Odcamcaď pocamcaď aneb Brechtovská anglosaská esej
Označit knihu Stephena Parkera, která má prostý, jednoduchý název Bertolt Brecht, za esej je ode mne přinejmenším troufalost – ne-li přímo drzost. Vždyť definice eseje říká, že je to literárně odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu. A o druhu zvaném anglosaská esej Wikipedie navíc podotýká, že je to zamyšlení kratšího rozsahu, což se o Parkerově knize tvrdit nedá: 621 stran autorova textu, celkem pak 714 stran s poznámkami a rejstříky, je čtení rozhodně více než bohaté.
A přesto jsem si tu esej neodpustil – ne proto, že by se mně líbilo to, že lze toto slovo skloňovat v mužském i ženském rodě. Dokonce musím připustit, že mně zvlášť záleželo na tom, aby se objevilo to adjektivum anglosaská. Neboť já anglosaskou životopisnou a historickou esejistiku po léta miluji. Ten lehký, vtipný, čtivý způsob, který se nevyhýbá problémům a který bývá často elegantním komentářem různých jiných pohledů, případně řešení; schopnost jen tak jakoby mimochodem klást otázky a společně se čtenářem na ně hledat odpovědi – opět jakoby mimochodem – je pro mne fascinující. Esej je pro mne monologem autora a zároveň dialogem se čtenářem. O to více jsem se těšil na to, jak si v takové eseji počtu o Brechtovi, od něhož jsem se mnohé o divadle naučil a jenž je pro mne přes všechnu neoblíbenost, které se v českém divadle těší, jednou z největších světových a evropských divadelních kapacit.
Stephen Parker je profesorem germanistiky na univerzitě v Manchesteru a seznam studií, které napsal a vydal, svědčí o tom, že se zajímá o takříkajíc „živou, aktuální“ tematiku německého divadla, která nechce být jen akademickou – to jest věcnou, odtažitou, chladnou teoretickou – záležitostí. Myslím, že pro psaní a uvažování tohoto typu nemůže být lepší podnět než Bertolt Brecht; zvláště při tom vztahu, který k němu – jak jsem se už zmínil – v českém divadle máme. A to nepřipomínám rozpory, kterými je doslova přeplněn v soukromém životě i jako autor a veřejně činná osobnost radikálně levicového zaměření, jež ovšem nikdy neztratila kontakt a vztah s modernismem a avantgardou, ba dokonce patřila k těm, kdo byli kaceřováni jako formalisté a zavilí odpůrci „pravého“ socialistického – to jest socialisticko-realistického – umění, divadla.
To všechno Parker ví a na stránkách jeho knížky to stále vystupuje jako jakési zázemí, řečeno dnešní oblíbenou terminologií: jako background. Nikoli náhodou se třetí část knihy jmenuje Marxistický kacíř, neboť nelze v žádném případě přehlédnout, že Brecht byl opravdu jakýsi heretik, jenž se trvale vzpíral normám, které neúprosně ukládalo oficiální pojetí socialistického umění.
Ale přesto to není jádro, podstata Parkerovy studie. Marně bychom v ní hledali odpověď na takové otázky, jaké ve vztahu k Brechtovi vyslovil v těchto novinách třeba Milan Uhde (viz příloha Divadelních novin 22/2019). Mimochodem: při této příležitosti mne napadlo, zda nás Brecht neprovokuje tím, že jeho úvahy směřují k záležitostem nesporně velmi závažným, zatímco on sám ve svém trvalém hledání a experimentování – jak jeho činnost univerzálně pojímá Jan Grossman – tak daleko ani hluboko nemíní jít. I když ledacos z těch Uhdeho otázek platí a nelze se jim vyhnout.
Což jenom potvrzuje, že prostě nemohou být v Parkerově knize, která je žánrově právě tou anglosaskou esejí, žádná fakta zamlčena: o všem se zmíní, na všechno upozorní, ale jen odtud potud – v nespisovné variantě úsloví odtud až potud tedy odcamcaď pocamcaď s významem „všechno má své meze“. Prostě problémy kolem Brechta byly, některé trvají, ale do žánru anglosaské eseje se nehodí, stačí o nich jen zmínka. Přiznám se, že občas mně to „odcamcaď pocamcaď“ v Parkerově knize vadí, najmě tam, kde by přece jen stálo za to některé Brechtovo uvažování více rozvést, dopřát mu jakési teoretičtější dimenze. Koneckonců: samo epické divadlo je pojem, jenž v jistém okamžiku znamenal pro divadelní Evropu hodně. Stačí si jen přečíst, co Brecht svou koncepcí divadla způsobil ve Francii po pohostinském vystoupení Berliner Ensemble na Mezinárodním festivalu dramatického umění v roce 1954. Nebudu se odvolávat na to, že mladý Roland Barthes napíše nadšenou kritiku a ještě po nějakou dobu se vrací k některým sémiotickým tématům, jež mu Brecht svým divadlem nabídl. Raději bych připomněl, že francouzská teatrologie dostala setkáním s Brechtem ohromný impulz ve svém rozvoji, vyrostly z něj osobnosti jako u nás nejznámější Patrice Pavis nebo svého času „první dáma evropské teatrologie“ Anne Ubersfeld.
Nebudu zapírat, že bravura, brilantní zvládnutí určitých choulostivých okolností a souvislostí, technická dovednost, s níž se Parkerův Brecht pohybuje v „brechtovském“ terénu, je mi sympatická; dokonce ji do jisté míry závidím. Zbývá tak totiž dostatečně prostoru na to, aby byl vylíčen a popsán soukromý osud německého básníka, dramatika a režiséra s důrazem na některé skutečnosti, jež knihy a studie o Brechtovi většinou nepojednávají – totiž jeho nedobrý zdravotní stav a velmi komplikované eroticko-sexuální vztahy se ženami. Obojí muselo Brechta značně zaměstnávat až obtěžovat a svým způsobem zatěžovat i jeho tvorbu. I když: na druhé straně ty vztahy se ženami Brechtovi svým spojením práce, tvořivosti s citovou závislostí zajišťovaly zázemí, z něhož rostlo i za jinak krajně nepříznivých životních podmínek jeho dílo – hlavně v emigraci.
Po přečtení Parkerovy knihy mohu takto formulovat hlavní dojem, který ve mně zůstal. Je to soukromý příběh vysoce talentovaného rebela a buřiče a nonkonformního myslitele a činitele, jenž stanul na levém politickém křídle a toto své postavení zdolával trochu s přízní a trochu s nepřízní osudu i svého osobního založení. Četl jsem knihu o něm s velkým zájmem, upřesňoval jsem si, doplňoval a dotvářel své brechtovské znalosti – a získával některé nové. Je dobře, že ji NAMU (Nakladatelství AMU) vydalo. Pro zájemce, který se chce orientovat v díle a životě Bertolta Brechta i v podmínkách dějů, jež jej obklopovaly, je to četba naprosto vyhovující. I když rozsah knihy bude asi mnohým bránit, aby se do čtení pustili. Nedělám si iluze, v době počítačů a jejich schopnosti informovat bleskově to nebude snadné. Ale myslím, že divadelník, jenž se hodlá pustit do poznání Brechta, by se tím množstvím stran prokousat měl.
A pokud bude chtít podrobněji, hlouběji a zasvěceněji zkoumat – zejména v české divadelní kultuře – Brechtovo místo, pak mu Parkerova kniha doporučí i další literaturu. Jako seznámení s osobností tak originální, ambiciózní a pro dějiny evropského divadla i krajně důležitou je Bertolt Brecht Stephena Parkera velmi vhodným začátkem.
Stephen Parker: Bertolt Brecht (orig. název Bertolt Brecht: A Literary Life, Methuen Drama 2014). Překlad Kateřina Klabanová, Ladislav Köppl, Věra Kloudová. Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze 2019, 716 stran.
Komentáře k článku: Odcamcaď pocamcaď aneb Brechtovská anglosaská esej
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
