Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 6)

    Literárky, jejich polistopadové obnovení, vzestup a pád

    Časosběrná reportáž třiadvaceti let

     

     

    Díl VI.

    Ve srovnání s jarní krizí před šesti lety tu byla řada fatálních podobností:

    – Spor měl opět charakter konfliktu majitele se zaměstnanci.

    – Na vině byl znovu VSPLN a především jeho předseda (tehdy J. Kořán, teď A. Kliment), který neřešil dlouhodobé problémy periodika, ekonomické ani redakční. Tehdy nekomunikoval s celou redakcí, dnes VSPLN komunikuje jen a jenom se šéfredaktorem.

    – Tehdy i dnes došlo k hromadné výpovědi redaktorů, kteří se tím vzepřeli stávajícímu VSPLN.

    – Stejný byl i zcela elementární problém: Financování periodika musí obstarávat jeho management, místo aby tak činil jeho majitel. Jinými slovy: J. Patočka by mohl morálně zdůvodnit svůj plat neredigujícího šéfredaktora tím, že jde vlastně o zaslouženou odměnu fundraisera.

    Horší byla situace nejenom proto, že hrozil zánik Literárek, ale též proto, že i po případném urychleném zvolení nového VSPLN by tento měl menší manévrovací prostor než ten, který vyhlašoval později zneuznaný konkurz na šéfredaktora na jaře 1999. Bohužel se naplnilo to, co jsem tehdy o SPLN napsal: „Utrpěla její pověst, žádný konkurs už vlastně nikdy nemůže vypsat“ (resp. může vypsat, ale nebude věrohodný).

    +

    Hospodářské noviny (čtk) 16. 3. 05, s. 10.

    Patočka přemístil Literární noviny, spor míří k soudu

    Člen redakční rady Jiří Vančura navrhl soudu, aby do valné hromady vydavatele pozastavil kroky vedení redakce, které vedou ke změnám v novinách. Stalo se tak poté, co šéfredaktor Jakub Patočka odvezl v noci z 11. na 12. března z pražské redakce do Brna vybavení, čímž znemožnil chod novin. Redakce má nyní sídlit v brněnské pasáži Alfa, vedle kanceláře Strany zelených. …. Redaktoři, kteří nepodali výpověď, jsou všichni ve Straně zelených.

    Pasáž Alfa v Brně. FOTO IVO RESNER

    Chod novin ovšem zjevně znemožněn nebyl, protože v pondělí 14. 3. 05 byly Literárky /č. 11/ na stáncích jako obvykle. Z poloviny byly ale zaplněny překlady anglických textů z internetu. Ze starých autorů tu byl jenom článek A. Zemančíkové, členky stávající redakční rady.

    +

    Z mé korespondence s A. Zemančíkovou (21. 3. 2005)

    Ahoj Aleno!

    Na Tvůj popud, za nějž děkuji, jsem 10. III. podepsal petici za urychlené svolání valné hromady. Ale podepsal jsem ji vlastně jako člen SPLN?

    Dnes jsem dostal velice podivný namnožený dopis od A. Klimenta (možná, žes jej dostala též) zpochybňující mé stávající členství v SPLN. Vyzývá mně, abych se do SPLN znovu přihlásil.

    Také mi dnes volal jakýsi Palo Fabuš z Brna, abych prý psal do Nových knih o divadle. Odvolával se na Tebe. Řekl jsem, že až do vyjasnění situace v Ltn tam nic psát nebudu. A to je právě věc, kterou chci s Tebou sdělit.

    Víš, že jsem se od počátku snažil být nestranný. Měl jsem a nadále mám výhrady k oběma stranám sporu, jakkoli mi bylo, podobně jako zřejmě Tobě, podezřelé, že se výbor SPLN snaží oddálit svolání valné hromady. Leč: to, co dělají stávající redakce a výbor teď, mi velice, velice připomíná onu valnou hromadu z 1. 7. 99, která měla de facto charakter puče. Přítomným byly na místě rozdány přihlášky a v tu ránu už byli všichni členy a už se hlasovalo. Stávající výbor, který splnil to, co mu uložila minulá valná hromada SPLN (uspořádal konkurz na šéfredaktora a vyhlásil jeho výsledek), odstoupil, navolil se nový, ten hodil konkurz do koše, jmenoval šéfredaktorem Patočku a bylo. Rozuměj, byla to možná, pragmaticky viděno, nakonec nejlepší alternativa z těch, které tehdy přicházely v úvahu, ale ten proces byl naprosto nedůvěryhodný. A zorganizovali to osmašedesátníci v čele s L. Vaculíkem.

    Mám prostě takový dojem, že bývalí „lidé zvláštního ražení“ mají setrvale velice zvláštní představy o demokracii a veliký sklon měnit průběžně pravidla hry tak, jak se jim to momentálně hodí. A možná, že jiní, mladší, jsou v tomto až příliš učenliví. Já jsem ale člověk konzervativní a na dodržování pravidel úzkostlivě dbám.

    Dovedu si teď docela dobře představit, že čerstvě zaslanou přihlášku do SPLN vyplní a doporučeně odešle docela málo lidí (nedoporučené je možno nepřiznat a zahodit) a ještě méně jich přijde na to, jak vlastně zaplatit požadovaný vstupní poplatek, protože v Klimentově dopise není uvedeno žádné číslo konta (V. Just to ze zoufalství poslal složenkou na pražskou adresu redakce). Na druhé straně přihlášku může podepsat a těch 250 Kč zaplatit pár desítek úplně nových a neznámých lidí. Výsledek: Až přijdeme na valnou hromadu, nestačíme se divit, jako se mnozí nestačili divit po únoru 1948. S tímhle já prostě nechci nic mít. Proto jsem se rozhodl, že až do valné hromady do LtN nenapíši ani řádek.

    Upřímně Petr

    Odpověď A. Zemančíkové (22. 3. 2005)

    Ahoj,

    napřed malé vysvětlení: ten kluk – Palo Fabuš – volal napřed mně, jde jenom o „okénko“ v příloze Nové knihy, kde má být spíš tip než recenze. Tohle já nedělám (i když pro jednou jsem mu tam napsala tip na novou inscenaci karlovarské Dagmar – kvůli nim), to je práce pro studenty. Proto jsem mu dala kontakt na tebe, jestli by to tví studenti nechtěli obhospodařovat. On se teda do telefonu chová divně, ale já jsem se prostě rozhodla si toho nevšímat a říci si, že je to holt takový introvert. Pokud jde o další psaní o divadle, tak to má teď na starosti Roman Sikora – jednou dostal Cenu A. Radoka za hru Smetení Antigony, působí v Brně, pokud vím.

    Já jsem dopis o členství ve Společnosti nedostala, ale to je možná nesoustavností mých adres, třeba to leží někde v Chebu nebo co. Ale to je jedno. Manipulovat valné hromady je v těchto kruzích zvykem, ta, na které jsem na podzim 2004 byla já, byla zase zmanipulovaná směrem ke zvolení Violy Fischerové a Edy Kriseové, které pak odstoupily, jak víme. Z celého zasedání jsem měla tehdy pocit blbý, ale musím přiznat, že mi věci v podstatě nedošly.

    Je mi hrozně líto situace ve chvíli, kdy Literárky začaly vypadat opravdu k světu. Jana Šíchu, Patočkova zástupce, jsem poznala jako ředitele Českého centra v Mnichově, předtím pracoval v PNP, vystudoval češtinu a němčinu, splňuje tedy rozhodně požadavek, aby druhý muž Literárek byl humanista literát. Mně se ale to převádění obsahu poloviny literárek jen na literaturu vůbec nelíbí, má se mluvit o kultuře, případně tedy o umění. Ale zpět k Šíchovi – vím, že se dlouho a obtížně rozhodoval místo vzít – udělat krok z jistoty diplomatických služeb s jejich platy a kariérami do nejistoty žurnalistické práce a ještě k tomu v Literárkách. Patočka na Šíchu víc než rok čekal, z toho taky vyplynula krize kolem jeho angažmá v evropských volbách, kdy redakce neměla vlastně pověřeného zástupce, což byla chyba hrozná. Když Šícha nastoupil, udělal rozbor ekonomických katastrof a navrhl řešení – mezi ně patří pochopitelně levnější adresa a zřejmě i zmenšení rozsahu. Na tom furt není nic odsouzeníhodného. Problém je, že Šícha je také ve Straně zelených, což revoltující redakce zveřejnila, a teď to vypadá jako zelená vláda v Literárkách, ale tak to jistě míněno nebylo, v jeho případě.

    Praktický problém nastal, když redakce, nespokojená s navrhovanými opatřeními (stěhování do Brna v tom bylo taky) dala výpověď a zanechala práce – tedy nepřipravila další číslo. Tím skončila diskuse a začalo to, co se děje teď a co nejspíš povede ke konci Literárek, protože si fakt nedovedu představit, kdo by teď na sebe vzal to strašné břemeno dluhů a chronické bídy. Napadá mě při tom paralela s českou politikou – vláda (redakce) má začato několik dávno odkládaných reforem, některé jsou před dotažením, podařilo se otevřít do nedávna zakonzervovaná témata, dokonce i obnovit kdysi přerušené vztahy, všechno by bylo nadějné, jen holt je problém v osobě předsedy (šéfredaktora) a v politické příslušnosti. Je opravdu pitomé, když se věci začnou točit kolem jednoho jména a za osobou nakonec mizí sama věc – to ale neznamená, že osoba je tím omluvena.

    Myslím na to, že Literárky mají skutečně svým způsobem jedinečný profil, který umožňuje i o umění psát tak, jak to v odborných tiskovinách nejde. Nejsou, mimo jiné, zatíženy „odborničením“, hranice oborů jsou tu prostupné. Pro tohle stojí za to, aby vycházely, a myslím, že pro tohle do nich zadarmo píšeme. Mají sice málo, ale přece dost abonentů, kteří v nich chtějí něco číst a nic jim není do tahanic o šéfredaktora. Kontinuita autorská samozřejmě patří k solidnosti listu. Když Jiří Cieslar napsal do Salónu, že stojí za to o Literárky ještě zabojovat, představila jsem si to jako pokus o novou rozumnou dohodu, ne jako boj o moc, to je přece směšné.

    Alena

    Alena Zemančíková FOTO ARCHIV DAMU

    Shora zmíněný dopis, který řada členů SPLN (posléze se ukázalo, že definice samotného pojmu „člen SPLN“ je sporná a zároveň klíčová) dostala od A. Klimenta prvního jarního dne na hlavičkovém papíře s adresou pražské redakce, celou kauzu značně zradikalizoval. Stálo v něm v podstatě tolik, že SPLN má nepořádek v evidenci členstva, a proto je přiložena přihláška za člena, kterou má každý vyplnit, podepsat a do týdne poslat zpět. Také má každý zaplatit 250 Kč (složenka nepřiložena, číslo konta neuvedeno). Podstatná věta: „Po obdržení Vaší žádosti a zaplaceného vstupního poplatku Vám výbor zašle rozhodnutí o přijetí za člena, které Vás bude opravňovat k účasti na valné hromadě společnosti.“ Argumenty dopisu se zřejmě formálně oprávněně opíraly o hlavu II. stávajících stanov SPLN, především o články 6/2 (písemná přihláška a zaplacení členského příspěvku) a 6/3 (písemné potvrzení o přijetí za člena). Klimentův – Patočkův VSPLN prostě šikovně využil skutečnosti, že stanovy nebyly v praxi stoprocentně naplňovány.

    Alexandru Klimentovi, předsedovi VSPLN, jsem odpověděl následujícím dopisem:

    Praha 21. března 2005

    Vážený pane předsedo,

    dopisem, který jsem dnes obdržel, jste mě velice znepokojil. Vím totiž s naprostou jistotou, že svou přihlášku do SPLN jsem podepsal 1. VII. 1999. Bylo to na oné valné hromadě, kde se řešil výsledek konkurzu na nového šéfredaktora. Dokladem toho, že jsem byl okamžitě přijat za řádného člena, je skutečnost, že jsem okamžitě získal pasivní i aktivní hlasovací právo – byl jsem nominován a hlasoval jsem. To je přinejmenším svědecky snadno doložitelné.

    Z Vašeho dopisu ovšem vyplývá, že členem vlastně nejsem, ale že se jím stanu, když do týdne odešlu vyplněnou a podepsanou přihlášku a 250 Kč. Rád to učiním, i když mi není jasné, jak mám ty peníze poslat – nepřiložili jste složenku ani jste neuvedli žádné bankovní konto. Nebo to musím přijít zaplatit v hotovosti? V jakých hodinách a komu?

    To vše jsou ovšem pouhé bagately proti skutečným problémům, které tento dopis – přiznání – přináší. Jak jsem zjistil, dopis stejného znění obdrželi i mnozí další, kdo si až dosud mysleli, že členy SPLN už dávno jsou. Jestliže ale, jak z dopisu vyplývá, jimi vlastně nebyli, jak je to s dosavadní existencí SPLN a jeho výboru, jehož jste předsedou? Existujete de iure vůbec? A hlavně: jak je to s legitimitou všech dosavadních valných hromad SPLN, kterých se její členové aktivně a plnoprávně účastnili, a tedy i tam volených výkonných výborů? Kdo zvolil ten výbor, který, jak píšete, mi „zašle rozhodnutí o přijetí za člena“? Začarovaný kruh.

    Nerad bych opouštěl Literárky právě teď, v těžké chvíli. Ale ještě víc by mě mrzelo, kdyby ony opustily mne, a to v důsledku nějakého administrativního, doufejme neúmyslného, opomenutí. Proto prosím o urychlené sdělení, jak mám zapravit oněch 250 Kč.

    S pozdravem

    Dr. Petr Pavlovský


    Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,