Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 7)

    Boj o Literární noviny – rok 2005

    Z Klimentova dopisu členům SPLN skutečně vyplývalo, že SPLN vlastně zatím de iure neexistovala. Neměla řádné členstvo a tím i všechny její valné hromady a všechny dosavadní, kýmkoli volené výbory byly nelegální.

    Obratem jsem zaplatil na bankovní konto LtN, uvedené v tiráži. To jsem ještě nevěděl, že „rozhodnutí o přijetí za člena“ dostanu, po mnoha urgencích, až po dvou měsících, 11. X. 2005.

    LtN 2/1951. Repro archiv

    Druhé „brněnské“ číslo LtN (2005/12) vyšlo v úterý 22. III.  Z jeho 16 stránek bylo 9 zaplněno brněnskými autory (většinou novými) a brněnskými záležitostmi. Např. celostránkový rozbor hry, připravované činohrou brněnského ND z pera jejího dramaturga (v dějinách nejenom LtN první případ divadelní autoreklamy tohoto druhu u nás), dvě strany sestávaly z materiálů, převzatých z The Guardian, jednu stranu pokrývala inzerce.  Dvoustránkový rozhovor Evy Kantůrkové s J. Patočkou (autoreklama šéfredaktora, ss. 14-15) přinesl mj. dosti překvapivé tvrzení Patočky v tom smyslu, že vydavatelem LtN není SPLN. Vydavatelem novin je výbor. Jeho členové jsou voleni na dobu šesti let a jsou neodvolatelní. Oni jsou mým zaměstnavatelem a já plním jejich pokyny. (S. 15, 2. sloupec dole.)

    Vladimír Just. FOTO HYNEK GLOS

    I sedl jsem a napsal jednomu z členů zmíněného petičního výboru V. Justovi:

    Obávám se, že celá záležitost už není řešitelná (pokud ještě vůbec řešitelná je) bez právnického rozboru, popř. soudu.

    1. V tiráži je napsáno, že LtN vydává Společnost pro Literární noviny. Nemůže je, navzdory tvrzení šéfredaktora J. P.  vydávat její výbor, protože ze zákona není žádnou právnickou osobou.

    2. Horší je to se SPLN jako takovou. Co to vlastně je? Dle registrace u MV ČR „občanské sdružení“. Může mít ale OS stanovy jakékoli? Vůbec ne! Zajisté existuje obecný zákon, ukládající, co ve stanovách každého OS v ČR být musí, a co tam naopak být nesmí. Třeba jen velice obecně – nesmí  tam být zakotveny nedemokratické postupy. Tím chci říci, že i kdyby existovaly nějaké stanovy SPLN, ustanovující neodvolatelnost členů výboru SPLN,  je to nelegální. Neodvolatelnost poslanců, tedy nezcizitelnost mandátu je něco úplně jiného, tam jde o výsledek  celostátních oficiálních voleb dle volebního zákona. (Nevím, proč. J. P. argumentuje v rozhovoru s Kantůrkovou  zrovna senátory, vztahuje se to úplně na všechny poslance, parlamentní, krajské i komunální.)  Občanské organizace či instituce nic takového nemohou mít, protože by to byl krok k totalitě. Představme si třeba politickou stranu nebo akciovou společnost, které by měly ve stanovách, že zvolené představenstvo je po určitou dobu neodvolatelné. To by se to tunelovalo! Až by termín doběhl, bylo by už prostě všechno pryč, nenávratně.

    3. Obávám se, že SPLN de iure vlastně neexistuje a nikdy neexistovala, protože nemá administrativně nutnou evidenci členstva. Chybí zřejmě i elementární seznam, tím spíše archiv s podepsanými přihláškami členů, kopie dopisů, potvrzujících přijetí jednotlivců do OS (ty dopisy nebyly nikdy napsány, takže nikdo nemá důkaz, že se OS přihlásil a byl přijat, tedy že je právoplatným členem), chybí doklady o přijetí jakýchkoli vstupních nebo členských příspěvků, které stanovy údajně vyžadují. Pro případné správní (soudní) řízení nemá SPLN na papíře téměř nic.  U soudu by maximálně mohlo být svědecky prokazováno, že se – více méně živelně – konaly určité valné hromady, které ale byly zcela nelegitimní, protože na nich vždycky hlasoval kdokoli, kdo tam právě přišel. To konečně potvrzuje v inkriminovaném rozhovoru i J. Patočka.

    4. Nakonec to vyjde tak, že prvním řádným zakladatelem SPLN je A. Kliment a relevantním zakládacím aktem jsou jím právě rozeslané přihlášky. Má to jenom tu vadu, že se tu zakládá OS, která už ale má – kýmsi virtuálním – schválené stanovy (vejce – slepice), které jsou navíc pravděpodobně v rozporu s obecnou normou MV ČR pro stanovy občanských sdružení. Navíc z dopisu vyplývá, že i ty, kteří do týdne pošlou přihlášku i peníze, výbor do SPLN přijmout může, ale nemusí („výbor zašle rozhodnutí o přijetí za člena“).

    5. Mimochodem, od daňového poradce jsem se dozvěděl, že pokud někdo neplatí pracovníkům (zde autorům) za nějaké profesionální služby (jejichž produkt je ovšem prodáván), neznamená to, že z těchto nevyplacených mezd (zde honorářů) nemusí platit daně. LtN jsou proto ze zákona postižitelné za několikaletý daňový únik.

    Většina obav, zde vyslovených, byla bohužel ještě v létě realitou potvrzena.

    +

    V úterý 29. III., po Velikonočním pondělí, LtN normálně vyšly. S datem 26. III. 05 mi pak přišla pozvánka na valnou hromadu SPLN na 19. IV. 05. podepsaná členy revizní komise SPLN (Jana Červenková, Vladimír Just, Miloš Tuháček), která byla zvolena v roce 2002.  Mj. v pozvánce též stálo, že o nejpodstatnějších otázkách budoucnosti LtN rozhodují tři členové podle stanov šestičlenného výboru… Vzhledem k tomu, že „brněnské LtN“ uváděly stále v tiráži čtyřčlenný výbor, nebylo jasné, kdo je ten čtvrtý a jestli je tam opravdu uváděn v rozporu se skutečností (jestli odstoupil).

    Jiří Vančura (1929) – Historik, novinář, redaktor, dříve šéfredaktor Listů; signatář Charty 77; mj. autor knihy Einsteinovo řešení světa bez válek. FOTO archiv Listy

    Před touto valnou hromadou jsem v médiích zachytil dva obsáhlejší komentáře k situaci v LtN. Ten první, z pera Jiřího Vančury (Literární noviny: pokračování přístě) vyšel v olomouckých Listech (XXXV, 2005, 2) s uzávěrkou 25. III. 05. Vedle informací shora uvedených se tu píše: Počátkem letošního února členové redakce s výjimkou Patočkova zástupce J. Šíchy, smluvního spolupracovníka M. Stropnického a dvou správních pracovnic, tedy její dvě třetiny, předložily VSPLN svou představu, jak pozici LtN posílit. Návrh zahrnoval odvolání J. Patočky z funkce a vypsání konkursu na nového šéfredaktora. Tři členové šestičlenného výboru tento návrh zamítli a Patočku ve funkci potvrdili. Na protest proti způsobu, jímž se tak stalo, dvě členky výboru pak svou funkci rezignovaly. (Šlo o Edu Kriseovou a Violu Fischerovou; Jan Novotný, pokud vím, zaujal pozici „mrtvého brouka“. Pozn. PP.).…. Zanedlouho, 1. března, šestičlenný výbor ve svých třech členech schválil Patočkův návrh, podle něhož se těžištěm Literárních novin stanou tzv. témata, dvoustránkové reportáže. Změní se i grafika novin a redakce se přestěhuje do Brna………..Těmto členům výboru – spisovateli Alexandru Klimentovi, předsedovi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petru Pospíchalovi a překladateli Ladislavu Šenkyříkovi – dozajista nelze upřít odvahu a sebevědomí, s nímž vystupují jako mluvčí 140 členů Společnosti…… (s.30 – 32).

    ///

    Druhá vlna medializace a vnitřní korespondence

    Ivan Brezina (1967) – novinář a publicista, známý především svou kritikou ideologie environmentalismu. FOTO archiv

    Britské listy 12. 4. 2005: Literárky zničili osmašedesátníci

    Ivan Brezina (Mírně zkráceno – pp)

     

    Nehorázný propagandistický rozhovor Evy Kantůrkové s Jakubem Patočkou,  který vyšel v letošním 12. čísle Literárních novin (21. III.), v Britských listech podrobně kritizoval už Ondřej Slačálek. Povšimněme si znovu dvou dovedně aranžovaných fotografií, které text doprovázejí. Na schodech brněnského Domu umění na nich podle popisky sedí dav studentů pražské FAMU. Všichni čtou Literárky. Chlapci čtou sousedům přes rameno, dívky se tulí ke svým  partnerům, začtené tak, že nevnímají svět kolem sebe. Ilustrativnější příklad promyšlené mýtizace (respektive záměrného falšování) skutečnosti by nevymyslel Roland Barthes ani svazáčtí propagandisté 50. let. „Mladá revoluční krev jako jeden muž podporuje svého generačního vůdce Jakuba Patočku!“ snaží se nám namluvit fotografie. „Kdo nečte Literárky s námi, čte proti nám!“

    Autorkou těch pozoruhodných snímků je někdejší Patočkova pomocnice při  organizování puče ve Straně zelených a dnešní předsedkyně pražské organizace SZ Daniela Matějková. Oficiálně se ovšem SZ od Patočkova dobrodružství v Literárkách distancuje a sám Patočka označuje otázku po vazbě Literárek na SZ za „zlomyslnou“.

    Fakta ale hovoří jasně: zástupcem šéfredaktora je člen republikové rady SZ Jan Šícha, předsedou redakční rady je předseda SZ Jan Beránek, členkou redakční rady je náhradnice SZ ve volbách do Evropského parlamentu Olga Lomová a asistentem šéfredaktora Matěj Stropnický, předseda ZO SZ v Praze 3. Do výboru SPLN se Patočka pokusil prosadit senátora za SZ Jaromíra Štětinu a už zmíněnou „fotografku“ Danielu Matějkovou. Jak se tato masivní infiltrace SZ do redakce Literárek projevuje na jejich obsahu? V době internetu se dá snadno spočítat, že od dubna 2002 (kdy Patočka coby šéfredaktor Literárek začal se SZ koketovat) do konce roku 2004 vyšlo v Literárkách o Straně zelených 39 článků.

    „Obě strany mají mít možnost se vyjádřit,“ konstatuje v úvodu propagandistického rozhovoru s Jakubem Patočkou Eva Kantůrková. Svatá pravda. O odpověď na několik otázek jsem proto požádal Lenku Jungmannovou z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, která v létě 1999 vyhrála konkurz na šéfredaktora Literárek. Skupinka tzv. osmašedesátníků kolem Ludvíka  Vaculíka ale vzápětí bez ohledu na výsledek řádně proběhnuvšího a až do vyhlášení výsledku nikým nezpochybněného konkurzu prohlásila, že v čele listu bude Patočka – a hotovo. Šéfredaktorem se zkrátka stal na základě nechutné manipulace.

    PhDr. Lenka Jungmannová, Ph.D. FOTO ZUZANA MALÁ

     

    Brezina: Kdo stál za tím, co se stalo v létě 1999?

    Jungmannová: Jako redakcí původně plánovaný Patočkův zástupce i jako jeho pozdější konkurent (to když jsem „omylem“ vyhrála konkurz) jsem jako hlavní strůjce jmenování nového vedení LtN vnímala Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímu. Když se jim nelíbil výsledek konkurzu, prohlásili, že nového šéfa musí ještě schválit VSPLN, která je vydavatelem listu. Na její valnou hromadu pak účelově pozvali své přátele a známé, prohlásili je automaticky za členy SPLN a iniciovali volbu nového výboru SPLN. Ten pak ze šesti renomovaných členů konkurzní  komise (předseda Vladimír Pistorius, dále šéfka katedry žurnalistiky B. Osvaldová, docent filosofické fakulty Miroslav Petříček, Jaroslav Kořán a d.) šmahem udělal hlupáky, kteří sice řádně splnili zadání předchozího výboru – uspořádali konkurz – ale plně zbytečně. Přitom pokud chtěli, aby Literárky vedl Patočka, mohli ho jmenovat rovnou. Prostě to říct na rovinu a žádný konkurz nevypisovat.

    Jakub Patočka (1973) v březnu 2006, v současnosti šéfredaktor internetového Deníku Referendum. FOTO LUKÁŠ TÁBORSKÝ

    Jakub Patočka vám díky jejich nečistému triku sebral šéfredaktorskou židli. Nejste zhrzená?

    Tomu, kdo si to chce myslet, to stejně nevymluvím. Nevadilo by mi, kdybych bývala nevyhrála konkurz – to se člověku v životě stane mnohokrát. Ale tehdejší redakce se mnou prostřednictvím Ondřeje Vaculíka komunikovala v tom smyslu, že konkurz je jen formalita – vyhraje prý Patočka. Po svém jmenování nedodržel slovo a nevzal mne na místo svého zástupce (na což jsme si před konkurzem dali ruku – kdo vyhraje, vezme toho druhého). Nejvíc mi ale vadí, že aby Patočkovi podporovatelé před valnou hromadou obhájili své machinace, začali naznačovat, že konkurz nebyl v  pořádku. Řekli mi, že jsem sice vyhrála, ale nemám prý (slovy Pavla  Kohouta) „morální právo” vzít noviny Patočkovi, který se v nich už před konkurzem zaučoval! Takže to vypadalo, jako kdybych svým vítězstvím v konkurzu vlastně něco provedla…

    Patočka se dnes proti vůli řady bývalých členů redakce i čtenářů pokouší přesunout Literárky do Brna. Co ho k tomu podle vás vede?

    Soukromá touha udržet se za každou cenu ve funkci – už několik let se snaží proniknout do politiky a k tomu je dobré mít vlastní hlásnou troubu. V Brně má silnější zázemí a větší podporu.

    Může se podle vás přesun Literárek do Brna podařit?

    Pokud vím, Patočkovi přívrženci dnes urychleně revidují databázi členů  SPLN. Zároveň obesílají své přátele a známé, a přemlouvají je, aby do SPLN  vstoupili. Předpokládám proto, že se pokusí získat většinu a přehlasovat  stávající členy. Dnešní výbor SPLN, stojící jednoznačně za Patočkou, se ze stejného důvodu snaží co nejvíc pozdržet valnou hromadu SPLN. Má se konat až v květnu. Pokud se do té doby povede přesunout redakci do Brna a sehnat tam náhradu za pražské redaktory (kteří na protest proti Patočkovým metodám dali výpověď), valná hromada už nebude mít možnost to zvrátit, i kdyby v ní Patočkovi přívrženci nezískali většinu. Jde tedy o účelové verbování „mrtvých duší” či „užitečných idiotů“.  Stejnou metodu použil v létě 1999 Ludvík Vaculík k prosazení Patočkovy instalace do funkce šéfredaktora – navzdory výsledku konkurzu. Patočka sám pak na jaře 2002 touto metodou ovládl Stranu zelených…

    Někdy na jaře 2002 mě kontaktovali představitelé tehdejšího vedení Strany zelených a ptali se mně, co se v létě 1999 v Literárkách vlastně stalo. Když jsem jim to celé převyprávěla, řekli, že mají podezření, že Patočka připravuje podobnou věc i v SZ. Že si prostě do strany účelově přivede své lidi, aby v ní získal hlasovací většinu. Za pár týdnů se pak konal sjezd  SZ,  kde k tomu skutečně došlo.

    Co si myslíte o dnešních protestních iniciativách exredaktorů Literárek a části členů SPLN?

    V době konkurzu i po něm jsem se v SPLN setkala s řadou lidí, kteří už tenkrát jasně nahlédli, kam Patočka noviny přivede (namátkou nakladatel Vladimír Pistorius nebo filosof Miroslav Petříček). Ti, kdo dnes bědují, že je Patočka zklamal, museli přece už dávno vědět, jakým směrem se pod jeho vedením Literárky ubírají. Krize nezačala teprve tím, že noviny ovládla Strana zelených, ale už nástupem Patočky na post šéfredaktora. Někteří členové SPLN jako by ztratili paměť. Byli to přece oni, kdo Patočkovi Literárky s potleskem propůjčili. V novém výboru SPLN, ustaveném v červnu 1999, byl např. i redaktor Jiří Cieslar. Jak tehdy v tomto výboru, který bez dalších výběrů jmenoval šéfredaktorem J. Patočku, hlasoval, to samozřejmě nevím. Je ale nesporné, že jako jediný redaktor pod Patočkou dalších 6 let pracoval. Nedávno (6. 3. 05) si na něj ale hořce postěžoval na stránkách Práva. Vadí mi jen, že J. Cieslar a podobní dnes necítí svůj podíl viny na zatažení novin do krize.

    Spoluautorem dnešní petice redaktorů proti Patočkovi je Vladimír Just. Dlouhá léta ale Patočku podporoval jako dobrého šéfredaktora, který mu vše ochotně a beze změny tiskne… Just byl členem revizní komise SPLN, která paradoxně začala fungovat až dnes. Pro nezasvěcené – Just je jedním ze tří svolavatelů alternativní valné hromady SPLN (na 19.4.). Tito lidé dnes odmítají přijmout osobní odpovědnost. Tváří se, jako by se jen proti jejich vůli něco pokazilo.

    Proč vlastně proti Patočkovi jeho včerejší obhájci protestují?

    Během své už téměř desetileté spolupráce s Literárkami jsem z většiny lidí měla pocit, že navzdory proklamovaným idejím o společenském významu Literárek jsou jejich zájmy čistě utilitární a soukromé. Myslím, že to do značné míry platí i v tomto případě. Přesunem redakce do Brna řada lidí ztratí možnost v Literárkách publikovat a uplatňovat svůj vliv. Schopní kulturní publicisté v Brně bezesporu jsou, takže se Patočkovi může podařit sehnat za pražské redaktory a autory náhradu. Ostatní české noviny a časopisy se zbulvarizovaly a o skutečnou kulturu nestojí. Pražští intelektuálové proto mají oprávněnou obavu, že přijdou o jednu z mála posledních možností otisknout text hlubšího kritického záběru. Paradoxní  na tom je, že Literárky už dávno ztratily své někdejší vysoké společenské renomé a vliv. Dnes už nejde o politickou či kulturní moc ani o peníze – nic z toho už noviny dávno nemají. Jde jen o publikační možnosti, které „normálním“ lidem musejí připadat směšné. Některým autorům na nich ale velmi záleží…

    Jak jako odbornice na literaturu hodnotíte úroveň Literárek?

    Po Patočkově nástupu šly jejich kulturní stránky silně dolů. Promítla se v tom poměrně velká fluktuace redaktorů a nezřídka i jejich neschopnost. Jako čtenářka jsem byla některými amatérskými „dojmologiemi“ až popuzená. Můj subjektivní názor ale nechme stranou. Fakt je, že ještě v 90. letech představovala kulturní publicistika Literárek platformu, která lidi kolem literatury a umění zajímala. Po Patočkově nástupu zájem jednoznačně opadl, protože důraz listu se přesunul na politiku. Mezi autory se objevilo velké procento studentů a lidí bez patřičného vzdělání či předchozí zkušenosti, umělecká kritika byla částečně nahrazena „nezaujatým” politickým zpravodajstvím. Příspěvky jsou značně nahodilé (těžko lze mluvit o tom, že by Literárky mapovaly a komentovaly aktuální literární dění). A konečně je tu zoufalá neexistence odborných konfliktů či vstupování do polemik. Patočka se o to sice snaží v politické části listu, ale jednostranně přitom sklouzává k extrémisticky levicovému projevu a názoru. Pravicové kontranázory netiskne.

    LtN 18/1968. Repro archiv

    Proč mu to SPLN jako vydavatel už šest let toleruje?

    Vysvětlení je vyloženě groteskní. Za Patočkou celou dobu stojí levicoví  intelektuálové, exkomunisté  z generace tzv. osmašedesátníků, kteří jsou zklamaní z nové éry. Listopadová revoluce nepřinesla to, co očekávali – návrat idejí Pražského jara. Rok 1968 přitom nebyl žádnou zlatou érou demokracie, na kterou bychom měli pietně vzpomínat a které by se měly Literárky dovolávat. Byla to jen jedna z fází komunistické totality, kterou listopad 1989 přehodnotil.

    Souhlasím – paradoxně můžeme být rádi, že Pražské jaro ukončila sovětská invaze. Jinak by u nás totiž generace Vaculíků vybudovala reformní komunismus, kterého bychom se jen obtížně zbavovali. Literárky tedy podle vás zničili osmašedesátníci?

    Dá se to tak říct. Zničili je zhrzení lidé, kteří si chtějí zachovat moc. I když v Literárkách už vlastně žádná reálná moc není.

    Muzeum? Spolek důchodců?

    Není to jen otázka věku, ale spíš neschopnost přizpůsobit se současným mediálním podmínkám. Věk síťové komunikace a dominance trhu není pro intelektuály nijak příznivý.

    Jedním z představitelů té podivné osmašedesátnické generace je i Eva Kantůrková. Je  podle vás jen náhoda, že skandální rozhovor s Patočkou napsala do Literárek právě ona?

    Ne. Paní Eva Kantůrková byla v 90. letech několik let úřednicí ministerstva kultury, přes kterou šly do Literárek dotace. Pokud vím, dostaly vždycky poměrně dost. Takže paní Kantůrková asi ví, co dělá a proč.


    Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,