Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Oheň rozzlobených žen

    Přes mohutné tažení feminismu v průběhu několika posledních desítek let dívky stále leckde znamenají méně a není to jen tzv. zaostalý svět, který našinec odbyde povýšeným mávnutím ruky. Často ani tzv. modernizace a lepší životní podmínky nic neřeší. Někdy právě naopak. Dostupnost ultrazvuku, ke kterému mají přístup především ti vzdělanější a bohatší, nerovnováhu pohlaví v místech, kde chlapcům dávají přednost, dále zvyšuje v jejich prospěch.

    A to nemluvím o tom, když celá věc dojde tak daleko, že klučičí mimino preferují i ženy emancipované. Do genderových dilemat typu růžové šatičky ano či ne se totiž feministkám, mě nevyjímaje, nechce a obejít je je pro uvědomělou ženu téměř nemožné. U chlapců jako by ideologické obtíže takového ražení odpadaly, i když je to jen proto, že růžová trička v jejich případě zatím prostě nebereme v potaz. Zatímco chlapec se zdá být jen zmenšeným dospělákem, holčička je miniaturou homo sapiens osobitého ražení, jejíž zvláštnosti nezahrnují zdaleka jen výjimky co se týče psaní „i“ a „y“ ve shodě podmětu s přísudkem.

    Všeobecným volebním právem zkrátka genderové potýkání se nekončí. Ovšem chytit to celé za správný konec a nevylít přitom s vaničkou i dítě není jen tak. Každý může, alespoň ve svobodném světě, víceméně cokoli a feministky jsou podle lidové moudrosti hlavně zakyslé paní s knírkem, které si žehráním na opačné pohlaví kompenzují své neúspěchy na partnerském trhu.

    Často mě napadá, že je to možná právě tato nepopsatelnost kýžené rovnosti, kterou navíc de iure už přece máme, co vysvětluje onu zjevnou či skrytou jedovatost tolika umělkyň, jež do světa křičí svou nespokojenost s nelítostným výsměchem a nesmlouvavou ironií. Z divadelních dramatiček můžeme jmenovat kromě ikonické Elfriede Jelinek také Sarah Kane, Fredericke Mayröckerovou či v českém prostředí Ivu Klestilovou, ale ve stejné míře to platí i jinde. V literatuře zmiňme Janet Winterson, Mojcu Kumerdej či Oksanu Zabužko, ve výtvarném umění pak alespoň Annie Leibovitz či Veroniku Bromovou.

    O tom, že k oněm rozzlobeným ženám patří také současná německá dramatička Dea Loher, není pochyb. Už její Země beze slov, režírovaná nedávno Kai Ohremem v pražské Meet-Factory, je sledem výčitek, chrlených jedinou postavou (Ivana Uhlířová), fragmentárním monologem o umění, násilí a těle, kde něco podstatného zůstává záměrně zamlčeno.

    Jakoby rozsekaná na kousky je i inscenace Dey Loher Poslední oheň, která byla před pár dny uvedena na Nové scéně Národního divadla. I Poslední oheň pulsuje zlostnou energií. Představení o osmi vzájemně provázaných postavách, režírované Viktorií Čermákovou, se odehrává nikoli v hlavním sále, ale ve foyer, nikoli mezi kulisami, ale na pozadí skleněného průhledu na Národní třídu, nikoli realisticky, ale ve vypjaté expresivní křeči a ve zkratce.

    Dea Loher nenechává nikoho na pochybách o tom, že svět je nesnesitelný a ze všech nejnesnesitelnější jsou ti, kteří nám jsou nejblíž.

    „Práce, něco chybí. Provdat se, něco chybí. Od té doby, co umřel Edgar, nic nechybí“, říká jedna z postav, když vypráví o smrti svého jediného syna. Neštěstí jako by tu konečně ucpalo chřtán nenasytné prázdnotě. Konečně je tu cosi definitivního, pro co se dá žít a k čemu se lze upnout.

    Dnešní rozzlobené tvůrkyně často v prvním plánu nepálí střet mužských a ženských světů, tradiční feministická témata bychom v Posledním ohni Dey Loher hledali marně. O co jde spíše, je hledání zdrojů trvalého štěstí. Samo o sobě nešťastné, protože spásný záchranný kruh nikde a vinit není koho ani za co. Za nespokojeností rozzlobených žen je nesnadnost ukázat na viníka prstem.

    Udělám to jako ty ptáci na podzim. Rozpřáhnu se, počkám na správnej vítr a odletím pryč, říká jedna z ženských postav na závěr Čermákové inscenace. Kdo z nás by si to občas nepřál?


    Komentáře k článku: Oheň rozzlobených žen

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,