Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 45)

    Na Olomouckých barokních slavnostech byla uvedena první česká opera Dráteník.Hudební a divadelní slavnosti v Olomouci se zaměřují na barokní až raně romantickou hudbu. Letošní, již desátý festivalový ročník, byl zahájen 21. července a potrvá do 3. září. Koncerty, představení a události se tradičně konají v místech oslovujících krásou minulosti a puncem historie. Olomouc má co nabídnout. Po Praze je naší druhou největší městskou památkovou rezervací. Perlou baroka je nejvyšší sousoší u nás, sloup Nejsvětější Trojice – národní kulturní památka, zanesená na seznamu UNESCO.

    Foto: archiv projektu

    Součástí letošního letního festivalového dění bylo jediné divadelní představení – první česká opera Dráteník. V Olomouci se hrála naposled před 64 lety na prknech Moravského divadla. Tentokrát se místem konání stal Dům u parku. Třípodlažní palác, historizující stavba z roku 1887, po několik let trvající rekonstrukci, zdařile propojila historické se současným. Ozdobou dnes multifunkční budovy, otevřené veřejnosti v roce 2017, je slavnostní sál. K znovuuvedení první ryze české opery, tedy díla na původní české libreto, byl výborně zvoleným, reprezentativním i příjemným prostředím.

    Komická opera Františka Škroupa (1801–1862) o dvou dějstvích na libreto Josefa Krasoslava Chmelenského (1800–1839) měla svou první premiéru 2. února 1826 v pražském Stavovském divadle, a stala se velkou společenskou událostí. Nadšeně byla přijata publikem, chválou nešetřily přítomné čelné osobnosti české kultury: Čelakovský, Jungmann, Palacký, Tomášek, Tyl a další.

    Chmelenský, básník, překladatel, kritik, také však doktor práv, sepsal, kterak a odkud vzešel impulz, vlastně námět k budoucí opeře. Sám vnímal, jak moc chybí původní česká zpěvohra, stejný stesk slýchal ve společnosti, vybízen byl k napsání libreta. – Přivolil jsem napolo, až bych si jenom látku potřebnou z naší historie vyhledal. – I nač dlouho hledati, pravil pan Škroup, jinoch o českou operu velmi zasloužilý, já vám sám látku dám; složte zpěvohru pod názvem Dráteník a já si ji uvoluji v hudbu uvésti. A tak se stalo.

    Dráteník se hrál s úspěchem v Praze, v řadě dalších měst, často se objevoval na ochotnických scénách. Událostí bylo provedení Národního divadla režiséra F. Pujmana a dirigenta O. Ostrčila roku 1926, při stém výročí prvního uvedení.

    Po inscenaci v Moravském divadle Olomouc (1958) se delší čas Dráteník v profesionálním divadle nehrál. Objevoval se však v inscenacích uměleckých škol. (Vícekrát na JAMU v Brně, naposled uveden Konzervatoří Pardubice – 2005). Dosud poslední profesionální scénou, která divákům inscenaci nabídla, bylo Jihočeské divadlo (1998), koncertní provedení se konalo 22. března 2022 v ND Praha.

    Foto: archiv divadla

    Současná olomoucká inscenace Dráteníka, oslovila festivalové návštěvníky třemi možnostmi ke zhlédnutí představení. (17. 8. veřejná generálka, 18. 8. premiéra, 19. 8. repríza.) A že se hrálo v roce 160. výročí úmrtí skladatele Františka Škroupa, možno uvedení jeho Opusu No 1 považovat i za vzpomínku a poctu skladateli.

    Než, řečeno obrazně, šla opona vzhůru, vyslovila se stručně k pojetí představení režisérka Kateřina Křivánková:

    Dnes se koná ona očekávaná premiéra. A není divu, že jsou autoři nervózní – jeden ze zpěváků nevystoupí, a tak na poslední chvíli musí zaskočit samotný skladatel. A libretista Chmelenský přilévá vodu do ohně: chce mít vše pod kontrolou, chce mít vše tak, jak má v opeře být. Jak má ale opera vlastně vypadat?

    Scéna se bez opony dobře obešla, poměrně nevelká, nad hledištěm vyvýšená, dala dostatek prostoru ke zpěvu, dialogu, ale i pohybu. V závěrečném vyvrcholení se tam společně sešlo i docela dobře vešlo celé okteto účinkujících. Dějiště příběhu rámovala jednoduchá kulisa znázorňující dobové vesnické stavení Sám dráteník s hrnci k opravě měl své místo k práci na okraji před domem. Úzký prostor evokující chodníček, v závěru děje stejně dobře posloužil posezení otců z obou stran u stolku a láhve vína před blížícím se rozuzlením.

    Vraťme se však na začátek. Při prvním uvedení Dráteníka, Škroup přidělil titulní roli sám sobě. Režie olomoucké inscenace přivádí úvodem na „forbínu“ oba autory. Skladateli zde nezbývá než zastoupit pěvce, který onemocněl. Libretista však nemíní zůstat stranou. V dialogu se autoři vtipně a nenásilně představují, informují, jak přivedli na svět první ryze českou operu. Hlavního slova se zmocňuje libretista. Hra začíná. Škroup je již plně v roli slovenského dráteníka, Chmelenský se však nenechá vytlačit z děje. Režie mu dopřává zvláštního postavení, jehož si viditelně užívá. Jak jen jde, veškeré dění odevšad sleduje a do děje zasahuje. Obzvláště dbá, aby nedošlo snad ke škrtům či zkomolení jeho vzletných, libozvučných a mnohoslovných veršů, dává příklad vlastním exaltovaným přednesem. Účinkující ho tak vážně, jako on sebe neberou, dávají přednost prostšímu výrazu. Divák vlastně náznakem vnímá, nutné poznamenání textu dobou vzniku. Režií do děje včleněné vstupy Chmelenského v podání Martina Mihála, tak mají i posílit komiku stylizovanou postavou sebestředného básníka zahleděného do krásy vlastních veršů, samozvaně usilujícího o taktovku nad celým představením.

    Charakteru doby a místu, v němž se příběh odehrával, jak již řečeno, účinně přispěla scéna, stejně tak pečlivě volené, pěkné dobové kostýmy, profesionálně vypracované, z barevně sladěných materiálů. Obojí nese podpis Sylvy Markové.

    Režie Kateřiny Křivánkové nepochybně velmi dbala také na výběr herců. Bylo znát, s jakou chutí a bravurou všichni hrají a zpívají, ale také o dobře fungující vzájemné souhře.

    Tenoru Matúši Simkovi role dráteníka skvěle padla, zpěvné lyrické pasáže na noty skladatele a slova textaře mu sedly. Zvlášť zapůsobil přednesem písně o vzdálené domovině, současně však prokazoval smysl pro humor i pohybovou komiku. Dvojici mladých zamilovaných, Růženy a Vojtěcha, jimž otcové vnucují vlastní vůlí zvolené partnery, aby nakonec všichni zjistili, že rozhodli či volili správně, ztvárnili Lenka Cafourková Ďuricová a Vincenc Ignác Novotný. Představitelka dívčí role je renomovanou operní a koncertní sólistkou, pozornost poutala brilantním pěveckým projevem, lehkostí přednesu svého partu. Její partner, mladý nadějný tenorista se zvučným hlasem, přesvědčivě zvládal polohy vážné i komediální.

    Dominantní otce, jejichž autorita neutrpěla, ba posléze mohla by být chápána jako otcovská prozíravost a moudrost, pěkně ztělesnili a mužnými hlasy podali Aleš Janiga jako Květenský a Jiří Miroslav Procházka, coby Lána. Trochu popleteni sledem událostí, nakonec pochopili, že vše je, jak má být, tedy podle nich. Přitom nalezli společnou řeč v pěkné scéně, za notování ku chvále české země a českého vína. Výčet účinkujících by nebyl úplný bez Martina Vodrážky. Jako Kůl, nekompromisní dveřník, střežící obydlí pána, rozhodoval, koho vpustit či nevpustit do dramatického děje, rozhodný a důsledný sloup řádu a pořádku, bez nichž nic dobrého nevzejde.

    Dnešní divák je zvyklý na svižné tempo rychle směřující k pointě či dramatickému vyvrcholení. Vnímavý se dokáže přizpůsobit vláčnějšímu tempu kusu zasazeného téměř vším do doby dávno minulé. Takových bylo na premiéře Dráteníka většina, snad všichni. Hlavní zápletka zůstává v jádru nadčasová a děj přináší i dnes dost příležitostí k zasmání. Dle reakcí publika v průběhu představení, bylo takových dost. Hodně vypověděl nadšený závěrečný potlesk ve stoje, byť signál daly tóny české hymny, jež se od šedesátých let 19. století stala tradiční tečkou za naší první operou.

    Myslím, že stand up, s upřímným potleskem, by následoval i kdyby snad hymna omylem nezazněla. Dráteník vznikl v době vypjatého vlastenectví. Ta dnešní je dost vzdálena někdejšímu silně projevovanému národnímu cítění. Možno slyšet, že jde o cosi do dnešního světa nepatřícího, slovníkem ne tak dávno minulých časů, snad: přežitek?

    Českou hymnu, převzatou z jiné divadelní hry a včleněnou do závěru první české opery, bych sám ani dnes nebral jako přívažek či přílepek. Spíš jako docela šťastně vzniklou organickou součást dávno vzniklého díla, náležejícího stejně tak současnosti. První česká opera v širším kontextu svým významem místo a dobu překročit nemohla. Byla však významným i symbolickým vykročením na cestě k české opeře velkých jmen světového dosahu. Hymna je ze symbolů obecnějších, propojujících čas: minulost se současným, s budoucím. Takto ji vnímá, přijímá a ctí každé lidské společenství. Tóny té naší, v blízkosti písně Slováka opěvujícího svou zemi s troškou nostalgie, mohly navíc evokovat, i po všech peripetiích přetrvávající blízkost dvou, stále si nejbližších národů.

    A zde je třeba zvlášť ocenit soubor Volantes orchestra (létající orchestr) a dirigenta Marka Čermáka. Svým výkonem se zasloužili o celkový úspěch a vyznění inscenace – a počínaje předehrou, sled písní na Škroupovy noty a Chmelenského text, i po těch letech, se dnes dobře poslouchá. Producentem představení bylo Studio Volantes a závěrečnou pozitivní zprávou je, že při premiérovém představení byla pořízena nahrávka Českým rozhlasem.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 45)

    1. Ladislav Vencálek

      Avatar

      Katko gratuluju
      a přeju další výboje a tobě, Jardo, síly k dalším objevným cestám po rodné Moravě…

      Ladislav Vencálek

      28.08.2022 (17.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,