Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 15)

    Literárky a Strana zelených

    Na podzim roku 2005 prohrálo fundamentalistické křídlo ve Straně zelených vnitrostranické volby a do čela se dostal Martin Bursík, dříve člen OH. Dosavadní místopředseda J. Patočka ze strany vystoupil a začal jí všemožně, hlavně články v LtN, škodit. V SZ ale zůstala řada „patočkovců“, např. Matěj Stropnický, až do září  2006 místopředseda její republikové rady, stálý autor LtN.

    Martin Bursík. FOTO archiv

    Oponenti předsedy M. Bursíka chtěli, aby SZ vystoupila z vládní koalice, kritizovali zahraniční politiku prováděnou ministrem za SZ Karlem Schwarzenbergem (o tři roky později hlasuje v Topolánkově vládě v demisi jednotně s ostatními ministry pro zakoupení letadel CASA) a především projekt amerického protiraketového radaru v ČR; byli proti zdrojům jaderné energie v ČR, jakkoli bez ní jsme energeticky absolutně závislí na Rusku; odmítali naše zahraniční vojenská angažmá (pacifisté) a de facto i naše členství v NATO (v tom shoda s KSČM).

    Po Listopadu obnovené, sympaticky proekologické LtN se paradoxně staly hlavním mediálním nepřítelem Strany zelených.

    Tiráž LtN stále uváděla, že vycházejí s podporou Nadace Michaela Kocába a MK ČR; M. Kocáb býval jmenován i mezi členy redakční rady – dokud ji tiráž vůbec uváděla. Poněkud schizofrenicky proto působilo, když M. K. kandidoval na podzim 2008 v Praze za SZ do Senátu, přičemž jako podmínku si položil setrvání M. Bursíka ve funkci předsedy strany.

    Půjde-li strana doleva, do voleb nejdu (Michael Kocáb, 3. srpna 2008). FOTO archiv

    Až do konce září 2008 nebylo v LtN o jejich prodeji ani slovo. Zato prakticky v každém čísle byl nějaký útok na jejich sponzora, ať už přímý nebo alespoň kopání do kotníku kritizováním SZ. LtN se snažily „pokousat ruku, která je krmí“.

    V LtN č. 33 (11. 8. 08) je celostránkový článek s rádobyvtipným titulem Kocáb na potápějící se tyrkysové kocábce, podepsaný Jiří Pehe, politolog a publicista. Autor se v něm ovšem jeví nikoli jako vědec a univerzitní pedagog, usilující o nestranné pojmenování skutečnosti, ale jako rafinovaný, propagandistický manipulant s veřejným míněním, nepřiznaně podporující jednu stranu sporu. Výmluvný je už podtitul článku: Záměr Michaela Kocába kandidovat v podzimních volbách do Senátu za Stranu zelených nelze přijmout bez rozpaků.

    Nejkřiklavější Peheho politologické omyly:

    1. …Kocáb vlastně nekandiduje za SZ, ale jen za jedno její křídlo. Křídla a frakce mají stále či všechny politické strany. O tom, kdo za stranu kandiduje, a kdo ne, rozhoduje vždy stávající demokraticky legitimní vedení, jinak by byla zpochybnitelná prakticky každá kandidatura – téměř každý má nějakého vnitrostranického oponenta.

    2. … 38 % lidí, kteří volili Zelené v roce 2006, říká, že by už stranu nevolili; Bursík si možná pojistí moc ve straně, jenže ta už voliče nebude zajímat. Tzv. autentičtí zelení voliči nedokázali SZ dostat do Parlamentu po celých 15 let. Až v  roce 2006 ji tam pak poslali frustrovaní liberální „pohrobkové“ po ODA, OH, LSNS, Unii svobody, Demokratické unie a vůbec tzv. Čtyřkoalici z roku 2002 – pokud nevolili SNK-ED. Typičtí mladí Zelení nejsou totiž volebně moc důležití, protože k volbám většinou nechodí a k těm senátním už vůbec ne.

    3. Voliče Zelení přestávají zajímat… SZ měla v létě 2008 v průzkumech výrazně vyšší preference než před posledními volbami do Sněmovny.

    4. Kocábovy šance by mohly být i v tomto obvodu (č. 27, Praha 1, 7, Troja, část Prahy 6 – pozn. pp) o něco vyšší, kdyby se zbytečně nevymezoval jako pravicový kandidát (ostře protirusky naladěný příznivec antiraketového radaru atp. – pozn. pp)… například sociální demokraté Kocába v druhém kole nepodpoří. Odkdy jsou voliči ČSSD v Praze a zvláště v jejím centru závažným fenoménem? Cožpak tu v posledních komunálních volbách úplně nepropadla kandidátka vedená tehdy ještě populární političkou ČSSD Petrou Buzkovou? Cožpak vůbec někdy v Praze uspěl v senátních volbách kandidát ČSSD? V Praze, o které se tehdy říkalo, že by v ní vyhrála volby i Klausova tenisová raketa? To politolog Pehe nevěděl? Nebo spíš vědět nechtěl?

    Jeho článek v LtN neměl funkci informovat, měl funkci manipulovat!

    5. V tomto pražském teritoriu má proti kandidátovi ODS, řediteli Pražské záchranné služby Zdeňku Schwarzovi malou šanci. Proč? Současný senátor M. Mejstřík, který opět kandiduje, minule (2002) zcela suverénně porazil kandidáta ODS a předtím – roku 1996 – porazil nezávislý V. Fischer kandidátku ODS, populární herečku J. Jiráskovou, dokonce už v prvním kole!

    Ve centru Prahy uspěl v senátních volbách kandidát  za ODS jen jednou, ale to byl bývalý disident V. Benda krátce poté, co se jeho KDS sloučila s ODS! (I já jsem jej tehdy volil, ale volil bych jej, i kdyby kandidoval za Spolek chovatelů drobného hospodářského zvířectva!)

    Michael Kocáb byl ovšem znevýhodněn v prvním kole tím, že nejenom M. Mejstřík, ale vlastně i Martin Stránský a Pavel Klener (KDU-ČSL), všichni tři měli s M. Kocábem podobný, středopravý elektorát. Rozdrobení levice  bylo mnohem menší, byly tam vlastně pouze dvě levicové uchazečky o Senát, za ČSSD a za KSČM.

    Obecně politologicky ovšem platí, že většinový systém, kterým se volí do Senátu, zvýhodňuje velké strany a generuje dvojpólovou politickou scénu, jak to známe především z  anglosaských zemí (tím spíš, že se tam volí jednokolově).

    6. Kocáb se… rozhodnul hazardovat nejenom s tím, že utrpí těžkou porážku, ale i s tím, že spojením s Bursíkovými tyrkysovými poškodí i své dobré jméno. To už je skoro na žalobu, SZ rozhodně nebyla nějaká extremistická či nemravná strana, po mravní stránce si dokonce na naší politické scéně tehdy stála ze všech nejlíp.

    Je pravda, že Kocáb nakonec ve volbách 18. X. do druhého kola nepostoupil. Nebylo to však proto, že si nedokázal získat levicové voliče. Problém byl naopak tom, že Stránský, Mejstřík a Kocáb měli dohromady jenom 40%, zatímco další pravicoví voliči volili Klenera nebo Schwarze (který nakonec postoupil). Pravice měla celkem zřejmě přes 70%, ale byla roztříštěná.

    Ovšem, byla to hrubá polická chyba, diletantství (ovšem úplně opačné, než měl na mysli Pehe). Kýžená dohoda v témž obvodu asi nebyla možná – Mejstřík by jistě trval na své obhajobě – ale jistě bylo možné nasadit Kocába v dalších dvou pražských obvodech, kde se do Senátu rovněž volilo. Věřím, že by uspěl.

    J. Patočka před senátními volbami v LtN č. 38 (15. IX. 08): Strana zelených je zasažena diskreditací… této diskreditaci se nevyhne ani Michael Kocáb, ba ani sám Václav Havel… Patočkovo přání otcem Patočkovy myšlenky!

    /K tomu jen malou poznámku jednoho ze shora zmiňovaných voličů, kteří u nás prakticky od sněmovních voleb roku 1992 hledají, jak volit doprava a nemuset přitom volit ODS: Otloukat Bursíkovi  o hlavu množství nově, tedy před sjezdem SZ vzniklých místních organizací, nebylo vůbec oprávněné, nové organizace byly zcela legitimní. Nevznikly účelově pro ovládnutí sjezdu Strany zelených, ale převážně transformací místních organizací US, DEU a d., organizací lidí, kteří chtějí být politicky aktivní a marně hledali subjekt, se kterým by se mohli programově, tj.pravicově, ale mimo ODS, ztotožnit./

    Doc. PhDr. Olga Lomová, CSc., sinoložka. FOTO archiv

    V LtN č. 39 (29. IX. 08) se sinoložka FFUK Olga Lomová pustila do poslanců za SZ, kteří u příležitosti návštěvy našeho Parlamentu delegací Všečínského shromáždění lidových zástupců rozvinuli ve sněmovně tibetskou vlajku na protest proti čínské okupaci Tibetu, likvidaci jeho kultury a de facto i genocidy (nejenom zabíjením a vyháněním Tibeťanů, ale i „importem“ tisíců Čínských kolonistů). Otázku oprávněnosti této kritiky (její opory v ověřených faktech) si autorka vůbec nekladla, ale zato jako daleko správnější alternativu postoje k Číně navrhuje přispívat ke změně uvažování čínských poslanců tím, že bychom čínským partnerům soustavně ukazovali výhody demokratického zřízení a pomocí pádných argumentů předvedli, jak jsou pro nás ideály svobody a demokracie důležitější než mrzký zisk.

    Svatá prostoto! Stalo se někdy v moderních dějinách, že by se totalitní režim sám dobrovolně zrušil pod tíhou zářných příkladů demokracie? Příznačné je, že proti sněmovní akci SZ daleko nejvíc protestovala KSČM, pokračovatelka své totalitní matky.


    Někdo by mohl dovozovat, že příčinou dlouhodobých ekonomických potíží LtN i A2 bylo rozštěpení potenciální obce čtenářů, sponzorů, grantových přispěvatelů a konečně i kvalitních autorů, ochotných psát zadarmo, mezi dva týdeníky a literární obtýdeník Tvar, který zavedl nehonorované psaní jako první už o několik let dřív. Žádný relevantní průzkum jsem sice neviděl, ale odhaduji, že okruh zájemců o A2 se s množinou čtenářů LtN moc nepřekrýval (a dnes už vůbec nepřekrývá), obě cílové skupiny se dost lišily. Český trh je ale na seriózní kulturní týdeník příliš malý a naše vlády, které by tento objektivní fakt měly kompenzovat podobně, jako to činí vlády všech vyspělých menších států, jsou k národní kultuře macešské, granty pro časopisy jsou chudičké. Zároveň u nás chybí tlustá týdenní kulturní příloha nějakého deníku, který by ze svých zisků sponzoroval kulturu. Je to přirozené: deníky mají většinou zahraniční majitele a ti si dovedou spočítat, o kolik by jim taková kulturní příloha /ne/zvedla rating, tedy nakolik by se rentovala. Investice do kulturní přílohy bohužel u nás nelze alespoň částečně odečíst ze základu pro výpočet daně ze zisku, ale to je obecná bolest sponzoringu kultury v ČR. A tak je možná jediným perspektivním řešením kulturní časopis internetový.

    +

    Kulturní týdeník A2 nemohu přestat považovat za součást příběhu Literárních novin podobně, jako bych musel nadále psát i o Slovensku, kdybych chtěl po 1. 1. 1993 pokračovat v líčení historie Československa.  V každém případě spíše tento časopis než Patočkovy brněnské LtN je legitimním pokračovatelem Literárek, podobně, abych pokračoval v příměru, jako je spíš ČR než SR legitimním pokračovatelem Československa.

    Jak už jsem naznačil, ideově mají oba časopisy až překvapivě mnoho společného. Například do „Bursíkovy“ Strany zelených se paradoxně „opřel“ 17. 9. 2008 i týdeník A2 v č. 38. Na s. 5 najdeme komentář Pavla Pečínky (údajně také publicista a politolog) nazvaný Autobusová demokracie (Nic nového pod zeleným sluncem), který tvrdě a sarkasticky kritizuje způsob, jakým na teplickém sjezdu SZ zvítězilo Bursíkovo křídlo. Naznačuje, že nové vedení není o nic lepší (mravnější), než bylo to patočkovské. Nejvíc pak leží autorovi v žaludku M. Kocáb. V podstatě mu zřejmě vadí posun SZ doprava, resp. do středu politického spektra.

    Blízkost „starých Literárek“ a týdeníku A2 byla i personální, už proto, že  např. v jeho tiráži v závěrečném dvojčísle 51-52 ročníku 2008 byla uvedena stará, z LtN známá jména, jako editorka Věra Becková nebo sekretářka Marcela Mojžíšová (celkem pochopitelné – proč by se stěhovaly na stará kolena za Patočkou do Brna). Jako vydavatel byl stále uváděn Kulturní týdeník A2, s. r. o., což zní poněkud tajnosnubně – týdeník vydává týdeník.

    Pokračovala nestandardnost – nebyla uváděna žádná redakční rada. Oznamuje se, že A2 2009/1 vyjde 7. I., bude prvním číslem čtrnáctideníku a bude stát baťovských 39 Kč. Na s. 2 je otištěn delší, pro celou situaci charakteristický dopis Lenky Jungmannové (ano té, co kdysi – 1999 – zvítězila v konkursu na šéfredaktora LtN, ale přesto jím byl jmenován J. Patočka), ve kterém kritizuje číslo 50/2008. Jeho „nosným tématem“ byla totiž divadelní kritika a situace, že redakce nevěřila nikomu, komu je nad třicet. Výsledkem byly stránky a stránky povrchních a banálních textů.

    V republice je cca 15 lidí respektovaných v českém divadelnictví, kteří se divadelní kritikou soustavně zabývají, publikují, popřípadě i učí na některém ze tří teatrologických učilišť – Praha, Brno, Olomouc. Nikdo z nich se k problému v A2 nevyjádřil, nikdo o to zřejmě ani nebyl požádán. Sama Jungmannová přitom nebyla v žádném konfliktu zájmů, protože se teatrologií už před lety přestala aktivně zabývat. Jakožto pracovnice ČAV se věnovala literární vědě, potažmo dramatu – dramatikům a editování jejich děl.


    Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 15)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,