Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Odysea (proti)

    Přijímat či nepřijímat humor je vošajstlich. Co jeden přijme bez zábran, jinému jeví se – či může se jevit – hloupé a pitomé. A právě to se přihodilo na představení Odysea / Bloudění podle Homéra hereckého dua Thomas Niehaus – Paul Schröder.

    Tryzna za zesnulého otce – héroa se v inscenaci Odysea hamburského Thalia Theater zvrhne v postapokalyptický obraz zkázy… FOTO Vladimír KIVA Novotný

    Inscenaci hamburského Thalia Theater připravil jeho kmenový, kdysi nadějný režisér Antú Romero Nunes. Jeho předchozí festivalové příspěvky (Hotel Evropa aneb Antikrist a Don Giovanni. Poslední večírek) byly výsměšné, v mnoha ohledech groteskní, výrazně autorské adaptace významných předloh, které nabourávaly historický kulturní odkaz Evropy. V tomto ohledu šel Nunes v Odysee ještě dál. Niehaus a Schröder hrají – údajně – syny nespolehlivého pábitele (podle programu) Odyssea, kteří se seznamují nad jeho – jak se později ukáže prázdnou – rakví. Slovo „údajně“ vnímejme jako klíčové pro celou inscenaci. Nic v ní totiž nelze brát vážně či aspoň za bernou minci. Obě postavy by totiž klidně mohly být – třeba – syny starého Hamleta či levobočky jakékoli mytické či reálné historické postavy. Dovedu si představit, že i současné, což by možná bylo vtipnější (neb aktuální).

    Ale tyto úvahy nechme stranou. Setkání dvojice figur (či spíše dvou komediálních herců) je jen záminkou pro zábavnou hereckou hru, pro pohybovou komedii s prvky kabaretu a kouzelnické show. Copak o to, některé výstupy nejsou špatné a některá čísla ohromí – například schovávání a přemísťování malého světla skrze předměty, a dokonce tělem či „klasické“ kouzelnické mizení postavy pomocí černého pláště a její objevování jinde. Proč to ale balit do hávu homérského mýtu?!

    Korunu tomu kulturnímu, žánrovému a historickému mišmaši nasadí jakási podivná nápodoba severogermánské či starogermánské řeči evokující staré vikinské jazyky. Proč to?! Proč by měl takto mluvit zrovna Télemachos, pocházející z řecké Ithaky, nebo Télegonos z ostrova Aiaia, sídla kouzelnice Kirké? Jde o pouhý nezávazný žert, nahodilý nápad. Divák porozumí nějakému obecně povědomému mezinárodnímu slovu jen občas (v němčině by tato hra a různé slovní odkazy mohly být zábavnější), ale vůbec to nevadí. Jednání performerů je natolik výmluvné, že rozumět slovům není třeba, neboť jde především o situační a pohybovou grotesku. Zkrátka typický černý humor: dva klauni a rakev.

    Tomu je však časový rozměr představení – téměř dvě hodiny bez přestávky – neúměrný. Situace se vrší jedna na druhou, aniž by se vztah mezi postavami jakkoli vyvíjel, jen snad že se ve svých eskapádách vzájemně stále víc a víc trumfují. Ze zprvu anglicky suchého cool humoru se postupně stává typicky německý. Vulgární, oplzlý, popisný. Herci se svlékají a před diváky nadšeně kroutí nahými hýžděmi, berou do ruky motorové pily a z rakve si vyřezávají malé směšné trůny, z nichž pronášejí malé směšné projevy. Že by odkaz na D. D. Pařízka a jeho oblibu v rozřezávání scény? Možná… Humor vždy reaguje v konkrétním prostředí a kontextu a my jsme snad mnoha používaným citacím a odkazům příliš vzdáleni.

    Ke konci se oba matlají v sádře a vytvářejí ze sebe – asi – sochy. Nebo – že by – existenciální zoufalce? Metoda výsměšnosti, trapnosti a přímého otisku lidské tuposti bez smysluplné souvztažnosti zkrátka eskaluje do maximálních výšin. Na závěr se původní odyseovský předobraz navrací: unavení herci/synové dovyprávějí prstovým divadlem příběh dvou nešťastných dětí, které – pochopil-li jsem – se nejsou schopny vyrovnat s odkazem svého otce a spáchají sebevraždu („matlání“). Naprosto zbytečná tečka, která se snaží zarámovat představení do vytyčeného tématu. To však tvůrci již dávno zmuchlali a zahodili do Severního moře.

    Thalia Theater, Hamburg – Odysea / Bloudění podle Homéra. Režie Antú Romero Nunes, dramaturgie Matthias Günther, výprava Jennifer Jenkins a Matthias Koch. Premiéra 20. května 2017, na festivalu 23. a 24. listopadu 2018.


    Komentáře k článku: Odysea (proti)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,