Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 5)

     

    Literárky, jejich polistopadové obnovení, vzestup a pád

    Časosběrná reportáž třiadvaceti let

     

     

    Díl V.

    Od května 2002 byl Jan Patočka sedm let členem správní rady Nadace Michaela Kocába, která spravovala 29 milionů korun pocházejících dle dostupných informací z vytunelovaného všeobecného investičního fondu TREND, Kocábem založeného při kuponové privatizaci. Nadace Michaela Kocába od svého založení podporovala Literární noviny. Patočka se tak stal pro týdeník nenahraditelným fundraiserem.

    První vlna medializace a vnitřní korespondence

    Počátkem března 2005 vyšly v Britských listech následující články:

    9. března

    Milan Daniel: Literárky: respekt vůči politické kultuře

    Se zájmem jsem si přečetl vyjádření Jakuba Patočky k aktuální situaci v Literárních novinách, které vede. Oceňuji jeho úsilí o jejich udržení a plán na jejich záchranu shledávám zajímavým, obtížným, odvážným, nicméně málo reálným. Skutečně upřímně bych si ale přál, aby se mu podařilo noviny stabilizovat a vyvést z ekonomické krize. S čím však nemohu souhlasit, je jeho názor na možný souběh politického aktivismu a pozice šéfredaktora novin, jež se politikou zabývají a v některých případech ji i samy dělají.

    Jakub Patočka srovnává svou pozici s K. H. Borovským, Ferdinandem Peroutkou, Karlem Čapkem a dalšími. Nechci být nezdvořilý, takže komentář na téma srovnávání veličin si nechám pro sebe. Pokud ale vím, nikdo z těchto lidí si neudělal z novin stranickou buňku. To snad platilo jen v Rudém právu. V žádném z titulů, ve kterém seděli slovutní předchůdci J. P., nebyl předsedou redakční rady předseda politické strany. Srovnání kulhá i historicky: média se posunula jinam a od politického aktivismu se snaží distancovat stejně, jako to dělal J. P. v době eurokampaně. S tím rozdílem, že (chtějí-li být důvěryhodná) tak činí stále.

    Zajímavé je srovnání s Respektem. Patočkův zástupce v novinách Jan Šícha, jinak též člen republikové rady Strany zelených, mluví o budoucích Literárkách jako o „Respektu zleva“. Kdyby se ale mustr Respekt měl dnešním Literárkám přizpůsobit, seděla by vredakční radě například Hana Marvanová, Tomáš Němeček by byl šéfideologem Unie svobody a jeho redaktory by byli nejspíš funkcionáři této strany. Ano, Jan Ruml či Vladimír Mlynář byli šéfredaktory Respektu. Jako členové politické strany Unie svobody však nemají s tímto týdeníkem nic společného. Kdyby tomu tak bylo, byli by jistě právem kritizováni stejně, jako je dnes kritizován Jakub Patočka.

    Dobře vedený, skutečně svobodný a nezávislý týdeník, který by v prostředí českých médií byl nalevo od současného Respektu, by nepochybně uvítala množina čtenářů, kteří v tomto prostoru nemají po čem sáhnout. K tomu, aby byl důvěryhodný a měl šanci na úspěch, se ale musí sepětí s politickou stranou zbavit, nikoli je obhajovat. To není nic proti Patočkovi, a chraň mne pán Bůh, ani proti Straně zelených. Oběma subjektům by to naopak pomohlo a i kvůli duševnímu zdraví J. P. bych byl rád, kdyby to zvládl, jakkoli v to příliš nevěřím.

    10. března

    Ivan Brezina: Jakub Patočka je odtržen od reality

    Člověku vždy polechtá jeho neskromné ego, když mu někdo přisoudí větší důležitost, než ve skutečnosti má. S pobavením jsem si proto přečetl dopis šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky Straně zelených, ve kterém autor použil obrat „týdeník Reflex dodnes infikovaný virem Ivana Breziny“. Anarchista Ondřej Slačálek jej správně zařadil do „diskursu nacistů“.

    Už jen to, že se v této charakteristice Jakuba Patočky shodnu s člověkem, jehož světonázor je diametrálně odlišný od mého, o něčem svědčí. Slačálkova slova ale především věcně „sedí“. Patočka při redigování Literárek skutečně používá metody, které lze s jistou nadsázkou označit za fašistoidní – například maření veřejné diskuse a totální cenzuru jakýchkoli názorů, které nekonvenují s jím prosazovanou tuhou stranicko-ideologickou linií. Za tuto šéfredaktorskou nehoráznost ho v minulosti kritizovali například i Pavel Kohout či Pavel Dostál.

    S Reflexem jsem zhruba před rokem z osobních důvodů ukončil spolupráci. Nadále do něj ale píší dva autoři, kteří Patočkovy nazelenalé Literárky v minulosti kritizovali: Jiří Rulf a Vladimír Novotný. Ani jeden z nich se, pokud vím, nezajímá o problematiku životního prostředí, o které jsem do Reflexu psával já.

    Není proto příliš jasné, v čem jsem je měl „infikovat“ – nehledě na to, že jde o natolik konzistentní osobnosti, že bych jim asi jen těžko něco „našeptal“.

    Rulf a Novotný se věnují literatuře. Patočkovi proto oprávněně vyčítali zneužívání dotace ministerstva kultury, určené právě na podporu literatury. Stejně se ostatně na podzim 2003 vyjádřil Svaz českých knihkupců a nakladatelů. Že bych snad infikoval i jeho členy?

    „Infekce Brezinou“ tedy existuje jen v Patočkově hlavě. Šéfredaktor Literárek je přímo posedlý touhou po pomstě od chvíle, kdy jsem podrobně popsal (a svědectvími většiny účastníků doložil) nechutné okolnosti, za kterých se zmocnil vedení listu…

    Patočkův výrok, že by se Literárky mohly stát „nepříjemnou konkurencí Reflexu“, je bizarním velikášstvím, Svědčí buď o absolutním nepochopení odlišnosti žánrového zaměření a cílové skupiny obou titulů, nebo o autorově odtržení od reality (přání otcem myšlenky). Toto odtržení ostatně naznačuje už paranoidní slovník, který Patočka s oblibou používá (MFD jako „Junge fronte Heute“, Lidovky jako „Klaus Zeitung“, vnitrostranickou opozici v SZ označuje jako „alianci zhrublých, duchovně spotřebovaných autorit“, které „vedou ostouzecí kampaň“).

    Každý, kdo vstoupí do mediálního a politického diskursu, by měl být vnitřně srozuměn s tím, že může být kritizován. Když dobrovolně nesete svou kůži na trh, kritika prostě patří k věci. Patočkova představa, že je proti němu osobně nebo proti Literárkám vedeno jakési široce založené spiknutí, je proto nepochopením základních zákonitostí fungování veřejného prostoru. K úvahám, nakolik jsou některé mírně řečeno paranoidní vize projevem osobnostní struktury svého nositele, se jako laik v oboru psychologie necítím oprávněn.

    +

    V rozhovoru rubriky Otázka pro (Salon, literární příloha Práva, 10. III. 05, s. 2) říká J. Cieslar (+ 16. I. 2006, jediný ze stávajících redaktorů LtN, který byl členem redakce už před rokem 1999), že: viditelné napětí“ mezi šéfem a redaktory bylo v redakci „už léta“.

    Redaktoři LtN se snažili napětí v redakci řešit různě, ale k ničemu to nikdy nevedlo, protože VSPLN, ať už byli v jeho čele Ludvík Vaculík nebo později Alexandr Kliment, se vždy jednoznačně postavil za stávajícího šéfredaktora. Výsledkem byla značná fluktuace v redakci, ze které – aniž by se reflektovaly důvody – odcházeli i velice schopní redaktoři, např. Karel Kuna, Igor Malijevský, Václav Burian (dnes redaktor a spoluvydavatel olomouckých Listů) a d.

    Budova Evropského parlamentu FOTO ARCHIV

    K jisté akceleraci docházelo od dubna 2004, kdy J. Patočka zahájil svou kampaň za své zvolení poslancem Evropského parlamentu (nakonec neúspěšnou). Předtím se se svými přáteli prosadil do čela Strany zelených a posléze dva z nich přijal do úvazku redakce LtN. V čele LtN prostě stanuli tři vedoucí funkcionáři téže politické strany, což sice jistě není nezákonné, ani v rozporu se stanovami SPLN, ale je to přinejmenším evropsky nestandardní. Na poslední valné hromadě SPLN 20. IX. 04 dva členové VSPLN odstoupili (též L. Vaculík) a J. Patočka se pokusil (neúspěšně) prosadit i do VSPLN dva politiky spojené se Stranou zelených, což svědčí o inklinaci k intrikářským praktikám. Zvoleni ale byly tehdy jiní, totiž Eda Kriseová a Viola Fischerová.

    Řadové redaktory také popuzovalo, že LtN na jedné straně neplatí autorům honoráře za články, a to ani studentům (řada autorů též přestala do LtN psát), ale na druhé straně v redakci prakticky nepracující šéf pobírá 25 000 Kč/měs. + 7 000 Kč/měs. na provoz mobilního telefonu. LtN samozřejmě nejsou žádná odborná revue (natož tzv. impaktované periodikum), do které se píše jen pro prestiž, a která honoruje autory štůskem separátů.

    J. Patočka je Brňák, v Brně bydlí a má tam i rodinu. Do pražské redakce jezdil od počátku vždy na část týdne (3-4 dny) a pak se vracel domů. Poslední dva roky ale téměř nedocházel vůbec, tím spíš po 29. IX. 04, kdy jeho žena spáchala sebevraždu a jemu zůstala starost o tři malé děti. Rezignace na zaměstnání v Praze by byla za takové tragické situace asi tím jediným možným normálním řešením.

    Nestalo se. J. Patočka s redaktory prakticky nekomunikoval. 18. února rezignovaly na členství ve VSPLN Eda Kriseová a Viola Fischerová; zbyli Jan Novotný, Petr Pospíchal, Ladislav Šenkyřík a předseda A. Kliment, který měl poté podle stanov SPLN do 30 dnů svolat mimořádnou valnou hromadu, jež by doplnila VSPLN nebo navolila nový. A. Kliment ale oznámil, že ji svolá až na květen.

    Stávající redaktoři se (se svými předchůdci) cca dva roky tak či onak snažili dosáhnout změny, obávám se, že dosti bezzubým způsobem, takže i oni mají, včetně těch, kteří odešli dříve nebo „byli odejiti“, na vleklosti problému podíl.

    Konečně se počátkem března 2005 vzchopili a sepsali pro šéfredaktora jakési memorandum o stavu věcí. Reakce byla absolutistická: šéf prohlásil, že je nečetl a ani číst nebude, čímž samozřejmě redaktory ponížil a dohnal situaci do krajnosti.

    V článku, datovaném 3. III. 05, který vyšel 7. III. 05 (LtN XVI, 2005, 10, s. 2) oznámil A. Kliment čtenářům, že: část zaměstnanců či smluvních spolupracovníků podala výpověď, že v redakci dojde k reorganizaci, že bude celá přenesena do Brna, a že je to tak jistě dobré. Arogance moci jakoby kopírující politickou kulturu jedná z tehdy právě probíhajících vládních krizí (aféra s nemovitostmi a podnikáním nejvyšších politiků a jejich nejbližšího okolí).

    J. Patočkovi jeho odpůrci v okruhu LtN vyčítali mj. stranickost jejich obsahu – agitování pro Stranu zelených. To byl ale, po mém soudu, zástupný argument. Ačkoli se v LtN „prozelené“ texty jistě objevovaly, obviňování z vysloveně stranických tendencí bylo přehnané. Na druhé straně tu ale byly důležitější, obecnější problémy: permanentní, nenávistný antiamerikanismus, fundamentalistické levičáctví, primitivní antiglobalismus, hájící i zjevně nehumánní a obecným lidským právům odporující kulturně-etnická specifika (např. zacházení s ženami v muslimském světě), výhradně protiizraelské články, jednostranné přebírání zahraničních materiálů pouze z výrazně levicových médií (především britský The Guardian) a konečně i skutečnost, že zaměstnáváním nejvyšších funkcionářů jedné politické strany v redakci časopis tuto stranu opravdu nepřímo financuje z veřejných prostředků. Je to sice stále ještě legální, ale není tolegitimní. Není to v rozporu s platnými zákony, ale porušuje to tzv. dobré mravy a též polistopadové tradice LtN (je to ovšem naopak ve shodě s tradicemi přednormalizačními, kdy téměř všichni redaktoři LtN byli rovněž členy téže politické strany). V demokratickém systému nemůže ministerstvo kultury dotovat aktivity média, které je celé, myšlenkově i fyzicky, ovládáno jednou, navíc mimoparlamentní politickou stranou.

    +

    Nastala obava z prodlení, protože se chystaly nevratné kroky (likvidace pražské redakce, stěhování do Brna), které hrozily LtN v jejich stávající podobě definitivně pohřbít. V této situaci jsem dostal 7. března 2005 od členky její redakční rady LtN a své kolegyně v „rozhlasové branži“ Aleny Zemančíkové e-mail s výzvou, abych se připojil k petici řadových členů SPLN, požadující urychlené svolání valné hromady. Připojil jsem se (10. 3.) podpisem v pražském sídle redakce (Školská 12, Praha 1), kde jsem byl fyzicky poprvé v životě. Na místě jsem se tam dozvěděl, že už existuje i petiční výbor, jehož členy jsou Vladimír Just, Jan Vladislav, Viktor Pivovarov, Antonín Brousek, Jiří Vančura a další. Při této příležitosti jsem též požádal, aby mé texty, které v redakci momentálně leží, už nebyly tištěny. Chtěl jsem se tak distancovat od stávajícího vedení listu. Podobně jsem odmítl několikanásobnou telefonickou žádost o přispívání do LtN od jistého Palo Fabuše – již z nové, brněnské redakce. Chtěl jsem prostě až do valné hromady zůstat neutrální.


    Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,