže se ruší jakýkoliv náznak narativní logiky. Dramaturgie odkazuje diváka k samostatnému pohybu po silně imaginativním minovém poli, v němž sám objevuje souvislosti, interpretuje obrazy a opájí se svéráznými výjevy. Navíc hudební kompozice Mariána Lejavy přímo vybízí k intuitivní procházce jako z Pikniku u cesty.

    Stejně jako tanec se zdá celkem výhodné Jánošíka vnímat jako několik linií, které se někdy propojují, někdy se vinou paralelně, jindy zase úplně opačným směrem. Jednotlivé obrazy a drobné výjevy ze sebe asociativně vyrůstají, což přináší ten hlavní požitek. Téma se rodí z formy, nikoliv z frází, které v případě tak notoricky známého motivu hrozí.

    Rozmontování nepodlehl jen mýtus, ale i samotný Jánošík vystupující ve třech různých podobách jako intelektuál, kněz a zbojník. Tuto rozpolcenost vnímám (mimo odkazu na nejistý Jánošíkův původ) jako úctu k lidské identitě, kterou neformuje pouze jediná společenská role. (Tomu, čemu se inscenátoři vystříhali, říká Žižek znásilňování identity.) Zároveň trojjediný Jánošík evokuje otázku, jakým byl/je vlastně hrdinou, jestli vůbec.

    Pokud rozumíte dobře slovensky, gratuluji, že jste si mohli užít monolog Jánošíka intelektuála o moci vlády z úst Branislava Matuščina a vychutnat si tak politický rozměr tématu. Pokud jste text vnímali jako rytmus a naladili se na vír hipstersko- -folklórních výjevů, gratuluji k jedině prospěšné dávce osvobozující iracionální otevřenosti. A pokud jste se potkali s někým, kdo to měl naopak než vy, blahopřeji k plodné konfrontaci.

    (Text je přejat z festivalového zpravodaje, všechna čísla naleznete zde.)


    Komentáře k článku: Olomoucká zeď (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,